Začal jste u sebe, a nakonec se vám podařilo rozevřít záběr na velmi aktuální oblast…
Jako choreograf se nerad zabývám autobiografickými tématy, ale pak vidím nebo ze společnosti vycítím, že se něco děje a že to se mnou rezonuje.
Současná skupina performerů se potkala na vámi organizovaných workshopech?
Tak snadné to nebylo, sestava se průběžně proměňovala. Nejprve jsem oslovoval své okolí, zda mají kolem sebe kolegy v pokročilejším věku. Díky tomu jsem zjistil, že v Belgii nemohu nikoho z cílové skupiny najít, a tak jsem rozšířil záběr na Nizozemí a Německo. Pak jsem skrze setkávání se staršími performery hledal podněty pro výchozí koncept, abych získal představu, jak zamýšlené představení tvořit. Poté nastala fáze nejen ověřování v praxi, ale hlavně psaní a podávání žádostí o financování projektu a za další půlrok jsem teprve sestavil finální podobu skupiny a mohli jsme začít zkoušet.
Jak náročné bylo oslovit a zaujmout účinkující?
Nelehké bylo najít zejména akrobatky, protože většina z nich přestala trénovat a pracovat po narození dětí. Jakmile jsem ale našel pár lidí, otevřel se mi úplně nový svět, který jsem dosud neviděl nebo neměl šanci znát. Dopřávali jsme si hodně času, abychom se poznali a zjistili o zvoleném tématu co nejvíce. A samozřejmě, čím víc jsem se do problematiky dostával, tím se začal proměňovat i původní záměr.
V čem konkrétně?
Upřímně, na počátku projektu bylo pro mě stárnutí něčím, čeho jsem se bál. Nechtěl jsem zestárnout, stát se jednou starým. Jako mladý člověk jsem ze společnosti cítil negativní emoce spjaté se stárnutím. Když jsme se ale sešli na zkušebně, byl jsem zcela ohromen jejich hravostí. Na rozehřátí jsme hráli třeba i na schovávanou. Uchvátili mě, doslova okouzlili, protože neztratili jiskru života.
Co vám přineslo první setkání s diváky ve work-in-progress?
Ostatně jako vždy, když píšete anotaci a popis projektu rok a déle před samotným zkoušením, dojde během tvůrčího období ke změnám. Naše první publikum, které si vstupní texty přečetlo, zareagovalo po zhlédnutí ukázky, že to, jak píšeme o stárnutí, z jeviště patrné není, že je to naopak o velké naději. Viděli, že i během stárnutí je důležité napojení na své tělo, které neztrácí na kráse, a že aby se tak dělo, potřebujeme se navzájem. Představení Glorious Bodies tak nabralo úplně jiný směr, za což jsem velmi vděčný.
Jak se vyvíjel tvůrčí proces?
Snažil jsem se nabízet prostor a vytvářet příležitosti, abychom se lépe poznali a dopřáli si dostatek času na prohlubování vztahů a seznamování se s různými technikami a postupy práce. Dříve jsem běžně režíroval umělce mé generace nebo mladší a nyní jsem stál před otázkou, jak říkat někomu ve věku 60 nebo 70 let, co má dělat, když sám má za sebou více než třicet let zkušeností. Ale brzy bylo cítit, že chtějí tuto režijní pozornost a že si budujeme vzájemnou důvěru založenou i na svobodě vyjadřování ve směrování inscenace. Trval jsem ale například na tom, aby nehráli, ale dovolili si být sami sebou.
Dá se říci, že jste během tréninků a zkoušení přenastavil i některé své běžné přístupy? Jak se odlišovala práce s performery z Glorious Bodies v porovnáním s mladšími kolegy?
Když vezmu za příklad dlouhé dny, kdy jsme začínali okolo půl desáté dopoledne a pracovali do pěti šesti hodin odpoledne, tak jsme pracovali podobně jako v jiných souborech s mladším osazenstvem. Co ale bylo úžasné, byla jejich dychtivost pro všechno, co jsme dělali. Určitá odlišnost oproti mladým byla v rozložení času, protože z hlediska techniky a znalosti svého těla měli a mají starší jednoduše navrch. Za roky zkušeností techniku podchytili, přesně ví, jak a co udělat a jak nabízet podporu ostatním. Dále jsou si vědomi, že mnohem důležitější je vědět, jak se dostat nejen nahoru, ale především pak dolů. Je z nich cítit obrovská zodpovědnost vůči svému tělu a ostatním, protože kdyby se stala chyba a jim se cokoli stalo, regenerace zranění by právě z důvodu věku zabrala mnohem více času. Proto jsme oproti mladším kolegům netrávili tolik času nácvikem techniky, protože ji opravdu ovládají, ale věnovali se choreografiím a pamatování si. Mnohem více práce tak nebylo s tělem, ale s hlavou.
Jakou strategii jste pro paměť zvolili?
Vzhledem k tomu, že většina měla zkušenosti hlavně z vystupování s kratšími sóly nebo duety okolo patnácti minut, museli jsme najít způsob, jak v Glorious Bodies na nic nezapomenout. Kladli jsme důraz na to, jak udržet napětí po celou dobu představení, jak vstoupit na jeviště a jak z něj vyjít, jak prohloubit pohybovou paměť, protože jen jedna z účinkujících měla předchozí zkušenost s profesionálním tancem. Dále jsme hodně komunikovali dramaturgické otázky, například jak se neschovávat za postavu, ale být sebou. Záchytným bodem je jak hudba, tak aktivní světlo jako follow spot. „Štichaře“ po vzoru s cirkusem považujeme za sedmého performera, protože světlem následuje nebo doprovází akrobata a někdy mu významně pomáhá s načasováním akce, upozorněním na prostor... Současně si všichni pomáhají navzájem, jsou si nápovědou, ať už svým postojem, rozestupy. Naštěstí již nyní mají za sebou zhruba pětašedesát repríz, takže potíže s pamětí jako na počátku již neřešíme.
Narazili jste během zkoušení na předem nepředvídatelné okamžiky?
Ano, například mě nenapadlo, jak těžké může být přejít jeviště. Ale nezřídka máme na jevišti tendenci si vlastně jednoduchý úkol mnohem víc komplikovat.
Dají se Glorious Bodies i navzdory vší naději a hravosti vnímat i jako loučení?
Svým způsobem možná ano, protože všichni performeři jsou zranitelní a křehcí. Jak jsem to vyslovil, naskočila mi z toho až husí kůže. Pro některé může být posledním, pro jiné ještě ne, zároveň je to někdy nevyhnutelné, když se třeba blíží sedmdesátka. Ale na každém představení je doprovázím jako štichař, protože považuji za zásadní, abych je stále podporoval a byl u toho.
Hovořil jste o zodpovědnosti, opatrnosti, souvisí s věkem i vyšší citlivost vůči vlastnímu tělu?
Ano, myslím, že citlivost je to vystihující slovo. Uvedu příklad. Minulý víkend jsem pracoval se skupinou mladých. Jejich energii a nasazení bych obrazně přirovnal k mladým psům, kteří prostě jdou, skáčou, běží. Moc neplánují, vrhají se do akce. V Glorious Bodies plánovat musíme, chceme věnovat tělu péči, starat se o něj. Vymezujeme si proto čas na zahřátí, protažení, zopakování si všech akcí. Zatímco u mladých si někdy všimnu, že se po představení už ani neprotáhnou.
Jak v této souvislosti vnímáte risk?
Z pohledu diváka je v představení Glorious Bodies risku hodně. Ovšem z perspektivy performera tam není riskantního nic. Jsou schopni dokonce udělat i víc, než ukazují, protože mají právě techniku na velmi vysoké úrovni. A i kdyby chtěli z nějakého důvodu ukázat více, tak to stejně neudělají, aby představení nenarušili. Nevyhecuje je ani pět set lidí v publiku, jsou zodpovědní a mají silný vnitřní klid. Vše, co dělají, je z jejich strany bezpečné a jisté na 100 %. Nemají totiž zapotřebí si něco dokazovat, nebo se někomu zalíbit či jej uhranout svým výkonem, ale spíš více sdílet – podělit se o čas, příběhy... A i kdyby někdo náhodou padal, je tam vždycky „catcher“ – záchrana –, a také používáme změkčení taneční plochy. Během tréninků běžně využíváme jisticí lana. Je totiž velmi důležité, aby se nebáli, protože kde je strach a pochybnosti o správnosti, pak stoupá nervozita a mohou přijít chyby.
A bolest?
I navzdory tomu, že představení je nazkoušené a fixované, dějí se v něm změny přizpůsobováním se aktuálnímu zdravotnímu stavu. Před každým představením vše důsledně kontrolujeme. Řešíme, kdo cítí nějakou bolest, zda se objevila nějaká zranění. Jsme schopní velmi dobře se situaci přizpůsobit. Na začátku jsme se také pozastavovali nad otázkou, co budeme dělat, když se někomu něco stane. Pokud by se někdo zranil, mohli bychom sice mít alternace, ale to je něco, co nechci, protože si myslím, že být „Glorious Bodies“ také znamená umět se přizpůsobit k určité situaci. Dosud jsme zvládali hrát i se zraněními. Jedna z performerek (Astrid Schöne) měla dokonce stehy v koleni, což bylo nejen velmi bolestivé, ale nemohla nohu ani ohnout. Celé představení odehrála s ortézou. A i když měla omezení, mohla chodit a dělat stojky. Obecně se účinkováním bolest nezhoršuje, ale někdy zabraňuje vykonávat nazkoušené prvky, a proto je adaptujeme. Je výborné, že se naopak díky tomu o bolesti mluví, konkrétně se pojmenovává a hledají se cesty, jak s ní pracovat a hojit její původ. Paradoxně právě akrobacie napomáhá vyrovnávat se i s nástrahami všedního života. Jsme jako auto nebo kolo, které když nepoužíváme, tak se zadrhne. Jakmile cvičíme, naše tělo je zdravější, pohyblivější, pružnější, lépe se okysličuje a prokrvuje. V Glorious Bodies všichni víme, že kdybychom přestali trénovat, bylo by hodně těžké znovu začít.
Dodržujete před představením nějaké rituály?
Máme jich spoustu! Začínáme již od příchodu do divadla. První je technická příprava, po které následuje ta paměťová. To znamená, že si všechno označíme v prostoru, ale ještě neděláme žádnou akrobacii. O pauze se společně najíme. Poté se pomalu rozehříváme, protahujeme, v tréninku se následně soustředíme na individuální prvky i společnou akrobacii, takže vstupujeme do těla. Současně řešíme mnohé aktuální otázky a všechno si kontrolujeme. Pak jsme všichni spolu dlouze v kruhu a nakonec jdeme ven, kde se povzbudíme hrami. Ale poslední měsíce jsme zase hodně společně a je to trochu jiné od samotného zkoušení, kde jsem vedl tréninky. Nyní má každý trénink postavený na sebe a svoje potřeby, protože každý přesně ví, co potřebuje. Jsme spolu stále rádi a navzájem si vypomáháme.
Co byste z projektu vyzdvihl, že dal vám osobně?
Uvědomil jsem si, že o tom, o čem performeři mluví, vychází z jejich hluboké zkušenosti, že neztrácejí čas prázdnými radami. Všichni jsou skutečně přítomní a každou současnou chvíli prožívají naplno. Zvědomují mi pocit vědomé přítomnosti, zatímco mladý člověk, včetně mě, pořád někam spěchá a neustále přemýšlí o tom, co bude, tak oni jsou opravdu tady a teď. Samozřejmě čerpají ze své minulosti, opírají se o to, co prožili, ale netopí se v ní, ani stále úzkostlivě nevyhlížejí budoucnost. Tomu ale významně cirkus napomáhá, protože není absolutně možné nebýt přítomný. Když vystupujete a někdo by byl v myšlenkách jinde a jiný bude padat, tak jej nestihne chytit. Risk obecně zpřítomňuje a cirkus je prostředkem, který zpřítomňuje nejen nás performery, ale také publikum. A doufáme, že až do konečků jejich prstů.
Choreograf a tanečník Piet Van Dycke (1996) po absolutoriu Fontys Hogeschool voor de Kunsten v Tilburgu v roce 2018 spolupracoval se soubory a produkcemi jako fABULEUS, Cie Woest, dOFt, TeaTime company, Les Payenkes Utopistes a dále pod záštitou festivalu Circolo, Dans Brabant. V závěru roku 2021 se pak rozhodl založit vlastní neziskovou uměleckou organizaci, kterou nazval Circumastances. Jeho práci charakterizuje citlivé propojování tance a cirkusu v rámci nichž zkoumá hranice zemské přitažlivosti, rovnováhy, zranitelnosti a vytrvalosti.
