Držitelé Ceny Thálie 2017 Nikola Márová a Ondřej Vinklát

2. 4. 2018 rozhovory

Autor Lenka Dobešová Trubačová

Vítězi letošních Cen Thálie v kategorii balet, pantomima a jiný tanečně-dramatický žánr se stali první sólisté Baletu Národního divadla Nikola Márová a Ondřej Vinklát. Ocenění získali za hlavní role v choreografii Svěcení jara. Rozhovor jsem s nimi natočila dva dny po vyhlášení výsledků přímo v sídle baletního souboru v Anenském klášteře. Stále z nich čišela radost a spokojenost z dosaženého úspěchu. Oba dva jste již v minulosti Cenu Thálie získali. Jak se cítíte po druhém ocenění?
Nikola Márová: První Thálii jsem získala před deseti lety za hlavní roli v Labutím jezeře. Domnívala jsem se, že mě lidé vnímají jako klasickou tanečnici velkých dějových baletů a najednou jsem získala cenu za modernu. Dokázala jsem tím, že ocenění za klasiku i modernu může být vyrovnané, to mě na tom potěšilo nejvíc. Ondřej Vinklát: Je to krásný pocit, takové zadostiučinění. Svěcení jara je opravdu náročné nejen pro mě, ale i pro celý soubor. Myslím, že to byla pro mě taková meta. Co říkáte tomu, že jste byl(a) oceněn(a) a s vámi Ondřej Vinklát / Nikola Márová za stejný titul, tedy Svěcení jara?
N. M.: Velmi jsem mu to přála. Vím, jak je to náročné představení, protože jsme spolu na jevišti. Když má Ondřej sólo a já stojím v rohu na scéně, vysílám na něj energii, která mi ještě zbyla. Jeho role Vyvoleného je velmi fyzicky namáhavá a Ondřej tančí do úplného vyčerpání. Doufala jsem, že ho porota ocení. O. V.: Jsem rád, že tuto cenu dostala právě Nikola. V díle v jednu chvíli stojím na jevišti před svým sólem a sleduji ji a Michala Štípu, jejich vzájemnou souhru a dech. Dívám se vlastně na svou matku, která mě musí obětovat. Je to silný a dojemný moment. Ačkoliv ve Svěcení jara s Nikolou nemáme partneřinu, tento náš vzájemný pohled do očí znamená hodně. Myslíte si, že se teď po získání druhé Thálie pro vás něco po profesní stránce změní?
N. M.: Určitě ne, ani po první Thálii se nic nezměnilo. Jsem první sólistka, to snad zůstane (úsměv). Zase se už jede dál a to mě baví. O. V.: Pro mě je nejdůležitější dělat svou práci naplno. Samozřejmě jsem teď více na očích, sebemenší zaškobrtnutí je vidět. Ale to nic nemění na tom, že se vždy snažím pracovat co nejlépe.

Svěcení jara - Nikola Márová. Foto Youn Sik Kim.

Dá se očekávat, že si vás budou ostatní tanečníci nebo choreografové díky tomuto ocenění víc vážit? N. M.: Choreografové na takovou věc neberou zřetel, často spolupracujeme s lidmi ze zahraničí, kteří ani netuší, že vůbec nějaké ocenění máme. Když jsme však oba v pondělí ráno přišli do sálu, tanečníci včetně šéfa Baletu Filipa Barankiewiecze nám zatleskali a pogratulovali. Bylo to velmi příjemné a cítila jsem, že gratulace byly upřímné. O. V.: Celkově cítím pozitivní ohlas, ale zároveň tu přirozeně funguje i určitá soutěživost. V souboru je nás dvaaosmdesát a každý na to má nějaký pohled a někdo s mou nominací a oceněním nemusí souhlasit. Pro mě je však důležité, že mám kolem sebe lidi, které mám rád a kteří mi to přejí. Nikolo, jak se vám tehdy zkoušela role Matky ve Svěcení jara? Nakolik bylo obtížné osvojit si tak jiný pohybový slovník?
Choreografický rejstřík je naprosto odlišný od toho, co jsem dosud tančila. Byly tam prvky a detaily, na kterých asistentka choreografa lpěla, a nešlo je obejít, či tančit tak, jak to člověk cítí. Proto jsem se do role déle pohybově vžívala a chvíli trvalo, než tělo a svaly pochopily, jak na to. Nakonec jsem si roli Matky oblíbila, i když její fyzická náročnost je obrovská a po představení se mi třesou ruce vyčerpáním. Ondřeji, kromě tanečního výkonu si vás porota cení i za choreografické i jiné kvality, je to pro vás důležité?
Jsem rád, že v mé nominaci na Thálii bylo zmíněno představení Poslední večeře, nejnovější dílo souboru Dekkadancers. Mám radost, že se lidem líbí a že máme standing ovation. Vidím, že to stálo za to, i když přípravy byly náročné. Zkoušeli jsme po práci a někdy až do jedné nebo dvou hodin v noci. Bál jsem se, že na tanečním sále najdu místo dvanácti tanečníků dvanáct oběšenců (smích).

Svěcení jara (Ondřej Vinklát). Foto Anna Rasmussen.

Jakou novou roli jste v poslední době nastudoval(a)?
O. V.: Nyní studuji Marnou opatrnost, kde tančím po boku Aliny Nanu hlavní roli Kolase. Jedná se o charakterní a fyzicky náročnou roli s virtuózními piruetami, velkými skoky a těžkou partneřinou. Navíc tančím v bílých podkolenkách a žlutém trikotu, každá nedokonalost je tedy vidět, proto se na roli intenzivně připravuji. N. M.: Tančím hlavní roli Lízy v Marné opatrnosti, ale musím se přiznat, že tato postava není úplně moje parketa. Líza je naivní patnáctiletá dívka, kterou běžně ztvárňují tanečnice malého vzrůstu. Je to pro mě výzva, ale určitě se s rolí nějak poperu. Máte ve svém repertoáru širokou škálu rolí. Zbývá ještě nějaká, kterou byste rád(a) tančil(a)?
N. M.: Mám za sebou tak obrovský repertoár, že se mi všechny sny splnily. Nelituji rolí, které jsem netančila, a vlastně si spíš říkám, co ještě přijde nového. Z každé role si vždy něco odnesu a těším se na další příležitosti. O. V.: Od podzimu budeme mít na repertoáru program složený ze čtyř choreografií Jiřího Kyliána. Na to se velmi těším a budu doufat, že mě do něj obsadí. Thálie je u nás nejvyšší divadelní ocenění. Je ještě něco, čeho byste chtěl(a) ve své kariéře nejen v taneční, ale třeba v dráze pedagoga nebo choreografa, dosáhnout?
N. M.: Přestala jsem si cokoli malovat a žiju přítomným okamžikem. Cítím, že se konec kariéry blíží, tak se snažím si teď vše užívat naplno a uvidím, co bude dál. Nechci zatím přemýšlet, jaké to bude, až půjdu naposledy na jeviště. V současnosti učím balet pouze soukromě a velmi mě to baví. O. V.: Filip Barankiewicz mě oslovil s nabídkou připravit choreografii pro poslední premiéru sezóny, komponovaný večer Slovanský temperament. Velmi si této příležitosti vážím, ale zároveň cítím velkou odpovědnost. Bude to dílo, v němž účinkuje deset kolegů a kamarádů, což má svá pro a proti. Daří se také souboru Dekkadancers, kde momentálně chystáme na konec dubna charitativní představení pro Lékaře bez hranic, v němž bude účinkovat Jiří Lábus.

Svěcení jara (Nikola Márová, Michal Štípa, Ondřej Vinklát a soubor Baletu ND) Foto Anna Rasmussen.

Ondřeji, jak stíháte tolik aktivit najednou?
Naštěstí je mi to umožněno. Filip Barankiewicz vychází mně i ostatní tanečníkům v rámci Dekkadancers vstříc a nechává nám prostor na vlastní tvorbu. V prosinci uplynulého roku jsem tak mohl v Divadle J. K. Tyla v Plzni připravovat premiéru titulu Proměna místo tančení Louskáčků. Nikola Márová V letech 1990–1998 vystudovala pražskou Taneční konzervatoř u pedagogů H. Vláčilové, Z. Nemcové a P. Ždichynce. Během studií absolvovala také dvě stáže v Drážďanech. Po absolutoriu v roce 1999 nastoupila do Národního divadla jako členka baletního sboru, v roce 2001 získala sólovou smlouvu a v roce 2006 statut první sólistky. Bravurní klasická technika, elegance a přesvědčivý herecký projev ji předurčily pro náročné role velkého tradičního repertoáru. Diváci ji mohli vidět jako Odettu / Odilii v Labutím jezeře, Raymondu, Popelku ve stejnojmenných baletech, Myrthu (nominace na Cenu Thálie) a Giselle v baletu Giselle, Vílu Vánoc v baletu Louskáček – Vánoční příběh choreografa Y. Vàmose, Sylfidu v klasické verzi baletu La Sylphide, Matku a Vílu v Popelce Jeana-Christopha Maillota nebo jako Carabosse v Šípkové Růžence Javiera Torrese. Se stejnou jistotou a přirozeností tančí také role moderního repertoáru v choreografiích J. Kyliána Sinfonietta, Návrat do neznámé země, Stamping Ground, Petite Mort, C. Janssena Álbum Familiar, P. Zusky Ibbur aneb Pražské mystérium, Mezi horami, Requiem, BREL – VYSOCKIJ – KRYL / Sólo pro tři, D.M.J. 1953–1977 a další. Za rok 2002 získala cenu Philip Morris Ballet Flower Award udělovanou každoročně nejlepšímu českému baletnímu umělci a již pátým rokem se stala nejoblíbenější tanečnicí v České republice. V dubnu 2008 se stala držitelkou Ceny Thálie za roli Odetty / Odilie v baletu Labutí jezero v rámci hostování ve Státní opeře Praha. Tančila ve složených baletních večerech Amerikana III, Česká baletní symfonie, Ballettissimo. Ztvárnila stěžejní role jako například Královnu Mab v Romeovi a Julii, Nikii v La Bayadere, Sněhovou královnu ve Sněhové královně. Svou nezastupitelnou roli měla i v choreografiích Petra Zusky Louskáček a Myšák Plyšák nebo Chvění. Sezónu 2017/2018 otevřela famózním výkonem v premiéře Timeless, za nějž získala Cenu Thálie 2017.

Ondřej Vinklát Absolvoval v roce 2011 Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a ještě za studií se stal v září 2009 členem tanečního souboru TKP Bohemia Balet, kde na sebe výrazně upozornil v sólovém partu v Boleru, dále v Sinfoniettě, Le Papillon (hudba Jacques Offenbach, choreografie Maria Taglioni), Indigo Rose (Yaron Daffan, Jiří Kylián), Suite en blanc (Édouard Lalo, Serge Lifar), Růži, Gajané ad. Je typem všestranného tanečníka schopného interpretovat klasický i současný repertoár. Na 3. ročníku mezinárodního festivalu Ballet Days Olomouc získal v listopadu 2011 v kategorii Senior duo spolu s Kateřinou Plachou Grand Prix Award. V roce 2012 nastoupil do angažmá Baletu Národního divadla, kde od sezony 2013/2014 působí jako sólista a od roku 2016 jako první sólista. K jeho rolím patří např. Basil v Donu Quijotovi, Krabat v Čarodějově učni, Romeo v baletu Romeo a Julie, Rytíř Danceny ve Valmontovi, Zlatý Buddha, Muž z chrámu bohyně Kálí v La Bayadère, Káj ve Sněhové královně, Princ v Malé mořské víle. Svůj talent projevil také v moderních choreografiích Petra Zusky Sólo pro nás dva, Chvění, Ohada Naharina decadance, Alexandra Ekmana Cacti nebo Radu Poklitaru Rain. V sezoně 2017/2018 pak v premiéře Timeless ve Svěcení jara Glena Tetleyho. A právě za roli Vyvoleného získal Cenu Thálie 2017. První Cenu Thálie dostal v roce 2013 za roli Romea v baletu Romeo a Julie v choreografii Petra Zusky. Již od dob studií tíhl k choreografické tvorbě. Společně s Markem Svobodníkem a Štěpánem Pecharem převzali vedení skupiny Dekkadancers, pro kterou vytvořili choreografie Žena za kultem, Petit Cord, L’apres-midi d’un Faune, Křehký vrch, Přesně včas a Poslední večeře.