Kteří taneční partneři se vám nejvíce zapsali do paměti?
Samozřejmě nejkomfortněji jsem se cítila se svým mužem, byť to zní jako klišé. Ale skvělé zážitky mám i s Ondřejem Novotným, Martinem Šintákem, Michalem Kováčem, Richardem Ševčíkem nebo zpěváky Ondřejem Izdným či Zbyňkem Fricem. Nesmím zapomenout ani na Petra Hose nebo Milana Maláče. Bylo jich mnoho a nerada bych někoho opomněla. Každý z nich mi dal něco nového, co mě jako tanečnici obohatilo. Tanec je dialog a s těmito partnery jsme si opravdu rozuměli beze slov. Taneční partner je někdo, komu musíte naprosto důvěřovat. A právě ta důvěra je základ pro vytvoření autentického uměleckého projevu. A samozřejmě nesmím zapomenou na úžasného pana Jiřího Žaluda, který je fenomén. Je mu 88 let a stále tančí, vždy chodí na zkoušky naprosto profesionálně připraven. Neskutečné.
Vaše ikonická role, za kterou jste i byla v širší nominaci na Cenu Thálie, je Edith v inscenaci Edith – vrabčák z předměstí. Co pro vás znamenala?
Byla to výjimečná zkušenost. Choreograf Libor Vaculík mi dal volnost, ale zároveň mě naučil pravdivě přenášet emoce na diváka. Edith jsem tančila 25 let a v průběhu času s různými partnery, což bylo obohacující. Každý partner do té role přinesl něco nového. A naposledy jsem tančila s Gaëtanem Piresem a Justinem Rimkem, kterým jsem už tehdy dělala baletní mistryni, což byl velice zvláštní pocit. Edith pro mě není jen role, je to kus mého života. Naučila mě být pravdivá na jevišti i mimo něj. Každá repríza byla jiná, protože emoce se s životními zkušenostmi mění. Do Edith jsem se vracela třikrát, vždy po narození dítěte. A je paradoxní, že ona širší nominace přišla při čtvrtém návratu, tedy při obnovené premiéře, kdy už děti byly dospělé.
S Liborem Vaculíkem jste ale spolupracovala ještě několikrát.
Na spolupráci s Liborem Vaculíkem vzpomínám s velkou vděčností. Tančila jsem v jeho „kusech“ v Národním divadle a samozřejmě i v Plzni. A po ukončení mé taneční kariéry jsem s ním pokračovala jako asistentka při přípravě premiér, jako byly Freddie – The King of Queen, Slečna Julie nebo Lady Macbeth – 1865. Jeho přístup k práci mi vyhovuje, protože klade důraz na přirozený, ale technicky kvalitní tanec. Nic nedává zadarmo, a právě to tanečníky motivuje k maximálnímu výkonu. Mám ráda jeho režijní styl a obzvlášť si cením jeho schopnosti vytvářet velké dějové balety, které dnes už nejsou tak časté. Právě tyto inscenace, plné emocí a dramatických příběhů, mě baví nejvíc, protože dávají tanečníkům prostor ukázat nejen techniku, ale i herecký projev.
Jaké další role se vám vryly do paměti?
Vyřádila jsem se v roli Kitry, protože jsem se v ní mohla naplno projevit. Milovala jsem i roli Odetty/Odilie, přestože nejsem typickým prototypem pro tuto postavu. Bylo fascinující pracovat s Ingrid Němečkovou, baletní mistryní z Helsinek. Bavilo mě převtělovat se do křehké Odette a svůdné Odilie – byla to úžasná výzva. Tanečním dárkem byla inscenace Smrt v Benátkách od Ondřeje Šotha, která se vymykala běžnému repertoáru. Byla to krásná příležitost, zvlášť když jsme tančili s Kristiánem Pokorným, tehdejším studentem konzervatoře. Milovala jsem i Louskáčka, hlavně kvůli rozzářeným dětským očím v hledišti. Moje vysněná role byla Esmeralda, kterou jsem paradoxně dostala po narození třetího dítěte. Byla to nečekaná, ale úžasná příležitost a roli jsem si neskutečně užívala. Také v Praze na Křižíkově fontáně jsme hráli nádherné kusy.
Jak jste zvládala skloubit rodinu s kariérou?
Mým vzorem na konzervatoři byla paní Olga Skálová a vždy jsem si říkala, že budu dělat jenom kariéru a žádné děti mít nebudu. Asi si dokážete představit zděšení mé maminky, která byla velice rodinný typ. Ale postupem času jsem to přehodnotila, došlo mi, že nedává smysl mít v životě pouze balet. A vidíte, mám tři děti. Po prvním dítěti jsem věděla, že se vrátím, po druhém jsem zvažovala poloviční úvazek. Po třetím dítěti mě přemluvili na obnovení Edith. Měla jsem velkou podporu od manžela, v rodině a skvělou „třetí babičku“ pro naše kluky. Bylo to o organizaci a prioritách. Když jsem byla s rodinou, byla jsem stoprocentně s nimi. Když jsem byla v divadle, soustředila jsem se na práci. To mi pomáhalo udržet rovnováhu. Byla to výzva, ale s podporou blízkých a trochou disciplíny se to dalo zvládnout. Je si ale třeba uvědomit, že jsem měla obrovské štěstí, dnes je provoz v divadle jiný a v něčem náročnější.
Jaký byl váš přístup k interpretaci postav jako tanečnice?
Myslím, že můj přístup vycházel z generačních zvyklostí. Jsem typické Husákovo dítě, byla jsem vychovaná v duchu disciplíny, kde bylo důležité dodržovat připomínky a požadavky choreografa nebo režiséra. Vždy jsem se snažila respektovat dané pokyny, ale s časem jsem pochopila, že je v pořádku hledat vlastní cestu. Sledovala jsem své alternace, inspirovala se, ale vždy jsem chtěla do role vnést něco svého – ať už malý detail v projevu, účesu nebo jiný pohled na charakter postavy. Šlo mi o to, aby divák vnímal rozdíl mezi jednotlivými interpretacemi, i když choreografie zůstávala stejná.
Máte nějakou nesplněnou roli?
Nikdy jsem si nezatančila Julii. Balet Romeo a Julie se plánoval, ale divadlo dalo přednost jiným titulům. Julie pro mě zůstala snem, ale možná právě proto má tak zvláštní místo v mém srdci.
Vaší „hlavní rolí“ je v současnosti pozice baletní mistryně v plzeňském divadle. Vnímáte rozdíly mezi stávajícím souborem a dobou, kdy jste sama aktivně tančila?
Nyní je větší fluktuace, soubor se každou sezónu obměňuje, tanečníci jsou velmi mladí a je náročné vytvořit soudržný tým. Zkrátil se také čas na zkoušení, tempo je rychlejší, ale někdy to jde na úkor hloubky interpretace. Z mého pohledu byl plzeňský soubor v nejlepší situaci paradoxně po covidu, protože všichni už byli několik let sehraní.
Já osobně mám nejspíš jakýsi „syndrom maminky“. Baletní mistr není jen pedagog, je to i psycholog, mentor a někdy i parťák. Práce s mladými talenty je obohacující, protože vidíte, jak se formují nejen jako umělci, ale i jako osobnosti.
V porovnání s dobou, kdy jsem sama tančila, vidím řadu rozdílů. Současná generace tanečníků má neuvěřitelný přístup k informacím díky technologiím. Mohou sledovat videa z celého světa, inspirovat se různými styly a metodikami. To je obrovská výhoda, ale někdy to vede k tomu, že se více soustředí na techniku než na prožitek. Dříve jsme se učili pozorováním starších kolegů přímo na sále, čerpali jsme z jejich zkušeností a tradic.
Dalším rozdílem je přístup k práci a disciplíně. Naše generace byla zvyklá jít až na hranici svých možností, někdy i za ni. Dnes jsou tanečníci více vnímaví k potřebě odpočinku a regenerace, což je pozitivní z hlediska zdraví, ale občas mi chybí ta houževnatost a schopnost zatnout zuby.
Na druhou stranu jsou dnešní tanečníci technicky mnohem vybavenější a sebevědomější. Nebojí se vyjádřit svůj názor, což je osvěžující. Je úžasné sledovat, jak dokáží kombinovat různé taneční styly a přístupy. Ať už jsou rozdíly jakékoli, jedno zůstává stejné – vášeň pro tanec a touha sdílet ji s publikem.
Dlouhá léta vedete Baletní školu DJKT, její žáci často vystupují v představeních plzeňského baletu...
Je to místo, kde se děti učí nejen technice, ale i lásce k tanci. Snažíme se jim vštípit disciplínu, ale i radost z pohybu. Pro mě je důležité, aby si z baletní školy odnesly nejen taneční dovednosti, ale i krásné vzpomínky a kamarádství. Každé dítě je osobnost a my se snažíme tu osobnost rozvíjet, ne potlačovat. Práce s dětmi je specifická tím, že musíte najít rovnováhu mezi hravostí a disciplínou. Vystupovat na velkém jevišti je pak obrovský dárek jak pro ně, tak i pro jejich rodiče.
Na „balet“ ostatně chodili i vaši tři synové. Nechtěli se věnovat baletu i dále?
Všichni tři moji synové si prošli baletní školou, každý z nich si vyzkoušel roli v divadelním představení. Všichni tři zůstali u pohybu a sportu, což je pro mě důležité, protože si nedovedou představit den bez fyzické aktivity. Nejstarší syn se věnoval judu až do svých devatenácti let a studoval na sportovním gymnáziu. Dnes se aktivně věnuje fotbalu a sportu obecně. Prostřední syn prošel několika sporty – plaváním, lukostřelbou i šermem – a nakonec zakotvil u BMX, kde dělá různé triky, které přátelé popisují jako „tanec na kole“. Nejmladší syn je jediný, kdo se vydal uměleckou cestou, i když jinou než baletní. Aktivně hraje fotbal, ale od letoška studuje na konzervatoři hru na bicí a hraje také na elektrickou kytaru.
Výčet vašich aktivit je velký, napadlo vás se věnovat ještě něčemu dalšímu?
Mnoho bývalých tanečníků má tendence se věnovat choreografii, ale vystačím si s přípravou představení pro žáky baletní školy. Také ráda pracuji s textem – píšu články o představeních, dělám rozhovory, a i když na to nemám vždy dost času, je to pro mě radostná činnost. Moderování je další oblast, která mě těší, i když to není něco, co bych vyhledávala, dokážu si užít příležitosti, kdy mohu být součástí takových akcí. V posledních pěti letech se věnuji také józe, která mě nesmírně baví a obohacuje nejen fyzicky, ale i duševně. Přemýšlím, že bych ji více rozvinula a mohla být nápomocná tanečníkům například v oblasti dechových cvičení a relaxace. Filozofie jógy mi vyhovuje a věřím, že by mohla být cenným přínosem i pro umělce.
Zuzana Hradilová, narozená 13. 2. 1975, je absolventkou Taneční konzervatoře Brno, po níž pokračovala ve studiu na Conservatoire national supérieur de musique de Lyon. Své dovednosti dále rozvíjela na stážích v Palucca Schule v Drážďanech a na Rencontres Internationales de la Danse de la Baule. Profesionální kariéru zahájila v baletním souboru Národního divadla Brno (1993–1994), následně působila v Baletu Národního divadla v Praze (1995–1998). Od roku 1998 je neodmyslitelně spjata s Divadlem J. K. Tyla v Plzni, kde od roku 2000 zastávala pozici sólistky a později se stala baletní mistryní.
Její bohatý repertoár v plzeňském divadle zahrnuje řadu výrazných sólových rolí. Ztvárnila například Svanildu v Coppélii, Maryšu Šútovskou a Dívku v Čachtické paní, Káču v Čertovinách, Kitri a Amora v Donu Quijotovi, Edith v inscenaci Edith – vrabčák z předměstí, Markétu ve Faustovi, Svatební pár v Giselle, Papagenu a Družku v Kouzelné flétně, Odettu/Odilii i další role v Labutím jezeře, Mášenku a sólové variace v Louskáčkovi, Lady Macduff a Čarodějnici v Macbethovi či Esmeraldu ve Zvoníkovi od Matky Boží.
Z dalších významných rolí stojí za zmínku Solveig, Ingrid a dcera krále Trollů v Peer Gyntovi, Líza v Marné opatrnosti, Helena v Snu noci svatojánské, Princezna Sorokina v Anně Karenině, Leonardova žena v Krvavé svatbě, Kurtizána v Obrazu Doriana Graye, dále role v inscenacích Šmokoviny, Time of Pain, Zahrada, Cabaret Ragtime či Raymonda.
