Jak je možné, že je to právě Norská opera a balet, který pro tebe tento velkolepý festival uspořádá? Musí to být pro ně i dost nákladné a o náročnosti nastudování a realizaci nemluvě…
No, je to zvláštní, že? Řekl bych, že by to teoreticky mělo být Holandsko, kde jsem pracoval téměř většinu života, anebo Česko. Ale já mám v Norsku dlouholeté vazby a s Nory mne váže dlouhá historie. Ředitelem Norské národní opery byl Paul Podolski a nějak se zakoukal do mých prací, co jsem v té době dělal. A to už je před 40 lety.
Norská národní opera je fantastická stavba, úžasná architektura, mám ji rád a těší mě, že právě tam mohu ukázat svoji práci… Postavil ji architekt Kjetil Traedal Thorsen a toho dobře znám, takže je to místo, kam se rád vracím a kde je velký prostor. Mohou se tu vystavit moje nové instalace i fotografie, může se ukázat mnohostrannost mých prací.
Takže je to dané dlouholetou vazbou na vstřícné prostředí. Celou akci také zásadně podporuje šéfka Norského baletu Ingrid Lorentzen, s ní se také dobře znáš.
Byla to dříve moc dobrá tanečnice a tančila celou řadu mých choreografií.
Při jednom rozhovoru jsem zmínil, že tančila už ode mne všechno, a ona se bránila, že všechno ne, a já jsem řekl: „No zatím ještě ne, ještě máš čas!“
Od kdy projekt plánuješ a připravuješ? Nastudování pro norský soubor vznikalo jistě postupně. Slyšela jsem, že tvá díla uváděli často.
Projekt se připravuje opravdu velmi dlouho a pracuje na něm sedm mých asistentů. A jako vždy u velkých souborů, které mají na repertoáru své Manon Lescaut nebo Labutí jezero, velké klasické kusy a další tituly, je to hodně složité. Některé mé kusy měl už baletní soubor nastudované dřív a některé mají premiéru. I některé mé instalace budou mít světovou premiéru. Dát to celé dohromady bude tedy obrovské úsilí.
V takovém rozsahu děl a instalací se asi žádný tvůj festival nekonal. Je to vlastně asi poprvé… I když pod titulem Moving Still se loni v Praze na náměstí Václava Havla podařilo díky iniciativě Kateřiny Hanáčkové, PR Baletu ND, vystavit tvé sochy realizované zvláštní technikou skenu a předvést filmy přímo v budově Národního divadla. Mně osobně pak ve slavnostním večeru v Národním divadle chyběla některá z choreografií, které jsi tady inscenoval.
Mezi jednotlivé filmy jsem vsunul minimalistickou kompozici s titulem Port de Bras, aby si divák spíš odpočinul od jejich intenzivního sledování. A taky na zkoušení jiných mých choreografií vůbec nebyl čas. Byl vlastně zázrak, že se to vůbec podařilo.
Stejně nechápu, proč něco takového, jako je norský Kylián Festival, Národní divadlo v Praze nebo Nederlands Dans Theater v Haagu neuspořádá.
Neměla by ses ptát mě, musela by ses zeptat přímo lidí, kteří to mají na starosti, a vedení jednotlivých souborů. V Holandsku je úplně nové vedení a v Praze se toho ode mě zas tak moc nedávalo a vztahy s nimi nijak zvláštní nemám. Takže je to vlastně typické, že taková akce je v Norsku, a já se na ni strašně těším…
Podle jakého klíče jsi dělal výběr choreografií pro oba norské večery? Názvy obou představení souvisí s plynutím času, jistě to má být hříčka slov… Day Before Tomorrow (Bella Figura, Gods and Dogs, Wings of Wax), Day After Yesterday (Forgotten Land, No More Play, Petite Mort, Symphony of Psalms).
Je to samozřejmě hříčka slov, protože oba dny jsou tentýž den, znamenají vlastně totéž. Den před zítřkem i den po včerejšku znamenají vlastně dnes.
Je to také hříčka s časem. Protože ten okamžik „teď“ neexistuje. Teď už je minulost… Je důležité uvědomit si to a pochopit, jak čas je vlastně neobyčejně drahý a vzácný.
K tomu ti povím jednu příhodu. Nedávno jsem pracoval se souborem v Het Nationale Ballet v Amsterodamu. Nechtěl jsem tam dříve pracovat a mísit repertoár v Nederlands Dans Theater s Het Nationale Ballet. V tanečním sále bylo velké množství lidí z divadla, byl jsem tam totiž úplně poprvé za padesát let, co jsem v Holandsku. Uváděl jsem s nimi Wings of Wax. Asistenti to nastudovali výborně… Říkal jsem si ale, že by to mohlo být možná o něco lepší.
Zavolal jsem si jednu tanečnici a ptal jsem se jí, odkud je. A řekla, že je z Číny na hranici s Mongolskem, z pouště Gobi. Holka z pouště Gobi a je v Amsterodamu a pracuje s nějakým Kyliánem… Řekl jsem jí: „Udělej mi tohle gesto ještě jednou. No, to je pěkné. A uvědomila sis, že když jsi to dělala, že jsi zestárla? Byla jsi mladší na začátku a hned jsi zestárla… A já jsem taky zestárl, celá Evropa zestárla, celý svět a celé univerzum zestárlo…“
Všichni se shlukli kolem mě a překvapeně koukali. Bylo hrobové ticho.
Uvědomit si něco je něco úplně jiného než vědět. Pak jsme to sjeli ještě jednou od začátku a najednou to bylo úplně něco jiného. Uvědomili si cenu času. Když máš ten čas k dispozici a máš co říct s takovým přesvědčením a s takovou hloubkou, tak to zanechá ve všech přítomných stopu…
Několikrát během norského festivalu se ve zvláštním večeru budou promítat filmy Car-Men, Schwarzfahrer, Scalamare a Between Entrance and Exit. Bude to také v divadle a současně diváci uvidí všechny premiérované instalace?
Filmy budou promítány na dvou scénách v Norské národní opeře, v zákulisí a dalším prostoru opery budou jednotlivé instalace dostupné po celou dobu.
Půjde o Moving Still, sochy zasazené do skleněné stěny, oken divadla.
Free Fall je výstava fotografií Sabine (poznámka redakce: Sabine Kupferberg, tanečnice, múza a žena Jiřího Kyliána) a úplnou novinkou, ovlivněnou zenbuddhistickým symbolem, bude Enso, japonský, nedokončený kruh života. Symbol života, kruh vždy pootevřený, uzavřený bude až po smrti. Doplňujícím prvkem bude otáčivé zrcadlo. Tam bude nutno rezervovat si místa. Chtěl bych, aby tam bylo vždy jen asi patnáct lidí, aby se všichni mohli v klidu soustředit.
Vzpomínám si na Béjartovo úsilí a program v osmdesátých letech zavést a povinně praktikovat ve škole Mudra i v Baletu XX. století v Bruselu zenbuddhistickou meditaci a praktiku. Byla to neuvěřitelně tvrdá zkušenost a o kruhu Ensu jsme se s japonskými mistry také dozvěděli.
Tvé filmy jsou jedinečnou osobitou výpovědí, která jasně také vypovídá o tvém smyslu pro humor a nadsázku. Část veřejnosti ani mnozí odborníci je neznají a ani netuší, že máš i technické znalosti a jedinečnou invenci v tomto oboru. Co tě vlastně přivedlo k filmu a filmovému obrazu?
Film mě vždycky rajcoval, začal jsem ho dělat hlavně kvůli Sabine. Tančili jsme spolu ve Stuttgartu u Johna Cranka, který jí říkal: „Ty nikdy nebudeš Julie, nebudeš Taťána, ty bys měla být herečka.“ A měl vlastně pravdu, byla to taková předpověď.
Film je fundamentálně něco úplně jiného než divadlo. Jiná míra detailu a výrazu. Detail obličeje ve filmu měří třeba dva metry i více. A pak je velmi důležitý filmový střih. Střiháním lze z natočeného materiálu vyjádřit různé významy.
Točil jsem s Václavem Havlem jeho první a taky poslední film Odcházení. Havel byl zkušený divadelník, ale některé dosti zásadní věci jsme mu o filmu museli vysvětlovat.
Ty samozřejmě moc dobře víš, že nedělám jen vážné věci. I do vážných situací sem tam nějaký humor probleskne. Sabine a já máme oba smysl pro humor, je pro nás velmi důležitý. Takže ve většině mých filmů se s ním setkáte. Humor je sůl a pepř života.
