Letos slaví „vaše“ Konzervatoř Duncan Centre 25. výročí. Bez vás by tu ale nestála… Můžete nám popsat situaci, za jaké došlo k jejímu založení?
Vše začalo v roce 1972, kdy mi má učitelka a velký guru Jarmila Jeřábková veřejně předala svou práci. Věnovala jí celý svůj život, a to navzdory všem okolnostem. Sama jsem byla přítomna tomu, když do jejího vlastního ateliéru přišli úředníci a na její osobní křídlo nalepili cedulku „Majetek obvodního kulturního domu“. Takže musela vydržet a vydržela hodně. V tu dobu jsem ani netušila, co všechno mě čeká. (smích) Poctivě jsem učila v jejím studiu, ale po řadě let jsem najednou zjistila, že chci pracovat s dětmi mnohem více. Nastoupila jsem na základní uměleckou školu, abych s nimi mohla být častěji, aby naše práce dosahovala vyšších výsledků v uměleckém směřování. V létě v roce 1989 jsem obdržela pozvání na American Dance Festival do skupiny mezinárodních choreografů, kde se sešlo asi dvacet lidí z celého světa. Byl to úžasný zážitek, ale i negativní v tom dost příšerném setkání se s realitou. To, co my jsme tady prosazovali do osnov základních uměleckých škol, co neustále tvrdě kritizovali jako nesmysl, jako absurdní záležitost, která nemá technický základ, se tam skutečně dělo. Nikdo nepovažoval za problém, když se mluvilo o tělesném těžišti, u nás to brali jako sprosté slovo. Strašně mě to šokovalo. Najednou jsem zjistila, kolik promarněné síly a energie bylo znehodnoceno bojem s lidskou hloupostí, řevnivostí a zlobou. A tak jsem si řekla, že se do toho dám, a začala jsem připravovat plán soukromé školy. Měla jsem taky skupinu dětí, které mě do toho tlačily, ty se pak staly prvními studenty konzervatoře. Hotové plány jsem pak přinesla na ministerstvo. Ono to vypadá hrozně jednoduše, ale dva roky jsem běhala a ťukala na úřednické dveře, vysvětlovala a přemlouvala. Po dvou letech se to podařilo za přispění řady vlivných lidí. Tehdy se o to zasadil můj kamarád, doktor Vladimír Justl, dále tehdejší ministr kultury Milan Lukeš a také ředitel odboru uměleckého školství doktor Jaroslav Marek. On mou práci znal přímo, protože jsem dlouhodobě učila jeho dceru. V závěru jednání tehdy pan doktor Marek řekl: „Ale chcete opravdu založit soukromou školu, anebo ji zařadíme do systému státního školství?“ To mě překvapilo, a tak jsem řekla: „Založme ji tedy jako státní, aspoň budeme moci přijímat všechny nadané děti, nejenom ty bohaté.“ A tak vznikla v roce 1992 Konzervatoř Duncan Centre.
Eva Blažíčková: „Je zkrátka potřeba do toho jít a zápasit o pravdu.“
S Evou Blažíčkovou jsme se potkali při příležitosti výročí Konzervatoře Duncan Centre, která otevřela své brány v září tohoto roku již po dvacáté páté. Její životní dílo bylo výsledkem dlouhodobých snah, které se nakonec zhmotnily těsně po sametové revoluci v roce 1992. Pro mě osobně (a věřím, že v tom nejsem sám) je tato konzervatoř místem zvláště důležitým, protože právě tam mě dokázala paní Blažíčková během studií přesvědčit, že tanec má v dnešní společnosti své právoplatné místo a zároveň ji dokáže ovlivňovat. S radostí vzpomínám na čtyřhodinové improvizace, při kterých jsem si sáhl na dno svých fyzických sil, ale co je důležitější, objevil jsem úžasný svět tance s velkým T, jak o tom Eva Blažíčková v rozhovoru vypráví. Tento rozhovor bych jí rád věnoval také k narozeninám, které slaví právě dnes.
