David Strnad o MAXIMVS

David Strnad o MAXIMVS

David Strnad o MAXIMVS

V Mahenově divadle byl 19. února 2013 uveden čtvrtý večer Tanečního divadla Maximvs s názvem Quartus Vesper MAXIMVS. Na představení přizval umělecký ředitel souboru David Strnad svého stálého hosta - Taneční divadlo Bralen. Na tomto večeru bylo zajímavé, že se uskutečnil téměř přesně devět let od vůbec prvního představení Tanečního divadla MAXIMVS. Večer byl koncipován žánrově co nejpestřeji. Diváci měli možnost slyšet hudbu autorů jako Ludwig van Beethoven, Smokey Robinson, Camille Saint-Saëns, Mickey Hart, Art Blakey atd. Tedy zněla hudba klasická, jazzová, etno i moderní. Při této příležitosti jsem se zeptala Davida Strnada na jeho soubor. Proč jsi založil Taneční divadlo MAXIMVS a jaké bylo jeho původní zaměření?
Zaměření Tanečního divadla MAXIMVS se od jeho založení nezměnilo. Chtěl jsem po návratu do České republiky pokračovat v tanečním stylu, kvůli kterému jsem byl deset let v Bratislavě v Tanečním divadle Bralen. Považuji tento taneční způsob vyjadřování za nesmírně komunikativní a divákovi srozumitelný. Také mě tam velice oslovil styl práce s tanečníkem, jeho vzdělávání a příprava na práci s jakýmkoli choreografem. Jsem zastánce řemeslného zpracovávání pohybu a technická stránka tance je pro mne stejně důležitá jako ta emoční. Takže pokud jsem chtěl v tomto pokračovat, musel jsem si soubor založit. A to se stalo před více jak devíti lety. Celou dobu se jen snažíme, aby náš přístup k tanci byl stejný jako název souboru, ve kterém pracujeme. Jak vidíš dosavadní působení skupiny?
Taneční divadlo MAXIMVS se za těch devět let existence snažilo a pořád ještě snaží hlavně o popularizaci moderního tance. Zkoušeli jsme to různými metodami a s různým úspěchem. Pro mne je ale nesmírně důležité, že jsme svoji práci vždy prezentovali v - pro tanec - důstojných podmínkách. Když se podívám do historie souboru, tak jeho tanečníci nikdy nemuseli tančit na plesech, zábavách a nikdy netančili na jiné ploše než na jevišti. Spousta tanečníků své první představení v tomto souboru absolvovala na prknech Mahenova nebo Janáčkova divadla. A není v této republice mnoho krásnějších divadel, kde by mohl amatérský soubor prezentovat svoji práci. Chceme, aby nám divák rozuměl, aby se nacházel v našich choreografiích, abychom mu rozšiřovali obzory použitou hudbou, pohybovým slovníkem. Vzhledem k podmínkám v kultuře neplánujeme profesionalizaci souboru, takže dál budeme pokračovat v předvádění toho, co dokáží na jevišti magistři, inženýři, doktoři a jinak akademicky titulovaní tanečníci nad rámec svých běžných pracovních povinností. Jaký mělo pro tebe přínos působení v Tanečním divadle Bralen?
Taneční divadlo Bralen je pro mě dodnes fenoménem, který ovlivnil obrovské množství tanečníků, tanečních pedagogů a choreografů. Bralen mě získal hned v první vteřině, kdy jsem ho poznal. Určitě to bylo hlavně zásluhou jeho dlouholetého šéfa Rastislava Letenaje, který soubor profiloval. Setkal jsem se tam se spoustou skvělých choreografů a pedagogů, kteří ovlivnili mé pojímání tance, přístup k tanci a vlasně mi určili tanec jako životní styl. Bez Bralenu bych určitě dnes nedělal to, co dělám, ani tak, jak to dělám. Jaké jsou tvé zkušenosti se zahraničními pedagogy – Joe Alegado a Cristina Perera? Jaký byl jejich přínos pro tvoji práci?
Joe Alegada jsem poznal před více jak dvaceti lety a do jeho pojetí a způsobu výuky techniky José Limóna jsem se okamžitě zamiloval. Je to způsob, který je krásný na tréninku i na jevišti. Jeho technická a koordinační náročnost je nesmírně přínosná pro tanečníka a dokáže jej velmi rychle posunout vpřed. Brazilská tanečnice Cristina Perera je do určité míry opakem klidného a “prostorového” Joea. Její Horton byl velmi výbušný a plný dravosti. A právě tato pestrá skladba pedagogů dělala tanečníky Bralenu výjimečnými. Měli jsme možnost nasávat informace z jiného světa, porovnávat, zkoušet a vybírat si. Bylo mi ctí, že jsem s těmito pedagogy mohl pracovat, a pokaždé, když dnes učím v zahraničí, si na ně vzpomenu. Jaký je tvůj názor na mísení a pronikání tanečních technik José Limona, Lestera Hortona a jazzu se současnou taneční technikou?
Všechny techniky jsou jen jakési systémy pro vzdělávání pohybového a emočního aparátu. Pokud budu chtít hrát na klavír, bez stupnic se neobejdu. A je jedno, jestli ve finále budu hrát klasickou, jazzovou nebo jinou hudbu. A stejné to musí být i s tělem a tancem. Tanečník musí být připraven zatančit téměř cokoli. A čím širší vzdělání, tím širší rozhled a následně i zajímavější interpret. Já mám rád tradiční techniky moderního tance a jazzového tance. Baví mě na nich to, že nepodléhají a ani nemůžou podléhat módním vlnám, protože pracují s fyzikálními principy. Občas zaznívají názory, že tyto techniky jsou zastaralé. Pořád nemůžu pochopit, co je zastaralého na gravitaci nebo tlaku a tahu. Někdy zbytečně hledáme komplikované věci a jednoduchý přístup nám uniká a jindy zase použijeme obrovské a moudré argumenty jen proto, že na něco nemáme nebo se nám prostě nechce. Ať si vybere každý to, co je mu blízké, ale virtuozita bez dřiny a selského rozumu asi nepřijde. Je pro tebe přínosnější práce choreografa nebo pedagoga (případně tanečníka)?
Jako tanečník se na jevišti míhám už jen velmi sporadicky. Ne že by mě to nebavilo, ale nemám pak přípravu i samotné představení pod takovou kontrolou, jak bych si představoval. Ale občasné záskoky mě drží ve střehu a nutí mě pracovat na sobě. Pedagogickou a choreografickou práci mám v sobě velmi spojenou a asi bych se bez obou neobešel. Pedagogickou prací mohu přímo ovlivnit to, co bych potom rád viděl na jevišti. Ať už ve svém souboru, nebo obecně. Také tím pádem tolik neodděluji tu striktní technickou část od emocionální a snažím se tak tanečníka připravit k interpretaci. Jedno podporuje navzájem druhé. Proto jsem rád pedagogem i choreografem. A také si u té druhé profese trochu odpočinu od té první a naopak. Jakou má podle tebe budoucnost moderní tanec v České republice?
Moderní tanec bude mit jen takovou budoucnost, jakou mu připravíme. Pokud bude moderní tanec atraktivní pro diváka, bude plnit divadla, bude komunikovat, budeme ho kultivovat, prezentovat ho jako systém rozvoje těla i ducha a nebudeme ho zneužívat, pak určitě budoucnost má. Tanec je nejpřirozenější prostředek ke komunikaci, je starší než verbální prostředky a je v konečném důsledku jedno, jestli ho nazýváme moderní, klasický nebo jakýkoli jiný.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: