Petr Zuska: Jako Mexičan jsi žil dlouho dobu ve Finsku a tento balet jsi vytvořil pro Finský národní balet. Co tě do Finska přivedlo a jak se tvůj mexický temperament ztotožňuje s klidnou severskou národní povahou?
Javier Torres: To, že jsem se dostal do Finska, není rozhodně náhoda, protože já na náhody nevěřím. Věřím, že se věci stávají, protože se mají stát. Nejel jsem tam kvůli nějaké lásce k té zemi, i když jsem si ji nakonec zamiloval. Bylo to kvůli práci, kterou mám hrozně rád a kvůli které jsem tam taková léta setrvával. Co se týče kompatibility mého temperamentu s finskou náturou. Trpím na značnou dávku neuróz, které si myslím vyhovují povaze finského ticha. Takže se nejedná o kompatibilitu národního charakteru, ale spíše o osobní věci. Na druhou stranu, protože jsem hyperaktivní, Finsko mě tak říkajíc vyvážilo, uzemnilo. V Mexico City, odkud pocházím, se pořád něco děje, takže nejste uzemněné povahy. Pokud se nedržíte při zemi, tak ničeho nedosáhnete, protože je zde vše v pohybu, neustále vás někam vozí auta, autobusy, prostě neustále jste v akci.