Vyrůstal jste v Petrohradě, jedné z hlavních Mekk baletu. Co vás vedlo k tomu, že jste se stal tanečníkem? Měl někdo z vaší rodiny umělecké sklony?
Nikdo v rodině se umění nevěnoval, ale bylo to takové splnění maminčina snu. I když vlastně nevím, jestli se její sen splnil. Vzpomínám si ale, že někde sehnala vstupenky do Mariinského divadla na Louskáčka, který se mi moc líbil. Podruhé jsem šel na Dona Quijota a dodnes si pamatuji, jak mě uchvátil svatební duet z posledního jednání. Maminka se mě ptala, jestli bych to nechtěl zkusit, a já řekl ano, ačkoli jsem pořádně nevěděl, co balet je. Nicméně osobně bych balet pro dítě nevybral.
Váš syn, kterého máte s Nikolou Márovou, tedy k baletu nikdy veden nebyl?
Ne, on ani nechtěl, odmala jsme ho tahali do divadla, takže se sám brzy rozhodl, že toto dělat nechce.
Studoval jste na slavné baletní akademii Agrippiny Vaganovové, věnoval jste se baletu už předtím?
Asi od sedmi let jsem chodil do tanečního kroužku, který vedla bývalá balerína Mariinského divadla. Ta ve mně viděla talent a motivovala mě, abych zkusil přijímací řízení.
Po absolutoriu jste nastoupil do Michajlovského divadla, tedy druhého největšího souboru v Petrohradě. Po několika letech jste ale přešel do Prahy. Co vás vedlo k tomuto rozhodnutí?
Po škole jsem dostal nabídku do Mariinského divadla a právě do Michajlovského, tehdy ještě Musorgského. Do Mariinského se mi nechtělo, dostal bych sborovou smlouvu, zatímco v Michajlovském mi byla nabídnuta sólistická pozice. Pro devatenáctiletého čerstvého absolventa něco neuvěřitelného. Byl jsem tam asi tři sezóny. Petrohrad v druhé polovině 90. let nebylo zrovna bezpečné a sociálně zajištěné město. V souboru jsme na tom byli finančně ale dobře, tedy v případě, že jste jezdili na zájezdy, těmi jste si mohli vydělat třeba na rok dopředu. Mě ale nebavilo dělat pouze klasické balety, neviděl jsem v tom perspektivu. Proto jsem odešel.
Proč padla volba právě na Prahu?
Původně jsem ji viděl jako takovou přestupní stanici. Bylo to v říjnu, kdy divadla již nepřijímají nové tanečníky, nicméně se objevila možnost nastoupit do nově založeného souboru Baletní divadlo Praha Jany Kůrové. Ten se ale záhy kvůli dluhům rozpadl.
Měl jsem ale štěstí, protože na jednom našem představení byl Vlastimil Harapes, který nabídnul smlouvu nejen pro mě, ale i pro mou tehdejší manželku (poznámka redakce: tanečnici Keiko Sakamoto), což bylo rozhodující.
Vzpomenete si na svou první roli v Národním divadle?
Mám pocit, že to byl Merkucio ve Vaculíkově Romeovi a Julii.