Kateřina Dedková-Franková: „To, že jsem tančila u Šmoka, bylo moje životní štěstí.“

Povídaly jsme si na ztichlé chodbě v Lichtenštejnském paláci na Malé Straně, sídle HAMU, kde Kateřina Dedková-Franková také studovala. Když se řekne její jméno, většina tancemilovné veřejnosti si ji spojí s Pavlem Šmokem, v jehož Pražském komorním baletu (PKB) patnáct let působila. Sešly jsme se u příležitosti jejích kulatin, kdy vstupuje do osmé životní dekády. A to s rozvahou, trochou nostalgie i špetkou skepse, ale jednoznačně s mladistvou energií. Jak se svěřila, studium choreografie nebylo asi tou úplně správnou volbou. Zato rozhodnutí odejít z Národního divadla ke Šmokovi, pro „šmokovce“ k Mistrovi, o němž mluví s respektem a v závěru našeho setkání s velkým dojetím, bylo pro ni, pro PKB a české taneční umění osudové.