Josef Kotěšovský: „Největší satisfakce klauna je dovést člověka k slzám smíchu nebo dojetí.“

Josef Kotěšovský: „Největší satisfakce klauna je dovést člověka k slzám smíchu nebo dojetí.“

Josef Kotěšovský: „Největší satisfakce klauna je dovést člověka k slzám smíchu nebo dojetí.“

Soubor Laterny magiky letos slaví čtyřicet let nepřetržitého uvádění Kouzelného cirkusu, který je typickou ukázkou původních divadelních principů Laterny magiky. Inscenace vznikala během roku 1976 v režii Evalda Schorma. Tvůrčí tým tvořilo plno významných umělců, kterými byli scénograf Josef Svoboda, zakladatel černého divadla Jiří Srnec, režisér Jan Švankmajer nebo choreograf Karel Vrtiška. Od prvních zkoušek svou taneční a hereckou kariéru spojil s Kouzelným cirkusem i Josef Kotěšovský, který roli Veselého klauna zůstal věrný dalších 2000 repríz. Do Laterny magiky jste přišel z Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Netrvalo dlouho a po několika měsících působení v tomto ansámblu jste získal roli Veselého klauna v připravované inscenaci Kouzelný cirkus. Jak moc se nová zkušenost s Laternou magikou od té předchozí lišila?
Na armádní umělecký soubor si nemůžu stěžovat. S nikým jsem tam neměl žádný problém, ani s naší hlavní vedoucí skupiny, choreografkou Jiřinou Mlíkovskou. Ona velmi rychle pochopila, že nejsem typ prince, ale spíše komika, klauna. Nebyl jsem urostlý a silný tanečník, co dokáže udržet tanečnici nad hlavou po celou dobu trvání, v té době ještě československé, státní hymny.
Do Laterny magiky jsem se tedy hodil mnohem více. A to rozpoznal i tvůrčí tým Kouzelného cirkusu, v němž byli zastoupeni mistři svého umění své doby – Evald Schorm, Jan Švankmajer, Jiří Srnec, Emil Sirotek. Velmi jsem si vážil toho, že si mě pro roli Veselého klauna vybrali. Myslím, že jsem měl tak trochu štěstí, byl jsem ve správnou dobu na správném místě. Navíc jsem vždy inklinoval k pantomimě, což jsem mohl v Laterně magice, zvláště pak v Kouzelném cirkuse, bohatě využít.
Kdy jste v sobě objevil chuť a talent pro fyzické herectví či pantomimu?
V době totality jezdili do naší školy náboráři z ostravské havířské školy pro horníky. Pamatuji si, že ten nábor doprovázel program v olomouckém kulturním domě. Vystoupili v něm hudebníci, tanečníci a také jeden mim. Ihned mě to jeho vystoupení uchvátilo – bíle nalíčená tvář a pohyby, které zaplňovaly prázdný prostor. V hornické škole jsem se pak mohl v uměleckém souboru pantomimě věnovat. Na té průmyslovce jsem samozřejmě dlouho nevydržel. Velmi brzy jsem zjistil, že to není obor pro mě. A tak jsem odešel studovat na ostravskou taneční konzervatoř. Měl jste možnost zdokonalovat se v oboru pantomimy i na taneční konzervatoři, nebo vás tam čekal vysloveně baletní dril?
Pochopitelně primární byla klasika, pak také něco z lidového tance, což mě moc nebralo, ale díky modernímu tanci jsem měl možnost trochu se k fyzickému divadlu zase přiblížit. Naše paní profesorka mi dala volnou ruku, takže jsem si mohl už i na konzervatoři připravovat různé drobné etudy. Dokonce jsem absolvoval s tanečně-pohybovým číslem Odsouzený, což byl trochu okopírovaný Marcel Marceau. Přímo po konzervatoři jsem nastoupil do armádního uměleckého souboru. Když jsem v něm končil, tak se mi ozval Ladislav Fialka z Divadla Na zábradlí, zda bych nevzal místo po Rudolfu Papežíkovi, který ze souboru odcházel. Ale bohužel mi to tehdy nevyšlo z časových důvodů, kdy byl po mně vyžadován okamžitý nástup a já ještě musel další půlrok zůstat na vojně. Pak se mi koncem sedmdesátých let ozval Ladislav Fialka znovu, ale to už jsem byl v Laterně magice. Tak v případě Fialky zůstalo u hostování. Práce v jiných divadlech mimo Laternu magiku pro mě byla a dodnes je důležitá. Kromě Ladislava Fialky jsem ještě spolupracoval i s Pavlem Šmokem. Také jsem v různých divadlech připravoval herce na taneční choreografie a dodnes spolupracuji s Dětskou operou Praha. Vraťme se k vaší roli Veselého klauna v Kouzelném cirkuse… Byla to vaše první velká role v Laterně magice?
To skutečně byla. Výjimečná a zároveň náročná byla především v tom, že se stala i mou první filmovou rolí. Díky filmu jsem poznal spoustu lidí od tohoto řemesla, mohl jsem zakusit, co taková práce obnáší. Navíc mě nadchla práce s Evaldem Schormem, vždy klidným režisérem. Nikdy na nás nezakřičel, nikdy nám neříkal, že děláme něco špatně, ani nám nic nenařizoval. Spíš šel cestou společného hledání. Jak náročné se pro vás stalo přizpůsobení práci v Laterně magice?
Pravda je, že to nejtěžší na začátku mého působení v Laterně magice byla potřeba sžít se s filmovým médiem na jevišti, zkrátka udržet přesný timing s hudbou i obrazem. V tomto případě není prostor pro improvizaci. Tanečník je vázaný filmem, který mu nedovolí, aby si některé scény rozehrával mimo plán. Ale je pochopitelné, že za tu dlouhou dobu, co jsem v Kouzelném cirkuse vystupoval, jsem byl schopen najít i momenty, do nichž se vešlo kousek něčeho navíc. Které z těch mnoha představení, která jste s Kouzelným cirkusem odehráli v zahraničí, ve vás zanechalo nejsilnější vzpomínky?
Hned první zahraniční představení, ve kterém jsem účinkoval, bylo úžasné v tom, že jsme ho hráli v New Yorku. Nádhera! Dostat se v té době do USA, to byla úžasná příležitost. Nejsilnější zážitek z toho amerického hostování jsem si odnesl ze závěru jednoho z představení. Na plátně se ukázal záběr na upracované ruce, který podkreslovala vážná a smutná hudba. Na něj navázal obraz jihočeské krajiny. Najednou dvě dámy v hledišti vstaly, přišly až k jevišti a já viděl, jak se jim po tvářích valí slzy. To je pak pro klauna největší satisfakce, dovést člověka k slzám smíchu nebo dojetí.   Josef Kotěšovský (*30. května 1950), tanečník, pedagog, choreograf. Vystudoval taneční konzervatoř v Ostravě. Mezi jeho role v Laterně magice, kromě nejslavnější – Veselého klauna v Kouzelném cirkuse –, patřil např. Harlekýn v Lásce v barvách karnevalu, Vypravěč v titulu Jednoho dne v Praze, Čaroděj ve Sněhové královně či Aiolos v Odysseovi. Souběžně vystupoval s Pantomimou Na zábradlí u Ladislava Fialky jako mim a v Pražském komorním baletu u Pavla Šmoka jako tanečník. Jako choreograf spolupracoval zejména s Divadlem Petra Bezruče v Ostravě. Po ukončení taneční kariéry v devadesátých letech se postupně začal věnovat souboru Laterny magiky jako pedagog a provozní režisér. Věnuje se i choreografické práci (spolupráce s Dětskou operou Praha). Spolupracuje také s tanečnicí Věrou Ondrašíkovou, v jejíž inscenaci Guide také účinkuje.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: