Kryštof Šimek: „Pedagog by měl inspirovat a držet krok s dobou.“

Bývalý tanečník Národního divadla a Divadla J. K. Tyla v Plzni Kryštof Šimek se na začátku školního roku stal novým uměleckým vedoucím Pražské taneční konzervatoře. Ve svých sedmadvaceti letech je vskutku mladým šéfem, svůj věk ale považuje za výhodu. Vzpomínky na vlastní studia i působení v divadle má ještě v živé paměti a už se mu povedlo zavést dva nové předměty. „Mým cílem je taneční vzdělávání trochu omladit,“ říká o svých plánech.

Kryštof Šimek. Foto: Pavel Hejný.

Kryštof Šimek. Foto: Pavel Hejný.

Marie Niček Autor: Marie Niček

Jak jste se k pozici uměleckého vedoucího dostal?
Vlastně je to i trochu díky Tanečním aktualitám. V poslední době jsem čím dál častěji narážel na články o nefunkčnosti tanečních škol a konzervatoří. Nejdřív mě to naštvalo. Vystudoval jsem státní Taneční konzervatoř hlavního města Prahy a její ředitel Jaroslav Slavický je mým velkým vzorem. Pak jsem si ale řekl: „Kdo jiný by to měl změnit než my mladí?“ Když jsem skončil v divadle, chtěl jsem se dál vzdělávat. Dostal jsem se na HAMU a hned týden nato mi přišla nabídka, jestli bych nechtěl učit na Pražské taneční konzervatoři.

Jakou máte vizi?
Rád bych, aby se alespoň jeden můj žák dostal do divadla. Také bych chtěl změnit pohled na tanec. Klasickou techniku není třeba měnit, ale pohled na ni ano. Mým největším cílem ale je pozvednout obor moderního tance. Doteď to fungovalo především tak, že kdo nevynikal v klasice, šel na modernu. Rád bych ale z moderny udělal plnohodnotný obor. Aby se na něj hlásili studenti, kteří se mu opravdu chtějí věnovat, a nebrali ho jako něco podřadného. Existuje spousta světových uznávaných moderních souborů, kde by se poté mohli uchytit.

Vnímáte svůj věk pro tuto pozici jako výhodu?
Určitě. Chtěl bych taneční vzdělávání omladit. Dnešní pedagogové by měli umět studenty zaujmout, inspirovat a přimět je přemýšlet. Jako velkou výhodu vidím to, že jsou to teprve dva roky, co jsem odešel z divadla, a pár let, co jsem dodělal školu, a obojí mám ještě v živé paměti. Neříkám, že starší pedagogové učí špatně. Když ale někdo učí třicet let, je těžké vyjet ze zajetých kolejí a držet krok s dobou. Tanec se vyvíjí neuvěřitelně rychle. Současný tanec není ani třeba zmiňovat, ten už je úplně jinde, než byl loni. I klasický tanec se ale vyvíjí. Nároky na techniku se neustále zvyšují. Spoustu lidí si myslí, že balet je tradice a k velkým změnám nemůže docházet. Stačí se ale podívat už jen na to, jak se proměnily špičky. Dnes už jsou plastové, dají se prát. To by mě v době, kdy jsem nastupoval na konzervatoř, ani nenapadlo. Způsob, jak se na nich dneska stojí, je jiný, než byl třeba v šedesátých letech.

Manon (Kryštof Šimek, Michal Kováč). Foto: Martina Root.

Jaké máte na studium na konzervatoři vzpomínky?
Bylo to pro mě krásné období, rád na něj vzpomínám. V ročníku se mnou byla například Kristina Kornová, Markéta Tomcová nebo Lýdie Švojgerová, o ročník výš Ondřej Vinklát a Matěj Šust. Měli jsme se moc rádi a pořád spolu něco vyváděli. Spojilo nás to a na sále jsme se navzájem hodně inspirovali.

Jak vás vaše vlastní zkušenosti inspirovaly pro tuto pozici?
Zavedl jsem dva nové předměty. Jeden je finanční gramotnost, protože spousta tanečníků se rozhodne zkusit to po škole na volné noze. Druhým je nauka o výživě. Sice ne osobně, ale mezi svými spolužačkami i členy rodiny jsem se setkal s anorexií a chtěl bych změnit pohled na vážení. Studenti prvního až čtvrtého ročníku se nebudou muset vážit. Potom už je to nutné, například kvůli partneřině. Mým cílem není poukázat na ty „tlusté“, ale snažím se vyvarovat toho, aby byl někdo až příliš hubený. Kontrola váhy nebude veřejná a naměřené hodnoty mi studenti nemusejí ukazovat, zapisují si je sami. S těmi, kdo by měl nějaké problémy, se můžeme pobavit o způsobu stravování nebo cvičení. V tomto věku je velmi jednoduché kvůli nešetrnému přístupu zabít jejich lásku k tanci a byl bych rád, aby až budou školu opouštět, tanec pořád milovali.

Studium na konzervatoři je hodně o odříkání a tvrdé práci. Jak studenty motivovat?
Jevištní forma tance je celoživotní soutěž. Každý chce dostávat hlavní role. Takže zdravá soutěživost může být dobrá motivace. Z mojí vlastní zkušenosti hodně záleželo na pedagozích. V prvním ročníku nás učila Roberta Meschiari Pospíšilová a čerpal jsem z ní ještě v divadle, a to mě učila pouze jeden rok. Dokázala nás strhnout a naslouchali jsme jí. Myslím tedy, že pedagog musí být osobnost a také být ke studentům upřímný.

Kvůli studiu jste přišel o roky bezstarostného dětství. Stálo to za to?
Stoprocentně. Nedokážu si představit, že bych svůj život žil jinak. Tanec je pro mě životní styl, který jsem si sám vybral. Už ve čtyřech letech jsem mámě řekl, že budu tančit v Národním divadle. Byl jsem hodně cílevědomé dítě a šel jsem si za svým snem, který se mi nakonec splnil. S tancem jsem začínal v českobudějovické přípravce, kde jsem měl hodně přísného učitele Sergeihe Skhalikova. Stál nade mnou s koštětem a práskal mě do kolen. Tam jsem si ale uvědomil pravou podstatu profesionálního tance. Co to je dril, a že jestli chci něčeho dosáhnout, musím pro to něco udělat.  

Berete jako pedagog v potaz individualitu každého studenta?
U některých ano, úplně u všech je to ale těžké. Mám například studentku, která je velmi šikovná na choreografii, tak jsem jí zadal úkol, ať vymyslí choreografii pro svou třídu. Jednoho studenta zase zajímá výtvarné umění, tak připravoval kostýmy. Ne každý student je ale z hlediska tanečního projevu výjimečný a nesmíme zapomínat na to, že je důležité vychovávat i sborové tanečníky. Všichni nemůžou být sólisté. Měl jsem spoustu kolegů, kteří byli ve sboru spokojení, a když měli naopak nějakou větší roli, necítili se ve své kůži.

Studenti Pražské taneční konzervatoře.

Přijde mi, že se tanec často rozděluje na klasický a moderní, taneční svět je ale mnohem pestřejší. Pomáháte studentům rozšiřovat si obzory?
Z tohoto důvodu jsem zavedl workshopy se sólisty Baletu Národního divadla. Věřím, že toho mohou studentům hodně předat. Každý tanečník navíc tanec vnímá jinak, takže jim může nabídnout jiný úhel pohledu. Já jsem se vždycky považoval hlavně za klasikáře, dnes už ale o sobě spíš říkám, že jsem prostě tanečník.

Připravilo vás studium na konzervatoři na vaše budoucí povolání?
Řekl bych, že tak ze sedmdesáti procent ano. Konzervatoř je přísná škola, kde si navíc student projde celým vlastním vývojem, takže je připraven na život dospělých. Na co jsem připravený nebyl a těžko jsem to snášel, bylo zůstat po škole tak dlouhou dobu ve sboru a muset čekat.

V divadle jste tedy zažil střet s realitou?
Ten přišel až tak druhou a třetí sezonu. Začínal jsem jako hodně sebevědomý tanečník a rok od roku mi sebevědomí pořád ubývalo, až mi ke konci nezbylo už skoro žádné.

Co to způsobilo?
Stal jsem se obětí šikany a různých nespravedlností. Jsem hodně upřímný, brzy jsem ale pochopil, že v baletním souboru se tato vlastnost nehodí. Nemyslím si, že by se tanečníci měli svým šéfům a mistrům klanět a cítit se před nimi poníženě. Divadla by si měla uvědomit, že jsou to tanečníci, kdo jim vodí diváky, a měla by si jich proto vážit a nedělat z nadšených mladých lidí těla bez duše, jak se to děje. Život v Národním divadle mě hodně poznamenal a je to o to hořčejší, že to byl můj velký sen.

Když mluvím s tanečníky, je z nich často cítit frustrace, jak je těžké se v tanečním světě prosadit. Jak byste studenty povzbudil, aby se nebáli do toho jít?
Souhlasím, že to není jednoduché, také ale zastávám názor, že jaké si to člověk udělá, takové to má. Cesta může být na začátku trnitá, když ale člověk opravdu chce, cestu si nakonec najde. Svou aktivní taneční kariéru jsem ukončil, když mi bylo pětadvacet a říkal jsem si: „A co teď?“ Poslední dva roky, které vedly k této pozici, nebyly vůbec lehké. Pak jsem si ale řekl, že jestli se budu jen litovat, nijak si tím nepomůžu. Zachránila mě víra. Věřil jsem sám v sebe a v to, že můj život má smysl. A s takovým nastavením se podle mě jde věnovat tanci i v té naší české kotlině.

 

Kryštof Šimek (*1993)

Pochází z Prahy. Na prvním stupni základní školy navštěvoval baletní přípravku v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Prahy. V roce 2012 nastoupil do Baletu Národního divadla, kde působil jako demisólista, a následně jako sólista v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Od letošního září je novým uměleckým vedoucím Pražské taneční konzervatoře.

 

 

Témata článku

Pražská taneční konzervatoř

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

prosinec 2020

Po Út St Čt So Ne
30 1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24 25
26
27
28 29
30
31 1 2 3
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: