Martin Peňa: „Miluji režírovat, hrát i učit“

Martin Peňa: „Miluji režírovat, hrát i učit“

Martin Peňa: „Miluji režírovat, hrát i učit“

Martin Peňa, ekvádorský mim, herec, režisér a pedagog. Spolu se svou ženou Yannet Gomez v roce 2004 založili divadelní soubor Teatro del Cielo. Studovali v Theatre de l’Ange Fou & International School of Corporeal Mime v Londýně. Působí v Guayaquilu, kde zároveň žijí a kde dále šíří povědomí o umění mimu i prostřednictvím pedagogické činnosti. Na Mime Fest v Poličce přijeli se svým osmičlenným souborem a představením The Grand Journey připravili poličskému publiku hluboký umělecký a estetický zážitek. Diváci výkon odměnili potleskem vestoje. Jak a kde jste se seznámil s technikou mime corporeal (tělesného mimu)? Studoval jsem fyzické divadlo a v roce 1998 jsem se rozhodl vytvořit mimické sólo. To se jmenovalo Hombre y Sombra a později vytvořilo základnu pro vznik skupiny Teatro del Cielo. Mimus měl být původně doplňkem mého představení a já ho chtěl začít studovat i po technické stránce. Proto jsem odjel do Londýna studovat k Stevenu Wassonovi a Corinne Soumové do Theatre de l’Ange Fou, kde mají i mezinárodní školu tělesného mimu. Po prvním roce studia jsem však poznal, že mime corporeal není jenom „doplněk“, nýbrž samostatný jazyk a velice propracovaná technika. Když jsem potom přijel zpět do Ekvádoru, měl jsem pocit, že se nemohu hnout z místa. Nemohl jsem dělat to, co před mým odjezdem, a zároveň jsem nebyl schopen jít s touto novou technikou dál. A tak jsem se rozhodl odjet do Londýna znovu a nastoupil jsem do druhého ročníku.    Na začátku se studenti pod náporem této přesné techniky cítí svázaně. Aby v ní mohli pocítit svobodu, je třeba se donutit proniknout opravdu do hloubky. Po studiu druhého ročníku jsem vytvořil krátké představení, ale stále to pro mne nebylo dostačující, a tak jsem nastoupil i do třetího ročníku. A ten se stal zásadním. Měli jsme možnost pracovat jako režiséři s ostatními herci. Konečně jsem se cítil volně a věděl, že jsem připraven tvořit vlastní věci. Školu jsme skončili v roce 2009 a vrátili jsme se do Ekvádoru. Zde jsme vytvořili druhé představení, které patří do repertoáru Teatra del Cielo – Luna de Miel…Letra de Sal. Mluvíte nyní v množném čísle­… Kdy a jak jste začali spolupracovat s Yannet? S Yannet jsme se znali už dlouho. Pak jsme se jednoho dne náhodně potkali na stejném workshopu a rozhodli se pro spolupráci. Odjel jsem do Londýna a druhý rok se připojila i Yannet. Tak jsme studovali ve stejné škole a zjistili, že mime corporeal je náš jazyk. Jazyk, kterým se chceme vyjadřovat a v jehož rámci chceme tvořit. Pro mě není mime corporeal Étienne Decroux. Vím, že tuto techniku vytvořil, ale mime corporeal je základ pro komunikaci v mimickém divadle, a proto se může stát i tvým vlastním jazykem, jazykem kohokoli. Takže se podle vás může mime corporeal učit každý, nechat se v něm inspirovat, a pak ho například rozvádět svou cestou? Přesně tak. To se děje v umění obecně. Můžete být hudebník a studovat Chopina, ale pointa je v tom, že když už nastudujete a hrajete jeho repertoár, musíte se cítit volně a také byste měli začít hrát svůj vlastní repertoár. Ne jenom opakovat. Ale stejně tak důležité je ten repertoár Chopina znát. Pianisté hrají rádi Chopina. Myslím si, že hudba je velice technický obor, a abyste mohli vložit do hudby emoce, musíte si veškerou tou technikou nejprve projít. Když jste se tedy vrátili s Yannet po studiích v Londýně zpět do Ekvádoru, rozhodli jste se založit svou vlastní skupinu? A jak se k vám přidali ostatní členové souboru? Skupina vznikla již v roce 2004, s mým prvním sólem Hombre y Sombra. To jsme ještě s Yannet studovali každý na jiné univerzitě. Později jsme začali techniku mime corporeal vyučovat a někteří navštěvovali naše workshopy opakovaně. Nakonec jsme s nimi vytvořili představení a tím se stali členy souboru. Společně s Yannet jste tedy založili skupinu Teatro del Cielo, prozraďte mi, zda máte i své vlastní divadlo, kde vystupujete? Své vlastní divadlo nemáme. Vystupujeme a vyučujeme ve velkém divadle ve městě. Zde máme i prostory na zkoušení, kde vedeme tříměsíční kurzy. Nedávno jsme díky takovému kurzu vytvořili představení pro 16 herců, což je pro mne velká zkušenost. Miluji režírovat, hrát i učit. Také máme s Yannet malé studio přímo v našem domě, kde probíhají zkoušky skupiny.   Vyučujete pouze mime corporeal nebo i nějakou další, svoji techniku? Studoval jsem u Stevena Wassona a Corinne Soumové a naučil jsem se od nich něco skutečně důležitého. Také jsem se od nich naučil techniku, základy režie či choreografie. Přirozeně, studovat u nich je úplně jiné než studovat u Étienna Decrouxe. Oni dělají jeho techniku, etudy, a to opravdu skvěle, ale vytvářejí také svá vlastní představení, která jsou velice rozdílná od Decrouxovy estetiky. Vracím se k myšlence o repertoáru Chopina. Já nyní mohu dělat to, co chci. Stejně tak, jako to udělal Marceau, který u Decrouxe také studoval. V mé práci využívám kompozici/choreografii, jakož i různé vnější elementy, hru s charaktery, různě transformuji tělo. Hlavní je mít z tvorby radost. Moje umění je silnější než já. Mohu mluvit, lidé mě poslouchají, ale když jsem na jevišti, cítím se skutečně silný. Lidé mě mohou poslouchat jinak a přemýšlet o tom, co chci říct, což je úžasné. Také jsem napsal knihu o mime corporeal a jeho ambicích v divadle obecně. V angličtině se má jmenovat A journey into the Physical Imperceptible, ale zatím je ještě na korekturách a možná se bude název trochu měnit. Myslím si, že tato technika je základem pro herecké umění. Herec ve filmu se může hýbat jako v běžném denním životě, protože film využívá artefakty jako kameru, střih a mnoho dalších věcí. Ale my je na divadle nemáme, proto musíme vytvořit vlastní jazyk, jazyk specifický pro divadlo. Mime corporeal je pro mne základ a je jedno, zda mluvíme o činohře nebo o clownerii. Chci vidět, jak se hercovo myšlení v těle odráží. Herec si bere samozřejmě také artefakty jako slovo, světlo a další, ale uvědomme si, že hudba, literatura i sochařství jsou samostatná umělecká odvětví. Kde potom stojí herectví? Jaký má základ? Jaké dojmy z Mime Festu máte? Je to skvělé sdílet a vyměňovat si zkušenosti, potkávat lidi a učit se od jiných kultur. Z naší země je to velice daleká cesta a všichni herci z naší skupiny jsou rádi, že jsme zde. Také díky Ministerstvu kultury Ekvádoru jsme tady, protože nám zaplatilo cestu. Lidé, kteří organizují Mime Fest, jsou skvělí, i ti všichni, kteří se na něm jakkoli podílejí. A vůbec je úžasné udržet takovou věc, která dělá radost mnoha lidem! A jídlo je také báječné…! Rozhovor se uskutečnil 17. září 2014 na festivalu pantomimy Mime Fest v Poličce.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: