Roman Zotov Mikshin. Foto: archiv Divadla Ponec.
Co se vám vybaví, když slyšíte jméno Santini?
Přesah hmoty. Santini používá hmotu způsobem, aby se člověk dostal za to, co zná, za zkušenost každodenního života. Pro mě je to dialog a cesta sám k sobě.
Co zažijeme na vaší cestě Ferst Dadler kráčí?
Sami sebe v různých polohách. Je to participativní projekt. Lidé tedy nejsou jen pozorovatelé, ale aktivní účastníci cesty. Pracujeme s jednoduchými principy a skrz zvuk, hlas a pohyb se navracíme sami k sobě. Nasloucháme příběhům ostatních, propojujeme se s nimi, se Santinim, s krajinou, sami se sebou, a rozšiřujete své vnímání.
Co přináší tvorba v krajině v porovnání s interiérem divadla?
Celistvější pohled na svět, jak ho známe skrz pět základních smyslů. Transcendentální zážitek může nastat kdykoli, i v kamenném divadle, ale v případě tvorby v krajině je ihned zasazen do přirozeného kontextu života.
Jak se tvoří hudebně-pohybová inscenace na základě statické architektury?
V první řadě jde o jejího tvůrce – Santiniho. Nahlížíme jeho osobnost v celém jejím kontextu – jeho život, tvorbu, konkrétní dílo kostela na Zelené hoře a zasvěcení Janovi Nepomuckému. Nemáme koncept, který zasadíme na určité místo, ale necháme prostor, aby k nám promlouval a sám řekl, co si žádá.
Co k vám promluvilo nejhlasitěji?
Procházíme třemi různými místy. Hřbitovem, žďárským zámkem a Zelenou horou a na každém místě to bylo něco jiného. Na hřbitově jsme například měli potřebu být stavbě co nejblíže. Nemůžeme sice přímo dovnitř objektu, dotýkáme se ale zdí, vnímáme místo celým tělem.
Jak jste své dojmy převedli do pohybu?
Santini říkal, že když člověk tvoří, je světlem. Přejeme si, aby participanti tvořili po celou dobu. Aby se hýbali vědomě a činili vědomá rozhodnutí. Co se během procházky ale stane, víme jen z hlediska nachystané partitury. Konkrétní podoba performance vznikne na základě instantní kompozice v danou chvíli.
Jak jste propojili období baroka se současným světem?
V barokní hudbě se hodně improvizovalo, a to my v hudbě i pohybu děláme také. Principy práce jsou stejné. Mění se forma. Nepoužíváme konkrétní barokní tvary nebo gesta. Vedeme lidi, aby na sebe nechali historii, Santiniho stavby nebo prostředí působit a všímali si, co s nimi rezonuje, co zažívají. Tím získají aktuální, současnou zkušenost. Pro každého člověka je jiná.
Ferst Dadler již realizoval několik participativních projektů. Čím vás lákají?
Fascinuje nás obrovská proměna, kterou všichni od začátku do konce projdeme. Participanti nejsou profesionální umělci, ale například seniorky, se kterými jsme tentokrát pracovali, se už několika projektů festivalu účastnily. Byly zvyklé, že autor má určitou představu, jak by výsledek měl vypadat. My jsme ale nechtěli prosazovat svůj nápad. Každého považujeme za tvůrčí bytost a přáli jsme si, aby šlo o kolektivní tvorbu. Museli jsme být proto v ustavičném dialogu, ladit se na sebe a naslouchat si. To je velká výzva, zároveň je v tom ale i největší síla.
Jak práce s neprofesionály probíhá?
Začali jsme tím, co je nám všem vlastní, třeba dechem nebo chůzí. To sloužilo jako odrazový můstek a postupně jsme rozvíjeli motivy dál. Nejvíce kreativity vzešlo z nejjednodušších zadání.
Co netanečníkům, neprofesionálům může tanec přinést do života?
Člověk může skrze tanec poznat ve svém životě něco nového, dostat se za svou každodenní zkušenost. Dochází také k propojení s ostatními, aniž by byla potřeba slov nebo velkých činů. Zkrátka jen jednoduchým bytím a tvořením spolu.
Jak rychle si účastníci osvojí komunikaci tělem, když jsme v každodenním životě tolik zvyklí mluvit?
Většina lidí zapomíná, čeho všeho je tělo schopné, že se jím můžou vyjadřovat a komunikovat s ostatními. Jde ale jen o mentální překážku. Ať mají lidé jakékoli schopnosti nebo dispozice, všechno, co svým tělem vytvářejí, je krásné. Jakmile si dovolí se projevit, najdou si k tomu cestu už sami.
Překvapili vás účastníci svými dovednostmi?
Překvapilo mě, jak i nezpěváci krásně pracují s hlasem. A potom otevřenost a odhodlání našich participantů. Někdy říkali, že je to pro ně náročné, ale nevzdali se a pokračovali dále.
Může mít netanečník oproti profesionálům v pohybu nějakou výhodu?
Lidé mají tendenci v čemkoli, co dělají, pořád růst. Profesionálové často považují to, co se naučili, za samozřejmost a můžou se potýkat s tím, že nevědí, kudy se na své cestě vydat dál. Neprofesionál ale dokáže najít radost i v těch nejjednodušších věcech. Nám tanečníkům to připomíná, že bychom si měli vážit toho, co už umíme. Nezaměřovat se na kvantitu, co víc bychom mohli ještě dělat, ale na kvalitu a rozvíjet své dovednosti do hloubky.
Čemu se v uskupení Ferst Dadler chcete dále věnovat?
V příštím roce chystáme projekt s italským choreografem Simonem Sandronim, jehož vklad do rozvoje současného tance je v České republice od 90. let nepřehlédnutelný. Společně chceme prozkoumat, jak vypadá současný rituál. Rituály se ze západní společnosti vytrácejí. Celkově pozorujeme, jak je současná společnost pragmatická, zajímá nás také téma umělé versus lidské inteligence. Po čtyřech letech, kdy jsme pracovali v nejrůznějších nedivadelních prostorech, se také chceme vrátit na jeviště. Podstata naší práce ale zůstává stejná – propojovat lidi.
Umělci často ve své tvorbě reagují na aktuální dění. Pocházíte z Ruska. Zajímalo by vás téma rusko-ukrajinského konfliktu?
Necítím potřebu věnovat se explicitně tomuto tématu. Situaci ale silně prožívám a věřím, že ať tvořím cokoli, moje zkušenost se v mé práci nějakým způsobem odráží. Nezáleží na tom, o čem mluvím, ale jestli to dělám vědomě. Když jsme vědomí, propojujeme se světem kolem, s druhými, dokážeme lépe rozpoznat, co je špatné a co dobré, jestli třeba jít do války, nebo ne. Je pak snazší najít cestu, kterou jít.
Roman Zotov-Mikshin
Pochází z ruského města Tule, tančí od dvanácti let. V sedmnácti letech se přestěhoval do České republiky, kde nejprve studoval ekonomii. Poté přestoupil na taneční Konzervatoř Duncan centre, a od té doby se věnuje výhradně tanci. Se svou ženou Ingou Zotovou-Mikshinou a hudebníkem Eliem Morettim založil v roce 2019 uskupení Ferst Dadler, které se soustředí na participativní projekty, do kterých zapojuje nejrůznější skupiny široké veřejnosti.
Jiří Vacek
Dobrý den, mám tu čest přihlásit se k tomu, že paní Miroslavu Pešíkovou, primabalerinu Národního divadla, znám osobně z…K výročí Miroslavy Pešíkové