Ohlédnutí za životem produkčního: „Divadlo je pro mě radost,“ tvrdí Jiří Opěla

Jiří Opěla. Foto: Roman Sejkot.

Autor: Josef Bartoš

Studoval jste vysokou báňskou školu. Kudy vedla vaše cesta ke kultuře?
Tenkrát jsem pracoval jako vychovatel na středním hornickém učilišti, kde jsem také začal s kulturními aktivitami. Spolupracoval jsem s různými soubory malých jevištních forem. I moji bratři byli zaměřeni na kulturu – jeden studoval dirigování, druhý film a třetí pracoval jako DJ a dramaturg. Naše rodina byla uměním, samozřejmě řečeno s nadsázkou, „postižená“.

A jak jste se dostal k tanci?
Poprvé jsem se setkal se společenským tancem. Když jsem v Praze pracoval pro ministerstvo mládeže a tělovýchovy, vyslali mě se dvěma tanečními páry na mezinárodní soutěž do Maďarska. Jel jsem tam jenom jako produkční, ale když jsme tam dorazili, zjistil jsem, že mě zařadili do poroty. Samozřejmě omylem. Byl jsem ale na seznamu účastníků, tak si mysleli, že jsem jejich trenér. Když soutěž skončila, přišel za mnou Ladislav Buryan, skutečný taneční mistr, a řekl: „Kdybych nevěděl, že tomu vůbec nerozumíš, tak bych si myslel, že jsi expert.“

Když mou pozici na ministerstvu zrušili, byl jsem chvíli nezaměstnaný. Pak ale na dveře mého bytu zaklepal můj tehdejší soused a nabídl mi, zda nechci pracovat ve studiu Kotva jako vedoucí. Prostor se otevíral za šest týdnů. A musím říci, že to bylo nejlepší rozhodnutí mého života, protože odtamtud jsem se pak odpíchl dále.

Co bylo přesně náplní vaší práce?
Produkovali jsme zájezdní představení, která vždy objížděla celou republiku. Kopecký, Janžurová, Jirásková, Lasica, Satinský, Suchý, Vondráčková, Urbánková a další. Takhle to zní velmi vznešeně, ale ve skutečnosti jsem stavěl tři sta židlí na každé představení, občas jsem zajišťoval zvuk a světla, jindy jsem zase dělal uvaděče nebo prodával lístky. Trvalo to rok a tenkrát se nám velmi dařilo. Pokaždé byly vstupenky vyprodané během 24 hodin. Tam jsem se skutečně naučil tvrdě pracovat, protože stihnout to v jednom člověku rozhodně nebylo jednoduché. Byla to pro mě velká škola.

A právě tam mě Jirka Brabec (český klavírista, skladatel, muzikant především country hudby – pozn. redakce) přesvědčil, abych se stal manažerem jeho souboru, do něhož pak přišla i Naďa Urbánková. A tak začalo období, kdy jsme jezdili i 25 představení měsíčně, Naďa získala pět zlatých Slavíků a já se seznámil s mnoha dalšími manažery v Československu.

Oficiálně jsem byl ale po celou tu dobu nezaměstnaný, něco jako „menežer“ se v tu dobu nesmělo ani vyslovit, to slovo bylo zakázané. A rozhodně jsem nebyl oblíbený na Pragokoncertu, protože jsme měli svou vlastní strategii.

Produkční a manažerskou práci jste dělal už za doby komunistického režimu. Měl jste někdy nějaké problémy?
Ano. Kdysi jsem dostal pozvánku do Konviktské ulice. Když jsem tam přišel, tak už jsem tušil, že se něco děje. Byli tam příslušníci STB a hned na začátku mi řekli, že o mně něco ví a že se chtějí dozvědět více ode mě. Zajímali je zpěváci, co říkají nebo co dělají ve svém volném čase. Řekl jsem jim, že sami dobře vědí, že produkuju dva soubory a že na takové věci opravdu nemám čas. Výslech trval dvě hodiny, ale nedostali ze mě nic, nehodlal jsem s nimi spolupracovat. Raději jsem ale na konci sezony s produkční prací skončil a šel do normálního zaměstnání. Až teprve pak se o mě přestali zajímat. Ve spisech STB jsem vedený jako člověk, o kterého se zajímali. Ale mám prověrku od ministra vnitra, v níž je potvrzen můj čistý trestní rejstřík.

Jak jste se dostal k Pražskému komornímu baletu?
Když jsem skončil v hudební branži, vzali mě pod křídla mí přátelé. Ta práce byla senzační, prodával jsem soubory z celé republiky pro Středočeský kraj a naopak. Jezdil jsem, nabízel, kupoval, prodával… O měsíc později si mě zavolalo vedení do kanceláře. Spolu s mým tehdejším zaměstnavatelem tam seděl jiný muž, který vstal, potřásl mi rukou a řekl: „Já jsem Pavel Šmok.“ Já ho ale už tenkrát znal, PKB občas působilo v televizních pořadech.

Šmok se mě zeptal, zda bych je nechtěl zastupovat. Odpověděl jsem, že bych je musel nejdříve vidět. Tak jsem se jel podívat na představení do Bánské Bystrice a to se mi velmi líbilo. Po skončení jsme seděli v hotelu a popíjeli. Když nám došlo pití, šel jeden z tanečníků do zavřeného baru, ale vrátil se s prázdnou. Tak jsem tam zašel já a vrátil jsem se s lahví. Šmok tenkrát řekl: „Budeme mít schopného ředitele.“ A od té doby mi všichni říkají „pane řediteli“.

Jak nahlížíte na současnou situaci PKB?
To je složité. Před pěti lety jsem si myslel, že soubor skončí. Nicméně pak přišel Ivan Dunovský a Ladislava Jandová a vzali to celé na sebe. Momentálně mám funkci předsedy dozorčí rady. Před třemi lety jsem se jim snažil pomoci a poradil jsem jim, že nejlepší zkušenost vždy byla s Petrem Zuskou. A právě on je přesně to, co PKB nyní potřebuje, alespoň podle mého názoru. Stále je ale problém s financemi.

Zároveň vnímám, že Pražský komorní balet nikdy nebyl u lidí z oboru v Praze skutečně oblíbený. Snažili jsme se zejména jezdit na zájezdy. Ale upřímně vůbec netuším, čím to může být.

Co považujete za svůj největší manažerský úspěch?
Určitě Arcimbolda, Kyliánovu choreografii, kterou jsem uvedl ve Státní opeře. Nebyla to levná záležitost – sám Kylián tenkrát na tiskovce řekl: „Když jsem se dozvěděl, že Jiří Opěla chce uvést Arcimbolda v Praze, myslel jsem si, že se zbláznil.“ Já jsem ani neměl žádný personál. Naštěstí to dopadlo skvěle. Zisk byl ale zanedbatelný, protože jsem zapomněl na daně. (smích)

Co naopak považujete za produkční přešlap?
Po úspěchu Arcimbolda jsem navštívil Royal Ballet. Dohodli jsme se, že uvedeme šest večerů souboru ve Státní opeře. A tak jsem začal shánět finance. Když jsem obešel všechny možné instituce, zjistil jsem, že mi stále chybí šest milionů. Z toho jsem měl velmi špatné sny, ale stále jsem si říkal, že to zvládnu. Hledal jsem další možnosti, ale nic se nedařilo – dokonce jsem si myslel, že bych mohl přivézt i část královské rodiny. Pak ale najednou přišel dopis, ve kterém stálo: „Omlouváme se, ale nemůžeme splnit podmínky, které jsme vám slíbili. Ředitel Royal Ballet.“ Ale opravdu jsem to zkusil! (smích)

Když jsem dělal ještě pro Naďu Urbánkovou, tak se stala taková úsměvná příhoda – existují dvě městečka, která mají stejný název. Technika jela do jednoho a umělci do druhého. (smích)

Nejkrásnější příhoda z našich cest ale byla z návštěvy ředitele pařížské Opery. Tenkrát jsme mu nabídli náš program a předali mu videokazetu s tvorbou souboru. On nám na to odvětil: „Můžete ji položit tamhle?“ A ukázal na koš, kde byla dobrá stovka dalších videokazet, kterou okomentoval slovy: „Tyhle všechny jsem ještě neviděl.“

Ale celkově si myslím, že jsem měl v životě velké štěstí. Jsem dítě štěstěny, což byl název i jednoho LP, které jsem vyprodukoval.

Jak se díváte na dnešní českou taneční produkci?
Nejsem vzděláním produkční, takže vám na to nemohu fundovaně odpovědět.

Problém ale je, že manažer v tanci nemá to samé docenění jako například u filmu. V tanečním prostředí dělá úplně všechno, od prvotního plánování až do derniéry. Proto jsme také s Yvonnou Kreuzmannovou založili cenu Manažera roku v rámci České taneční platformy, aby si těchto důležitých lidí také někdo všiml.

Co vás k tomu divadlu pořád táhne?
Divadlo je pro mě radost, navíc se při takových příležitostech setkávám s lidmi, které znám už velmi dlouho.

Jiří Opěla (*1939)

Studoval báňskou školu v Ostravě a byl pedagogem na hornickém učilišti, kde se věnoval kulturním aktivitám, obdobně jako později na ministerstvu školství. Profesionálně se produkci a manažerské práci věnoval od roku 1970 jako ředitel divadelního studia Kotva pražského Parkcentra (do roku 1972). V letech 1973–1977 byl oficiálně nezaměstnaný, pracoval ale jako pomocná technická síla, rekvizitář v Pragokoncertu, zároveň se úspěšně uplatnil jako producent zpěváků populární hudby (N. Urbánková, K. Černoch, P. Spálený, P. Bobek aj.). Ve svazku agentury SKKS byl v letech 1979–1988 a byl v úzkém kontaktu s PKB, kde se stal vedoucím jeho provozu v rámci SDS (1988–1993). Ředitelem PKB byl v období 1994–1998 a poté od roku 2001, souběžně pracoval v produkci ČT (1990–1998). Od 1999 jeho agentura Real připravila pražské představení Kyliánova NDT Arcimbolda (2000) a zajišťovala zájezdy PKB / Baletu Praha aj.

Zdroj: Český taneční slovník