„Nebavilo mě dělat pouze klasické balety. Nejraději jsem měl role, které vyžadovaly herectví,“ říká Alexandre Katsapov

Inzerce

S vaší kariérou se pojí nesmírné množství rolí, za některé z nich jste byl nominován na Cenu Thálie. Tu jste získal jednou, proměnil jste svou první nominaci za Vaculíkova Ivana Hrozného, kterého uvádělo Národní divadlo Brno.
Tu nabídku jsem dostal v roce 2001 po premiéře Americany II. Tančili jsme choreografie Alvina Aileyho, George Balanchina a Glena Tetleyho. Tehdy přijela Daria Klimentová a já s ní tančil ve Sphinx. Po premiéře byl večírek, kam za mnou přišel Zdeněk Prokeš s Liborem Vaculíkem a řekli mi, že se v Brně bude chystat právě Ivan Hrozný a že by byli rádi, kdybych hostoval v hlavní roli. Nicméně, když se zpětně na Ivana Hrozného dívám, nechci, aby to vyznělo, že inscenaci pomlouvám, ale prostě zestárla. Možná je to nahrávkou, je něco jiného, když sedíte v Janáčkově divadle, točí se celé jeviště, je tam obrovské schodiště… Mám z toho ale hezké fotky, na těch se tvářím dobře (smích).

Když se řekne průměrnému návštěvníkovi baletních titulů vaše jméno, nejčastěji si ho ale spojí s inscenací Petra Zusky Sólo pro tři: Brel – Vysockij – Kryl.
Občas mám pocit, že to na mě zanechalo jakousi nálepku. Vím, že ten balet vyvolával v divácích silný dojem, tančil jsem ho asi deset let, ale neřekl bych, že byl moje srdcovka. Ale Sólo pro tři se hrálo nejdéle, hrál jsem ho na premiéře a zároveň jsem ho i zakončil. Bylo mi 43 a cítil jsem, že jsem poněkud „jetej“, ono je to vidět na záznamu. Natáčelo se tři dny, takže jsem musel tančit všechna tři poslední představení, jinak bychom se s Michalem Štípou vystřídali.

Během kariéry jste spolupracoval s řadou tvůrců, kdo z nich na vás udělal největší dojem?
Každá spolupráce něco přinesla. Nemohu zapomenout na spolupráci s Matsem Ekem, s kterým jsme chystali jeho Carmen. Byla nesmírně intenzivní. Nejdříve s námi zkoušeli jeho asistenti, poté tři týdny před premiérou přijel osobně, což pro nás byla obrovská čest. Mats Ek si vždy trval na tom, že pokud se někde hraje jeho choreografie, musí být u toho, nechce, aby se kvalita jeho titulu rozpadla.
Rád vzpomínám na Ivana Cavallariho, který s námi připravoval Crankova Oněgina a Zkrocení zlé ženy a nyní je uměleckým šéfem v Kanadě. Byl to takový velmi přísný Ital, hodně jsem se od něho naučil.

Osobně jsem vás poprvé zaregistrovala jako Abdérachmana v Raymondě či Johannese Friedemanna, seděly vám démonické role, například Mistr v Kodetově Čarodějově učni či Rothbart v Labutím jezeře Kennetha Grevea. Přesto jste ale ztvárnil i řadu romantických charakterů a rolí princů, které bývají občas poněkud ploché.
Záleží na inscenaci, například princ v Labutím jezeře má v sobě určité lidství. V nyní uváděné verzi John Cranko vždycky chtěl, aby byl princ především člověk, ne pohádkový princ, jako je tomu třeba ve Spící krasavici, kde je to celé takové „cukrovější“.

Jaké role jste měl nejraději?
Jakékoli role, které vyžadovaly herectví. Mně to bylo v podstatě jedno, rád jsem se převlékl do někoho jiného. Těch rolí jsem tančil možná přes stovku, ale napadá mě například Ibbur v choreografii Petra Zusky, tam jsem se seznámil s dílem Gustava Meyrinka, tančil jsem pacienta psychiatrie. To představení nebylo kdovíjak úspěšné, ale hodně mě obohatilo. Rád jsem tančil také Merkucia v Romeovi a Julii, Oněgina nebo výše zmiňovaného Josého v Carmen od Matse Eka. A v posledních letech jsem tančil například matku Simone v Marné opatrnosti nebo krále Petra v Leonce a Lena. Takové role mě bavily. 

A za krále přišla další nominace, byť širší, na Thálii. Vy jste byl nominován hodněkrát, kritika vás měla v oblibě. Co si o podobných oceněních v baletu myslíte?
V počtu užších nominací jsem možná druhý po Matěji Šustovi, ale zúročil jsem je pouze jednou. Měl jsem nominaci za Petruchia ve Zkrocení zlé ženy, Rothbarta v Labutím jezeře, za Valmonta… Umění se nedá hodnotit jako sport podle toho, kdo výš vyskočí, vždy záleží na tom, co se komu líbí, jde o subjektivní postoj. Ale jistě, je-li někdo vynikající, lidé se na tom obvykle shodnou.

Občas se mi stává, že jdu do divadla s člověkem, který není baletu příliš znalý. A ačkoli od začátku říká, že nepozná, jestli se něco povedlo, nebo ne, kvalitní výkon dokáže poznat, je v něm jistota, přesvědčivost.
Je to tak, já samozřejmě poznám, když někdo padá z piruet nebo poskakuje, diváci ale především dokáží ocenit celkový projev.

Zmínil jste Valmonta, který byl jednou z vašich posledních hlavních rolí, loučila se v něm s taneční kariérou i vaše souputnice Tereza Podařilová…
Valmonta ale nepovažuji za svoji poslední velkou roli. Tou pro mě byla Simone z Marné opatrnosti. Sice jsem zde neměl žádné duety, ale ta postava je zásadní, v mých očích se řadí mezi hlavní. Tančil bych ji možná déle, ale pak jsem byl na několik let z důvodu vážné nemoci vyřazen. Ne vedením souboru, ale tím nahoře. Konec tak přišel neplánovaně, ale mělo to tak být.

Jak jste takový konec prožíval?
Prioritu samozřejmě měla moje léčba. Vždycky jsou nějaké následky, fyzické i psychické. Z tance máte stres, přestanete tančit, objeví se úzkosti, které stres potlačoval. Navíc jsem také kvůli léčbě přestal pít alkohol, další nástroj na jejich potlačování. Ale našel jsem cestu, která mi proti úzkostem pomáhá. Ještě bych si ale rád něco zatančil, na podzim snad budeme mít jeden projekt s Martinem Dvořákem.

Udržujete se nějak ve formě?
Balet už jsem vynechal, ale hodně sportuji, zadávám tréninky… Teď jsem dva týdny zkoušel v Olomouci Sólo pro tři, od deseti do šesti, hodně jsem se nadřel. Soubor se tam proměnil, takže mě oslovili, jestli bych je inscenaci mohl znovu naučit.

Vy stále působíte v Národním divadle jako baletní mistr.
Ano, ale po mé nemoci jsem si domluvil menší úvazek, abych se mohl věnovat také svým dalším projektům.

Současný soubor Národního divadla tvoří ve velkém mladí tanečníci, vnímáte u nich nějakou změnu od doby, kdy jste sám byl aktivním tanečníkem?
Co se týká techniky, šla hodně nahoru, současná generace je v ní dál. Je to jako v každém oboru nebo třeba ve sportu. Nemám rád, když se říká, že je méně osobností, je jich podle mě stejně, jako tomu bylo vždycky. Jmenovat mohu například Rominu Contreras. Nejspíš jsou v souboru tanečnice, které jsou technicky lepší, ale v jevištním projevu z ní jde obrovské charisma, baví mě ji sledovat. To samé Alinu Nanu nebo Giovanniho Rotola, kteří jsou tedy z generace, kterou jsem zažil ještě jako tanečník.

Co je v této práci pro vás největší výzva?
Balet se vyvíjí, choreografie jsou čím dál složitější a pro nás je výzvou představení udržet i déle od premiéry. Tu chystají choreografové, pokud tedy ještě žijí, jejich asistenti, ale poté je už na nás, baletních mistrech, aby se kvalita udržela. A teď nemyslím kvalitu technickou, ale ducha daného titulu. A to je veliká výzva, v souboru je 86 tanečníků, na několika baletních sálech se zároveň zkouší několik inscenací. Každý den dostáváme zprávy, že je někdo nemocný a nedorazí, ale my jako baletní mistři musíme vydržet.

Máte rozdělené inscenace, které s tanečníky zkoušíte?
Přesně tak, zároveň každá inscenace má více baletních mistrů, na celovečerních baletech pracujeme vlastně všichni, v případě triptychů jsme na každou choreografii jeden nebo dva.

Co aktuálně připravujete?
Pro premiéru Sarkasmů mám na starosti choreografii ...And How Is Your Life? Andreje Kajdanovského, pracujeme na ní s Alexeyem Afanasievem, který je tedy na rozdíl ode mě v divadle na plný úvazek.

Sarkasmy mají nyní premiéru, jaká máte očekávání?
Zjistil jsem, že žádná, protože absolutně není směrodatné, jak to vnímám já nebo tanečníci. Jsme v tom od rána do večera, nemáme dostatečný odstup. Stává se, že jste z něčeho otrávení, brbláte, ale ve výsledku má daný titul veliký úspěch. A naopak jindy jsou všichni nadšení, ale pro diváky je to prostě nuda.

Ví se o vás, že se vedle práce baletního mistra věnujete fotografii. Co vás k tomu přivedlo? Mezi tanečníky to není neobvyklé, inscenace fotí váš bývalý kolega Serghei Gherciu, s dalším, Mário Bakušem, osobně spolupracujete.
V roce 2014, když tak nějak začínal můj taneční konec, cítil jsem se nenaplněný. A fotografie mě začala bavit. S Máriem jsme se předtím tolik nekamarádili, ale skrze fotografii jsme se poznali více a pak už to jelo – vizuály, kalendáře… Je to tím, že rozumíme tanci, víme, jak má tanečník na fotografii vypadat. Nebaví mě ale fotografovat inscenace, jako to dělá Serghei. Rád chodím do studia a tahám z tanečníků emoce. Ale mám rád i komerční záležitosti, vymýšlet, co by mělo daný titul prezentovat.

Kde berete inspiraci?
Nejsme zatím Saudkové ani Pinkavové, abychom si mohli vybírat a jasně si říci, jaké to bude, takže jde o mnoho plnění zadání inscenátorů. A tak se to někdy povede více, někdy méně, záleží na tom, jak je kdo při spolupráci otevřený.

Před lety jste ale měli volnou ruku při nafocení baletního kalendáře.
To je pravda. Chtěl jsem mít zasazené situace z baletů do reálného prostředí, ovšem vysoce stylizovaně. Takže když se odehrává Giselle na hřbitově, šli jsme fotit na hřbitov.

Vaším poměrně aktuálním počinem bylo focení projektu West Side Story ve věznici, které v minulém roce představil s velkým ohlasem Zdeněk Prokeš, nedávno byl dokument i záznam představení promítán veřejnosti, což i takto přeneseně přineslo mnohým silný emoční zážitek. Jak jste to prožíval vy, který jste byl přítomen na místě?
Jako asi většina lidí, vždycky jsem se vězení bál, je to místo, které vzbuzuje respekt, nikdo tam nechce, zároveň ale nikdo neví, jestli se něco nestane a on v něm neskončí. Když mě Zdeněk Prokeš oslovil, nemohl jsem tomu uvěřit, ale byl jsem nadšený, protože mě dokumentární fotografie zajímá a například při cestách po Asii se jí snažím věnovat.
Byl jsem třikrát v mužské věznici v Příbrami a dva dny v ženské ve Světlé nad Sázavou. Dokonce jsme uvnitř přespávali. Byla tam velmi, velmi zvláštní atmosféra. Třeba to, jak ty ženy reagují, přijdete z venku, přinesete jim cigarety nebo bonbóny a najednou jste jejich miláček. Lidé tam jsou jiní a já doufám, že ten projekt v nich něco zanechá. Na kameru vždycky říkají, že se všechno změní, a já bych si hrozně přál, aby se alespoň 1 % z toho splnilo. Když jsem se po onom nedávném promítání s dvěma již propuštěnými vězni bavil, říkali, že stále nic nemají, pouze brigády, protože většina lidí se je bojí zaměstnat. Nemohou sehnat normální práci. Smutné je, že jelikož většina z nich seděla za drogy, je to pak pro ně často nejsnazší cesta, jak se uživit. Poptávka je vysoká a stačí prodat pár pytlíků denně…

Překvapilo vás tam něco?
Překvapil mě Zdeněk Prokeš, kterému je přes 70 a vždy tam s nimi několik hodin skákal, lítal, ukazoval… Než s nimi začal zkoušet, nebyl už tolik fyzicky zdatný, a teď rozkvetl jako květina.

Když se ohlédnete za svou kariérou a dosavadním životem, udělal byste něco jinak?
Co se mělo stát, to se stalo a já bych nic neměnil.

Alexandre Katsapov, narozený 23. dubna 1975 v Petrohradě, absolvoval prestižní Ruskou baletní akademii A. J. Vaganovové a svou profesionální dráhu zahájil ve Státním akademickém divadle M. P. Musorgského. V roce 1997 přijal angažmá v Baletu Národního divadla v Praze, kde se o šest let později stal prvním sólistou. Během své kariéry ztvárnil řadu klíčových rolí klasického i moderního repertoáru, včetně titulních postav v baletech Ivan Hrozný, Giselle, La Sylphide, Labutí jezero či Zkrocení zlé ženy. Jeho výkon v inscenaci Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři získal uznání kritiky i diváků. Za své umění obdržel Cenu Thálie (2002), Philip Morris Ballet Flower Award (2003) a další ocenění.
Po ukončení aktivní taneční kariéry se Katsapov věnuje práci baletního mistra a zároveň rozvíjí svou vášeň pro fotografii, zaměřenou na scénické umění.