Začátky v New Yorku Vaše kariéra byla velmi dlouhá a bohatá na zkušenosti s různými tanečními styly a intenzivní práci s mnoha fenomenálními choreografy. Zajímalo by mne, jaká byla spolupráce s Lar Lubovitchem a vaše začátky v New Yorku.
Po studiích jsem se dostala do Harkness Ballet Company v New Yorku, byla tam řada skvělých tanečníků a mezi nimi i Lar Lubovitch, s kterým jsem tančila a stali jsme se přáteli. Nebyl o mnoho starší než já. Naše přátelství se prohlubovalo, strávili jsme spolu hodně času. To byla velká zkušenost, bylo mi teprve sedmnáct a získala jsem stipendium na dva roky a byla jsem v Harkness jako aspirantka. Po dvou letech studia jsem již získala angažmá.
V souboru pracoval výjimečný pedagog Benjamin Harkarvy. Věděl, že by Lar Lubovitch chtěl zkusit vytvářet choreografie, a tak mu doporučil, aby se postavil na vlastní nohy a zkusil pracovat na svých vlastních tématech. Harkness mezitím skončil a já jsem odešla na rok do Berlína, kde se měl dělat program amerických autorů. Později Lar Lubovitch vlastní skupinu založil a pozval mne, abych se vrátila a spolupracovala s ním..
V Berlíně to bylo velmi zvláštní, ale protože tam hostoval George Balanchine, byla to velká výzva. Tančila jsem jeho Serenádu a Symfonii in C. Pracovala jsem s ním sedm měsíců. To bylo fantastické setkání. Byl to okouzlující člověk, rád vyprávěl nejrůznější příběhy…
V Berlíně jsem zůstala rok, ale německý přístup mi nevyhovoval. Vlastně tam chyběla pravá tvůrčí atmosféra. George Balanchine mi však nabídl, že až budu zpátky v New Yorku, ať přijdu, a že mohu k němu jít do New York City Ballet. Ovšem bylo to s podmínkou, že bych rok musela absolvovat jeho školu, abych nasála jeho techniku, styl, zlepšila technickou virtuozitu. A to mne zarazilo. Byla jsem sice mladá, ale zpět do školy se mi nechtělo, přestože vstoupit na půdu New York City Ballet je sen mnoha tanečníků. Ale zároveň je tam jeden velký stres, napětí a silná, nekompromisní konkurence. Takže jsem tento krok neudělala.
Nikdy jsem nenastupovala do nějakého souboru kvůli nějaké prestiži a plané slávě. Šlo mi vždy o umělecké vyjádření a tvůrčí atmosféru v souboru, o vztahy a ducha.
„Když mohu předat zkušenosti a své silné zážitky další generaci, jsem šťastná,“ říká Jeanne Solanová
S Jeanne Solanovou, významnou tanečnicí Nizozemského tanečního divadla (NDT), pedagožkou a asistentkou choreografie Jiřího Kyliána jsem se setkala při jejím pobytu v Praze, když zkoušela Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka s tanečníky ostravského baletu Národního divadla moravskoslezského (NDM) na scéně Národního divadla v Praze. Povídaly jsme si dlouho, bylo o čem, protože tato noblesní žena má za sebou dlouhou a bohatou kariéru.