Registrace

Nejdůležitější je jít za svým cílem, a když se něco nepodaří, nebrat to dramaticky, bilancuje Zdeněk Kárný, bývalý sólista a ředitel Taneční konzervatoře Brno

Zdeňka Kárného jsem obdivovala v jeho lyrických rolích jako líbezného danseur noble. Potkávali jsme se v určitých etapách našich životů. Setkala jsem se s ním osobně, když seděl v porotě při schvalovacím řízení zájezdového muzikálu, kde jsem tančila. Pak jsem byla krátce i jeho pedagogem v době studií na HAMU v Praze, a nakonec se naše cesty zkřížily, když jsem začala působit na Taneční konzervatoři v Brně, kde mě jako ředitel školy přijímal do pedagogického sboru. Dnes již ředitelem není, ale stále působí jako pedagog klasického tance na částečný úvazek. Sešli jsme se ve škole, kde právě probíhaly předváděcí zkoušky na pravidelný koncert školy, abychom oživili vzpomínky a popovídali si při příležitosti jeho životního jubilea.

Julie Kubaláková a Zdeněk Kárný. Foto: R. Sedláček.
Julie Kubaláková a Zdeněk Kárný. Foto: R. Sedláček.

Pojďme trochu bilancovat. Jak se stane, že malý kluk začne chodit do baletní školy?

Začalo to náhodou. Mám starší sestru, která chodila do baletu. Spolu s maminkou jsme ji doprovázeli a já se díval na sál a zalíbilo se mi tam. Chtěl jsem to také zkusit. Rodiče mě následně zapsali do baletní školy Ivo Váni Psoty a odtud jsem se přihlásil na Taneční konzervatoř v Brně. Udělal jsem zkoušky, ale nechtěli mě vzít, protože jsem byl jediný kluk. Nakonec pedagogové sehnali ještě jednoho chlapce, a tak jsme byli dva a já byl přijat. On po roce studia zanechal a já zůstal se samými děvčaty. Nakonec jsem si zvykl.

Jak vzpomínáš na svá studia na konzervatoři? Co přinesla pozitivního, nebo naopak problematického?

Na svá studia vzpomínám v dobrém. Chodili jsme do divadla, na koncerty. Všeobecné předměty jsme měli společně s herci, zpěváky a hudebníky. Byl jsem v uměleckém prostředí, se zajímavými lidmi. V divadle jsem také statoval, stával jsem v portále a takovou tu „divadelní vůni“ jsem si zamiloval. Divadlo mě zkrátka fascinovalo. Jako studenti jsme se cítili bohémsky. Velmi rád vzpomínám na večerní zkoušky s naší profesorkou lidového tance Eliškou Rybníčkovou. Měli jsme dva absolventské koncerty – v jednom večeru klasický a moderní tanec, a večer lidového tance byl zvlášť ve spolupráci s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů. 

Úspěšně jsme absolvovali, ale pro mě byl potom šok, když jsem nastoupil do Armádního uměleckého souboru. Bohémství bylo pryč a já měl pocit, že dva roky v AUSu nevydržím. Mě to deprimovalo. Ale samozřejmě nakonec jsem tam poznal výborné lidi jako například šéfovou Jiřinu Mlíkovskou nebo Jitku Kornovou, která nás učila repertoár. A byl jsem v Praze. Dalo se to nakonec přežít. Byla i legrace. Jediné, co mi vadilo, byl ten vojenský dril. Dělaly se samozřejmě věci poplatné době. Jezdili jsme na zájezdy, denně jsme tančili na jiném jevišti, a nakonec jsem tu získal tolik potřebnou praxi.

Co jsi očekával jako mladý absolvent od života?

Já měl již od studentských let sen o tom, že bych rád tančil Romea, Alberta v Giselle a prince v Labutím jezeru. Chtěl jsem tančit velké klasické role.

Po působení v AUSu tě přijal Jiří Němeček do Brna. Nebyla pro tebe možná i jiná volba taneční kariéry?

Měl jsem ještě možnost zůstat v AUSu jako civilní zaměstnanec. Finančně to byla zajímavá nabídka, ale ta vidina, že tam si toho prince nezatančím, rozhodla, že jsem se nakonec vrátil do Brna a zůstal jsem téměř celou dobu své kariéry brněnským patriotem.

Inzerce

Dvacet let na brněnské scéně – to jsou určitě vyplněné sny, velké množství rolí, setkávání s řadou významných šéfů, choreografů, kolegů. Co bylo v tvé taneční kariéře to nejpodstatnější?

Zažil jsem toho hodně. Napočítal jsem za svou kariéru kolem 60 rolí jak v klasických, tak moderních představeních.  Repertoár se tvořil tak, že dvakrát ročně byly premiéry – jeden celovečerní balet a jeden večer tvořený třemi tituly. Většinou se jednalo o dějové balety. Tančil jsem role nejen lyrické, ale i dramatické a komické. Neříkám, že vždy jsem byl úplně šťastný, někdy to bylo náročné. Během jediného týdne tři různá představení a spousta zkoušek. Velmi rád vzpomínám na svou dlouholetou taneční partnerku Soňu Zejdovou. Například Giselle jsme spolu zkoušeli půl roku, proto jsme byli mimořádně sehraní. To bylo něco úžasného. Svůj sen jsem si v Brně splnil. Choreografů v porovnání s dnešní dobou nebylo tolik. Dobře se mi pracovalo s Danielem Wiesnerem, Jiřím Kyselákem, Jiřím Němečkem i Lubošem Ogounem. Se všemi jsem vycházel a každý z nich mě určitým způsobem obohatil.

Role princů tě provázely celý taneční život – v Labutím jezeru, Spící krasavici, Popelce, v inscenaci  Z pohádky do pohádky… Nebylo jich najednou moc? Nechyběl ti současný a charakterní repertoár?

Ono jich zase tolik nebylo. Z klasického repertoáru mě minuly tituly jako Legenda o lásceBajadéraKorzárDon Quijote. Ale miloval jsem i dramatickou roli Dona Josého z Carmen nebo Careviče Ivana z Ptáka ohniváka. Netančil jsem tedy jen lyrické role a určitě jsem se nebránil různým charakterním rolím. Dnes to je ovšem jinak, tanečníci musí být naprosto univerzální.

Jarmila Vonešová Klímová a Zdeněk Kárný. Pařížské radosti, 1994. Foto: L. Svítil.

V 70. letech jsi se účastnil několika tanečních soutěží. Jak se díváš na soutěžení v baletním umění obecně?

Myslím, že baletní soutěže mají význam pro nejmladší generaci, hlavně pro školy. Tanečníci se něco naučí, pedagog se jim věnuje individuálně mimo společnou výuku a mají příležitost konfrontace se svými vrstevníky. Mladí lidé tak získávají zkušenosti. Pro profesionály podle mě už soutěže smysl postrádají.

Když jsi byl ještě na tanečním vrcholu, začal jsi působit jako pedagog na tehdejší Hudební a taneční škole v Brně. Co tě k tomu vedlo?

V roce 1985 jsem začal studovat taneční pedagogiku na pražské HAMU s tím, že bych měl přemýšlet, co bude dál. Přece jen nebudu věčně tancovat, může přijít i nějaký úraz… Měl jsem už určité zkušenosti z výuky tance s partnerem z konzervatoře a potřeboval jsem si utřídit metodiku. Když nastoupil v roce 1989 Luboš Ogoun znovu na šéfovskou pozici brněnského baletu, nabídl mi možnost vést tréninky v divadle. Současně jsem ale dostal od Vlastimila Harapese úžasnou nabídku alternovat s ním nádhernou roli Odyssea v Laterně Magice. Pro mě znamenal Odysseus velkou výzvu. Už jen to, že jsme tančili na nakloněném jevišti a scénografii navrhl Josef Svoboda – bylo to prostě úchvatné. Nakonec jsem Odyssea hrál dva roky nejenom v Praze, ale i v halách pro tisíce lidí v Německu, Rakousku nebo Itálii. V Laterně Magice jsem našel bezvadnou partu lidí – vzpomínám na Míšu Černou, Zuzanu Krpcovou, Alenu Drápalíkovou, Ivetu Hubičkovou.

V roce 1992 jsi zpátky v Brně. To už byl šéfem Zdeněk Prokeš. Změnilo se po revoluci něco výrazně v klimatu souboru, dramaturgii baletu…? Cítil jsi tu politickou změnu?

V kumštu se změna nějak výrazně neprojevila. Baletní svět je jeden, ať už je u moci kdokoli. U tanečníka ale hraje roli věk, po návratu do Brna už mi bylo třicet sedm, a tak jsem se z rolí princů tzv. přehrál do charakterních rolí, např. Kapuleta, Monteka či Mahárádži.

Po konci taneční kariéry může nastat pro tanečníka určité vakuum, pocit prázdnoty. Jak jsi to prožíval ty?
U mě to bylo trochu jiné, už jsem učil na taneční konzervatoři a předával své zkušenosti mladé generaci, proto jsem nějaký „propad“ nepociťoval. Končil jsem postupně v malých rolích. Vlastně mě to ani nebolelo.

Baletní umění se za posledních třicet let neuvěřitelně posunulo po technické stránce, v koncepci a dramaturgii baletních titulů. Jaký je tvůj názor na tento posun?

Během mé aktivní kariéry jsme u nás neměli možnost vidět výrazné změny odehrávající se na západě. Později po otevření hranic jsem pochopil, že vývoj zřejmě zůstane na klasických základech, ale bude směřovat daleko víc do současného tance, který bude techničtější a celkově jinak koncipovaný. 

V roce 1996 ses na popud Ludvíka Kotziana přihlásil na konkurz na místo ředitele Taneční konzervatoře Brno a byl jsi úspěšný. Je to velká zodpovědnost za výchovu mladé generace, chce to mít kromě pedagogických i organizační schopnosti. Současně je to však možnost inovovat taneční školství a měnit ho dle svých představ. Jak hodnotíš toto své působení z dnešního pohledu?

Postupně jsem „za pochodu“ získával informace o fungování školy. Ve vztahu k pedagogům se domnívám, že jsem byl vždy komunikativní a starší kolegové mi pomáhali v provozních věcech. Trvalo to tak čtyři až pět let, než jsem získal jakousi jistotu. Chtěl jsem pokračovat v linii Olgy Skálové a Ludvíka Kotziana. Byl jsem hlavně pro to, aby se škola daleko více otevřela veřejnosti, což předtím nebyla.

Odešla určitá generace pedagogů a přišla nová profesionální divadelní generace. Škola tím získala na umělecké prestiži. Jako ředitel jsem dával prostor mnoha tanečním projektům – možnost se tvůrčím způsobem realizovat dostávali jak studenti, tak pedagogové. Bylo hodně akcí, vyjíždělo se mimo Brno, jezdili jsme do Bratislavy, Vídně, Prahy, Ostravy, St. Poltenu, Trnavy, Lipska aj. Zároveň nastala dlouhodobá spolupráce s baletem Národního divadla Brno, která dodnes skvěle funguje. Naši studenti jsou nadšení a velmi si váží možnosti už od prvního ročníku vystupovat na prknech Národního divadla, myslím, že v této formě spolupráce jsme ojedinělí.

Od srpna 2024 působí na postu ředitelky školy Kristýna Slezáková z ostravské konzervatoře. Znal jsi ji dřív, myslíš, že bude pokračovat ve tvé linii?

Neznal jsem ji. Ona je jiná generace. Má své priority a představy. Určité změny plánuje. Asi to nebude úplně jednoduché, protože změny v jakémkoli oboru vyžadují čas a souznění všech zúčastněných. Náplň školy podle mě vychází z osobnosti ředitele. Co ředitel cítí, jaké má zkušenosti, to se samozřejmě snaží dávat do provozu své školy. To určitě bude i u paní Slezákové. Můžu si jen přát, aby zachovala systém studia, i když pozměněný. Rád bych, aby zůstala výuka tanečního řemesla. Věřím, že studenti budou i v následujících letech získávat takové taneční dovednosti, které jim otevřou cestu za nelehkou kariérou tanečníků, ať už v divadlech či souborech věnujících se současnému tanci.

A co tvé soukromé plány na další životní období? Máš nějaké koníčky, kterým by ses nyní chtěl věnovat?

S manželkou hodně rádi cestujeme, milujeme objevování nových zemí, kultur. Snažíme se každou volnou chvíli někam se podívat. A já velmi rád vařím. Je to pro mě relax. Vždy jsem měl rád historii a vrátil jsem se více ke čtení. V současné době nemám tolik starostí, ale současně zůstávám alespoň částečně mezi mladými lidmi i pedagogy.

Můžeme naše povídání zakončit tvým názorem na baletní svět jako takový? Kdo ze současných umělců je pro tebe zajímavý a proč? Našlo by se nějaké motto nebo vzkaz nastupující mladé generaci?

Konkrétního umělce nevím. Střídá se u nás mnoho zahraničních choreografů, kteří spolupracují s našimi soubory. Ale nastudují jednu věc, a pak zase odchází. Ze světových osobností obdivuji a nejvíce si vážím Jiřího Kyliána, který je pro mě duhou na obloze. A k tomu vzkazu? Nejdůležitější je jít za svým cílem, a když se něco nepodaří, nebrat to dramaticky. Mně se v životě sny splnily a bylo to proto, že jsem z té cesty nesešel.

 

Zdeněk Kárný se narodil 24. 1. 1955 v Brně. Byl sólista baletu Národního (dříve Státního) divadla v Brně (1976–1995), sólista Laterny magiky (1990–1992), pedagog scénického tance, tance s partnerem a klasického tance na Taneční konzervatoři Brno (1985–1996). Absolvoval Taneční konzervatoř Brno a taneční pedagogiku na HAMU v Praze. V letech 1974–1976 prošel v AUSu VN vojenskou službou. Po angažmá v baletu Národního divadla v Brně a v Laterně magice se stal nejprve pedagogem a v letech 1996–2024 ředitelem Taneční konzervatoře v Brně. V současné době působí na této škole jako pedagog klasického tance na poloviční úvazek.

Témata článku

Diskuze

Vyplněním e-mailu se přihlásíte k odběru automatických notifikací, které vás upozorní na nový příspěvek v této diskuzi.

Odesláním příspěvku souhlasíte s pravidly pro diskutující

Buďte první, kdo zahájí diskuzi pod tímto článkem!
Přidat komentář

Související texty

Libuše Ovsová: „V Brně se mi otevřel svět"

Sešly jsme se u ní doma, pár dní před jejími kulatinami. Právě se vrátila odpočatá z dovolené a její energie a elán, s nimiž mluvila o své práci, byly až nakažlivé. Měla z rozhovoru mírné obavy a s trochou nadsázky dodala s úsměvem: „Znáš můj cynický, přímý přístup. A zhoršuje se s věkem.“.