Jaká tři slova pro tebe nejlépe vystihují projekt Škola tančí?
Neznámo, tvorba nebo tvořivý proces a radost ve smyslu mnoha energie, která je najednou vypuštěna.
Můžeš stručně zavzpomínat na svoje začátky v projektu?
Bylo to v roce 2016 na škole ve Žďáru nad Sázavou. Jednalo se o poměrně malou třídu páťáků, takovou náročnější, co se týká energie dětí. Zároveň ve třídě byla paraplegička. Jediný briefing, na který si z té doby pamatuju bylo zadání rámce: po určenou dobu pracuju ve třídě s tancem a daným tématem a na konci bude výstup. Měli jsme téma krevní oběh.
Jednalo se o tvé první setkání s prací v běžné školní třídě?
Nebylo to poprvé. Práci se školami jsem začala v roce 2009, když Bára Látalová chystala první verzi projektu Tanec a fyzika (pozn. projekt byl v roce 2020 premiérován v úplně nové verzi) a přizvala mě k tomu. K hotovému představení patřily i workshopy, které jsme vedly na školách. Takže v tom už byla paralela, že se jednalo o školní učivo, které se uchopuje velmi tvořivě anebo jako inspirace. Pod rukama nám v rámci všech návštěv škol s workshopy k inscenaci Tanec a fyzika prošlo přes 1000 dětí. Krom toho jsem do roku 2020 byla součástí projektu Tanec školám od Tance Praha a také jsem kolem roku 2010/2011 vedla workshopy na francouzském lyceu.
Je pro tebe podstatné, že se v projektu Škola tančí pracuje se školními tématy?
Dává to projektu specifikum, kterým se vyčleňuje od jiných. Dává to směrování a ukotvení. Je to věc, ke které se vracím. Tak jako si při tvorbě vybírám téma, které mě neustále vede. A zároveň je to inspirace, zdroj materiálů a přemýšlení. A jak se nám nedávno stalo s tématem matematika podle Hejného, už v samotném tématu může být choreografický návrh.
Jaké kvality nebo postupy práce vždy do školy přinášíš nehledě na téma?
Způsob práce v sobě obsahuje volnost. Ale v tom smyslu, že předtím pracujeme na důslednosti, na základě které volnost může fungovat. Třeba když všichni sedíme a jsme ticho. Je to jasnost v disciplíně, že tuhle aktivitu děláme teď tímhle způsobem.
Vždy mi způsobí radost, když vidím, že žák prožívá vlastní tělo. Pohyb je zažitý, cítěný a ještě má i tvar. Pro mě je jedna z nejdůležitějších věcí, aby byl pohyb vtělený. A ještě je pro mě důležitá jakási živelnost, ve smyslu plného nasazení a fyzické energie, která se objevuje jenom v pohybu.
Poslední dobou si čím dál více uvědomuji a pojmenovávám roviny, přes které v rámci projektu procházíme.
První fáze je být citlivý k vlastnímu tělu, co s ním umím a jak s ním pracuji. Až potom nastupuje interpretační rovina, která zahrnuje i technické a koordinační zručnosti a schopnost pohyb tvarovat.
Pak je tu tvořivá rovina, kdy vymýšlíme vlastní pohybový materiál, který si budou děti pamatovat. Učí se pracovat s tvořivou myšlenkou a vnímat souvislosti. Také se učíme fungovat ve skupině a spolupracovat. A potom moment, kdy s tím vstoupíme na jeviště. Situace, kdy je tu ještě divák, s kterým komunikuji.
Je pro tebe důležité, že se na konci projektu koná veřejná prezentace?
Ano, přijde mi to důležité pro dynamiku projektu. Je to další poschodí stavby, kterou umíme postavit a něco společně zažít. Povinnost zveřejnit, co dělám, a konfrontovat se s okolím, je součástí společné dohody. Na děti mám nároky na obsah, na kvalitu provedení a na výslednou formu do míry, do které to zvládneme.