Registrace

Když je tělo zasaženo světlem, vytvoří obraz, říká světelná designérka Pavla Beranová

Jak se svítí taneční, operní a činoherní tělo? Kde leží hranice mezi světlem jako nástrojem a světlem jako metafyzikou? A co tma? O své knize Světlo a výstavní prostor Pavla Beranová mluvila nejen se mnou, ale představí ji také na diskusním fóru Talk Next na letošním festivalu KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou.

Pavla Beranová. Foto: Tessa Veldhorst.
Pavla Beranová. Foto: Tessa Veldhorst.

Umění, i taneční, je dnes často mezioborové a někdy politické. Studovala jsi původně žurnalistiku a politologii. Světlo jako politikum. Propojuje se to někde?
Na světle je krásné právě to, že propojuje fyziku a filozofii, fyziku a umění, umění a spiritualitu. Politika se jistě v dějinách světla vyskytuje, od Amona Re po Krále Slunce. Když ji zmiňuješ, napadá mě spíš staré Řecko, kde se téma světla objevuje docela často. Jedním příkladem za všechny je platónská filozofie.

Antické Řecko mělo Platónovu jeskyni, gotika měla světlo jako Boha, pak třeba „osvícenství“. Je nějaký současný mýtus o světle?
Ne snad úplně mýtus, ale kult, že světla musí být hodně. V naší euroamerické civilizaci máme pocit, že všechno musí být světlé, nasvícené… Světla je prostě moc. Svítí reklamy, památky, různé atrakce, máme světelné festivaly a světelné show. Možná to souvisí s kultem pozitivity, aby vše bylo jasné a prosvětlené. Tma ale také má něco do sebe.

Přispějte na tvorbu obsahu

Zajímá vás celý článek?
Předplaťte si Taneční aktuality a získejte přístup k celému obsahu včetně podcastů.

Zaregistrujte se a otevřete si dveře k prémiovému obsahu Tanečních aktualit:

  • rozhovory a medailonky
  • osobnosti české i světové scény
  • plné verze podcastů

Koupit článekKoupit předplatné

Už máte registraci? Přihlaste se