Otto, s Jirkou za sebou zrovna máte novou premiéru Cyrana z Bergeracu v Brně. Jaké jsou dojmy?
Podle mě se to moc povedlo! Tentokrát jsem vytvářel scénografii, brácha choreografii, jeho manželka Nadina kostýmy. Soubor v Brně je plný šikovných lidí, ale myslím, že jsou ještě mladí a nemají tolik zkušeností s hraním. My máme s Jirkou školu od Johna Neumeiera, který nás vždy učil, že pohyb musí vyjít z duše a skrz ni do celého těla. To se jim Jirka snažil předat a myslím, že to nakonec vyšlo a dostal to do nich. Dřív jsme spolu tvořili nové balety častěji, seděli jsme spolu v sále, brácha tvořil choreografii a já jsem trochu pomáhal z hlediska režie a dramaturgie. Podle mě je dobré, když je vedle choreografa na sále ještě někdo, každý pro vysvětlení použije trochu jiná slova, předá informace jinou formou… Nechci se vychloubat, ale myslím, že mám docela talent na to s tanečníky komunikovat, vysvětlit jim, co od nich potřebujeme, obrátím to v legraci, snažím se, abychom si rozuměli a aby byl výsledek opravdu jejich. Tuhle roli už dneska zastává spíš Nadina.
Já jako scénograf vstupuju do procesu zhruba pět měsíců dopředu s návrhy, v té chvíli se s bráchou samozřejmě bavíme o tom, co od daného titulu chceme, jak ho budeme vyprávět. Pak mám chvilku pauzu a na scénu přicházím až s blížící se premiérou, kdy už řeším praktické věci – kontrolu výroby, jednotlivé rekvizity.
Otto Bubeníček: „Potřebuji pravdu, upřímnost a čistotu“
Je mi tak jedenáct, dvanáct, jsem ve druhém, možná třetím ročníku na Taneční konzervatoři. Jednoho dne přišli na hodinu klasiky. Byli super šikovní a byli dva. Úplně stejní. Aspoň to tak zprvu vypadalo. Když přišli potřetí, přidali se k fotbálku, který jsme místo přípravy na hodinu hráli. Myslím, že to už bylo s molitanovým míčkem, nebo s tenisákem jsme rozbili okno.
Školu jsme končili se smlouvami do prestižních evropských souborů. Když jsme se nestíhali navštěvovat během sezony, což bylo časově dost náročné, tak jsme ještě dvě, tři léta trávili v Kodani, kde jsme společnými silami připravovali program pro Copenhagen International Ballet. Ten se potom hrál 2–3 týdny každý den v krásném Bellevue Theatre od Arne Jacobsena. (Zatím) naposled jsme se na společném jevišti potkali během Gala v Národním divadle v Praze v roce 2000.
Naše kariéry se mohou zdát na první pohled zcela odlišné, mají ale společný začátek. Nejen místo (Taneční konzervatoř v Praze), ale i čas a s ním spojený jakýsi drive. A díky tomuto rozhovoru si uvědomuji, že i nějaké přesvědčení a víru. Jsem moc rád, že jsem ho mohl připravit.
Kluci, přeji vše nejlepší k narozeninám!
