Vzpomenete si na okamžik, kdy jste si řekla, že balet by mohl být vaší životní cestou?
Určitě to nebylo někdy v raném dětství. Tehdy jsem dělala moderní gymnastiku, která mě úplně pohltila. Závody, tréninky, malovala jsem si gymnastky s náčiním... Myslela jsem, že jednou budu trenérkou. Pedagogové z brněnské hudební a taneční školy, jak se tehdy konzervatoř jmenovala, obcházeli místní základky a doporučili mi jít na talentové zkoušky. Netušila jsem, co balet obnáší. Má trenérka mi tehdy říkala, ať nikde neříkám, že dělám gymnastiku, prý to lidé od baletu nemají rádi. Samozřejmě to na mně bylo hned poznat. (smích) Nakonec mě přijali a já gymnastiku tajně dělala ještě rok. Pak už se to nedalo stíhat, navíc mě jedna z pedagožek z konzervatoře potkala na závodech. Balet mě pohltil a měla jsem štěstí na skvělou třídu. Absolvovalo nás pět dívek a osm chlapců, což je netypické, ale ráda na to vzpomínám. Tam jsem ostatně poznala svého manžela. (pozn. bývalého sólistu DJKT Miroslava Hradila).
Jak jste vnímala zákaz věnovat se jiným sportům, třeba lyžování?
Lyžovali jsme tajně! Táta byl nadšený lyžař, takže jsme jezdili do Jeseníků a měla jsem zařízenou omluvenku od lékaře. Po týdnu na horách jsem se vrátila opálená, ale tvrdila jsem, že jsem byla doma. (smích) Byla to taková malá rebelie, ale dodnes na to vzpomínám s úsměvem. V pozdějších ročnících mi ale začalo docházet, proč ten zákaz existuje, že hrozí zranění, takže jsem lyžovat přestala.
Jaká jste byla studentka na konzervatoři?
Pro učitele asi vzorná, pečlivá… až moc. Ale byla jsem i trochu rebelka. Pamatuju si, jak jsme se spolužáky tajně kouřili a jednou nás při tom načapal tehdejší zástupce ředitele, pan Ludvík Kotzian, který bohužel nedávno zemřel. Na zkoušce z klasického tance nás hříšníky nechal vystoupit z řady, a když nás viděl, jen poznamenal, že jsme aspoň v párech (smích). Myslím, že jsem byla hodně cílevědomá. Někdy jsem si na sebe kladla až moc velký tlak. Perfekcionismus je sice hnacím motorem, ale někdy to může být i břemeno.
Po maturitě jste šla do Francie. Jaká byla tato zkušenost?
Původně jsem chtěla studovat hned po maturitě, ale skončila jsem rok v Národním divadle v Brně. Poté jsem se přihlásila do dvou škol ve Francii. Přijali mě rovnou do posledního ročníku Conservatoire national supérieur de musique de Lyon, protože jsem už měla diplom a zkušenosti z divadla. Bylo to inspirující setkání s choreografy a tanečníky z celého světa. Francouzská škola byla jiná než ta naše, hodně mě tehdy ovlivnila.
Poté jste získala angažmá v Národním divadle v Praze.
Tančila jsem tam tři sezóny za vedení Vlastimila Harapese. Byla jsem velmi spokojená, nechtěla jsem odcházet, ale manžel dostal od Pavla Ďumbaly nabídku do Plzně a nechtěli jsme vztah na dálku. Bylo to správné rozhodnutí, v Plzni jsme dostali příležitost tančit role, které bychom v Praze asi neměli. Plzeň nám otevřela nové obzory. Byla to zkušenost, která nás obohatila nejen profesně, ale i osobně.
Tvořila jste s vaším manželem i pár taneční?
Já si to hrozně přála, ale nedělalo to dobrotu. Člověk si přece jen dovolí k životnímu partnerovi víc než k tomu „pouze“ tanečnímu. Mám slovenské a maďarské kořeny, takže je ve mně hodně temperamentu a často jsme se hádali, chudáci baletní mistři nevěděli, co s námi. Ale to se časem zklidnilo. Občas jsme spolu i tančili a myslím, že bychom spolu byli schopni zatančit všechno i bez většího zkoušení, tančilo se nám společně velmi dobře. Oběma nám ale prospívalo tančit více s jinými partnery. Vždy jsem těžce nesla, když jsme s manželem něco zkoušeli a těsně před premiérou došlo k rozhodnutí, že nás promíchají.