Když klasické balety nebudou hrát ani operní domy, tak už asi nikdo, říká Václav Lamparter, demisólista Vídeňské opery
Václav Lamparter, absolvent Taneční konzervatoře v Brně, získal své první zkušenosti nejprve v newyorkském souboru American Ballet Theatre Studio Company, poté nastoupil do trvalého angažmá v drážďanské Semperoper, kde se postupně vypracoval až na sólovou pozici. V minulém roce změnil lokalitu a stal se demisólistou ve Vídeňské opeře, kde jsem ho objevila v rámci svého mapování českých tanečníků v zahraničních baletních souborech. Tento mimořádně nadaný a věčně usměvavý mladík zůstává i přes své kariérní úspěchy pro českou taneční veřejnost neznámý. Sešli jsme se tedy v divadelní kavárně před třetí reprízou baletu The Winter´s Tale a povídali jsme si nejen o baletních začátcích a zkušenostech ze zahraničních angažmá, ale i o výhledech po skončení taneční kariéry.
Václav Lamparter. Foto: Andreas Jakwerth.
Jaké byly vaše baletní začátky?
Od mala jsem miloval divadlo, hudbu a pohyb, a tak mě rodiče zapsali na tanec do Základní umělecké školy Radmily Chmelové, která se nacházela poblíž našeho bydliště. Bavilo mě to, a tak jsem od šesti let současně navštěvoval i přípravku Národního divadla v Brně, Baletní školu Ivo Váni Psoty. Když přišla otázka, kam na střední, bylo jasné, že chci na konzervatoř. Baletu jsem už tehdy úplně propadl. Tak jsem složil přijímací zkoušky a o osm let později absolvoval.
Bylo pro vás studium na konzervatoři náročné?
Náročné bylo, ale nikdy mi nepřišlo, že by na mě byli pedagogové nepříjemní nebo že by mě nějak šikanovali. Vždy jsem baletem žil a šel jsem si za tím. Ve vyšších ročnících jsem měl skvělé pedagogy jako například Petra Přibyla. Navíc jsme byli v ročníku jen tři kluci, a to nám dávalo velký prostor pro individuální práci s učitelem. Vystupovali jsme v inscenacích baletu ND v Brně, nejdřív v dětských rolí a na konci studia pak i ve sboru.
Proč jste si po ukončení školy vybral divadlo v zahraničí?
Mojí motivací nebylo ani tak finanční ohodnocení, jako repertoár. Balety předních světových choreografů jsou velmi nákladné a v té době se díla od choreografů jako Balanchine, Forsythe, MacMillan u nás uváděla zřídka či vůbec. Jako student jsem sledoval nahrávky od těchto i dalších choreografů jako Ratmanského, Wheeldona, Neumeiera nebo Ashtona a snil jejich kusy jednou tančit. Navíc do zahraničí jsem jezdil už od školy, kdy jsem se zúčastnil baletních soutěží a letních programů. Vydal jsem se na letní stáž na Palucca Hochschule v Drážďanech, kde vyučovali mimo jiných ředitelé místní školy a divadla. Ještě před absolvováním v Brně jsem díky umístění na soutěži Youth America Grand Prix získal roční stipendium na škole American Ballet Theatre, kde jsem byl také členem American Ballet Theatre Studio Company v New Yorku.
Jak stáž probíhala?
Měli jsme sice svá představení, ale stále jsme byli studenti. Hodně jsme pracovali na různých tanečních technikách, měli jsme přednášky o výživě i historii tance. Byla to skvělá zkušenost, ale přesto jsem věděl, že bych chtěl zpátky do Evropy.
Proč?
V Evropě mají baletní soubory vlastní divadlo, kterého jsou součástí, ale například v ABT studují repertoár v budově, kde jsou jen sály. Pak si pronajmou divadlo na pár týdnů nebo na měsíc, kdy hrají každý den. Mimo to jezdí na zájezdy. Být v divadle a být jeho součástí jsem si přál ještě dříve, než jsem objevil balet. Když mi pak v roce 2014 nabídli místo v baletním souboru Semperoper v Drážďanech, neváhal jsem. Působil jsem tam deset let.
Můžete porovnat práci v souboru v Drážďanech a aktuálně ve Vídni?
Ve Vídni hrajeme víc představení, takže máme méně času na zkoušky než v Drážďanech. Rozpis zkoušek dostáváme ve Vídni týden dopředu, i když během příprav premiéry se může ze dne na den trochu měnit. V Drážďanech jsme ho měli někdy jen dvacet čtyři hodin předem. To si pak nemůžete nic naplánovat.
V roce 2014 nás tam přišlo asi deset nových tanečníků. V podstatě jsme tam spolu „vyrostli“ׅ, a to nás hodně sblížilo. Tady ve Vídni jsem teprve první sezónu, takže to nemohu moc posoudit, ale přijali mě mezi sebe a cítím se tady dobře. Tanečník často žije v divadelní bublině. Nedostane se moc do kontaktu s vnějším světem a volný čas tráví se svými kolegy, kteří jsou z různých částí světa. Německy se většinou domluvím a angličtinou mluvím automaticky. V Drážďanech jsem trochu cítil mimo divadlo náznaky neochoty rodilých mluvčích mluvit jinak než německy, naproti tomu je Vídeň většinou vstřícnější a kosmopolitní.
Najdete si při vašem pracovním nasazení čas sám pro sebe?
Nemám moc volného času, ale najde se. Musím si ho organizovat podle toho, co mě čeká v divadle následující den či týden. Nějaké rehabilitace, odpočinek, všechno je ovlivněno baletem. Nejde úplně vypnout. V Drážďanech i Vídni jsou možnosti fyzioterapie, ale někdy je těžké se na ni vůbec dostat, protože před premiérou se volné termíny kryjí s rozvrhem zkoušek. A tak jsem zvyklý starat se o své tělo sám.
V Drážďanech jste se vypracoval až na pozici sólisty. Na které role nejraději vzpomínáte?
Role, kterou studuji v daném momentu, mi vždy přijde jako ta nejtěžší. V mém srdci má velmi důležité místo role mladého studenta, rytíře Des Grieux v MacMillanově Manon. Další oblíbenou rolí byl Oberon ve Snu od Fredericka Ashtona. Doufám, že se mi poštěstí si obě postavy zase zatančit.
Jaké máte zkušenosti s preferencemi publika? Chodí víc na klasické, nebo na moderní choreografie?
V Drážďanech obecenstvo oceňovalo klasický balet i modernu. Já sám nemůžu říct, co mám radši. Když jsem byl mladší, měl jsem raději klasiku, ale postupně jsem tančil v dílech moderního a současného repertoáru, do kterého se po delší pauze snadněji vracím než do klasiky.
Vyprodáno je vždy, když se hraje celovečerní dějový titul, je jedno jestli v klasické nebo moderní choreografii. Dějové balety osloví širší publikum, nedějové ocení spíš baletomani, a proto asi byly složené večery nejméně navštěvované, i když jsou tanečníky ceněné. Myslím, že diváky při rozhodování, na co si koupí lístek, spíše osloví podvědomě známé tituly jako Romeo a Julie nebo Labutí jezero než díla tří různých autorů. Při výběru repertoáru hrají velkou roli osobní preference a zkušenosti šéfa souboru. Když se ale klasické balety nebudou hrát v operních domech, tak asi už nikde. Je potřeba, aby se kultivovaná klasika uváděla tam, kde má svoji tradici, jinak bude stagnovat.
Proč jste vyměnil pozici sólisty v Drážďanech za demisólistu ve Vídni?
V Drážďanech jsem byl deset let, což je z mého pohledu polovina kariéry, a vypracoval jsem se na druhý nejvyšší kariérní stupeň. Po covidu a v posledních letech se repertoár začal hodně opakovat. Při dvou premiérách za rok se mění velmi pomalu. Sezóna už pro mě nebyla pestrá. Osobní rozvoj byl hlavním důvodem, proč jsem změnil angažmá. Také se měnilo vedení souboru, a tak jsem chtěl začít s novou vizí v novém souboru. Ve Vídni je kariérních stupínků v souboru méně než v Drážďanech, takže zas tak velký rozdíl to pro mě není.
Kterou roli byste si chtěl zatančit?
Snažím se moc neplánovat. Nejhorší je frustrovaný tanečník, který má pocit, že něčeho nedosáhl. Snažím se užít si všechno, co tančím a také pořád sním o baletech od choreografů, které už jsem jmenoval. Nejde jen o role a představení. Jde o celý proces. Práci na sále si musí tanečník také umět užít, neměl by mít představení jen jako odměnu a na sále trpět.
Přemýšlel jste už o druhé kariéře?
Během covidu jsme v Drážďanech hráli velmi málo, a tak jsem měl čas začít studovat na Palucca Hochschule für Tanz Dresden kombinovaný magisterský program taneční pedagogiky. Tříleté studium bylo v angličtině. Minulý rok jsem ho dokončil. Vždy jsem žil baletem a zatím si nedokážu představit, že bych dělal něco jiného...
Václav Lamparter
Narodil se Brně, kde v roce 2014 absolvoval Taneční konzervatoř. Další zkušenosti získal na letních stážích a mistrovských kurzech v Drážďanech, Praze, Dortmundu, Londýně, Torontu, Ostravě a Brně. Během studia se zúčastnil četných baletních soutěží v Helsinkách či Moskvě a zvítězil v Istanbulu, Los Angeles, Pekingu a Praze. Po obdržení ceny ve finále Youth America Grand Prix v New Yorku v roce 2013 byl pozván do American Ballet Theatre Studio Company. V roce 2014 nastoupil do Semperoper Ballett Dresden, kde byl v roce 2019 jmenován demisólistou a v roce 2022 sólistou. Jeho drážďanský repertoár zahrnoval mimo jiné Prince Désiré a Modrého ptáka ve Spící krasavici, Kavalíra Cukrové víly a prince v Louskáčkovi, Benna v Labutím jezeře a Zlatého idola v Bajadéře. Tančil Des Grieuxe v Manon Kennetha MacMillana, Oberona ve Snu Fredericka Ashtona a v dílech George Balanchina, Piny Bausch, Stijna Celise, Davida Dawsona, Nacha Duata, Alexandra Ekmana, Williama Forsytha, Johana Ingra, Jiřího Kyliána, Justina Pecka a Alexeje Ratmanského. Od září 2024 tančí ve Vídeňském státním baletu, kde tančil v Labutím jezeru Rudolfa Nureyeva, v Coppélii Pierra Lacotta a ve Winter's Tale Christophera Wheeldona.
