Petr Zuska. Foto: Jakub Fulín.
Co vás přivedlo k výběru zrovna této lyrické bajky Rudolfa Těsnohlídka z roku 1920?
Tak jako dnešní děti mají videa, tablety a mobily, já jsem kdysi poslouchal pohádky na gramofonových deskách. Jednou z nich byla i Liška Bystrouška, tedy takový „výcuc“ z Těsnohlídka čtený Karlem Högerem. I po čtyřiceti letech mi to zůstalo v paměti téměř slovo od slova včetně Högerova frázování i brněnského dialektu, který skvěle použil. Vlastně si tou inscenací tak trochu plním jeden z dětských snů.
V poslední době je to již druhá inscenace čerpající z literární předlohy – před rokem to byla Kytice od Karla Jaromíra Erbena. Jaký máte vztah k literatuře? Jak vás inspiruje k taneční tvorbě?
Rozhodně nepatřím k vášnivým čtenářům. Čtu nárazově a nepravidelně, to ale neznamená, že k literatuře a k poezii nemám silný vztah. Pravda, mnohé inspirace přicházejí právě z těchto zdrojů. Samotný fakt, že Kytice a Bystrouška jsou svým vznikem tak blízko sebe, je však jen náhoda.
Do jaké míry souhlasí původní obsah s dějovou linií připravované premiéry?
Řekl bych, že do značné míry. Pochopitelně mluvíme o tanečním divadle, které má odlišné výrazové prostředky než literatura, ale i přes mnohé škrty a vypuštění několika dlouhých pasáží jsem si dával pozor, abych nenarušil logickou kontinuitu situací příběhu, a to i z toho důvodu, že se jedná o dílo s obrovským přesahem do současnosti a nerad bych byl tím, kdo Těsnohlídka „zmastil“.
Pozvánka na premiéru mluví o netradičním ztvárnění. V čem bude nová inscenace netradiční?
Zásadní věcí je skutečnost, že mluvené slovo samo o sobě tvoří asi 60 % z celkového zvukového podkladu. Högerův hlas používám jako hudbu. Pak je to o mnoha zajímavých režijních nápadech, dramaturgických zkratkách a záměrných odbočeních. Inscenace je plná takzvaných „zcizováků“, zvratů, legrace i absurdních momentů. Pochopitelně v kontrastu, ale vyváženě s poetickým a lyrickým charakterem celého vyprávění. To vše uprostřed úsporné, ale dynamické scény Jana Duška a v nápaditých originálních kostýmech Pavla Knolleho.
Původní námět je pohádkový. Můžeme tedy očekávat inscenaci zaměřenou především na dětského diváka.
Tak jako Těsnohlídkův příběh není výlučně jen pro děti, není ani tato inscenace. Je to jako se všemi chytře a moudře napsanými pohádkami, kde dítě vnímá prvoplánově určité vrstvy a dospělý zároveň i něco ukrytého za tím. Vezměme si například Exupéryho Malého prince... Tím však zásadně odmítám, že by byly děti méně vnímavé či nějak omezenější. Právě naopak. Je to zkrátka představení pro celou rodinu.
Jak se vám s tímto námětem pracuje choreograficky? Bude novinka pohybově něčím specifická?
Tvořit choreografii na mluvené slovo je specifické a ošemetné. Text je členitější a jaksi kostrbatější než hudba a hlavně už něco konkrétního sám sděluje. Rád pracuji s textem, není to zdaleka poprvé. Baví mne se od něj vzdalovat a zase přibližovat, což může vytvářet svébytnou dynamiku, odlišnou paralelu výpovědi, či v neposlední řadě i velice humorné momenty. A jestli jsem teď vymyslel něco nového a originálního čistě pohybově? Něco je v každé nové věci nové a mnou ještě nepoužité, ale popravdě mi o to až tolik nejde. Daleko více pozornosti věnuji režijním, divadelnickým „novotám“. Konečně každý choreograf, který má styl, se pozná. I v tomto díle budu celkem jasně rozpoznatelný.
Název premiéry připomíná název Rádia Svobodná Evropa. Má to nějakou souvislost?
Na dramaturgii, struktuře a tématu jsem spolupracoval se Štěpánem Benyovszkým. Jeho zásadní počáteční nápad byl o tom, že jelikož budeme používat rozhlasovou nahrávku, bylo by fajn, aby se děj částečně odehrával v „reálu“ rozhlasového studia. To také mimochodem patří ke specifičnosti celé inscenace. Mne pak napadl samotný název, který evokuje proslulou stanici a stejně tak symbolizuje jednu ze zásadních věcí, o kterých v Bystroušce jde – o svobodu.
V inscenaci zazní příběh v podání Karla Högera z šedesátých let. Čím je tato nahrávka specifická, že volba padla právě na ni? Existuje rovněž kvalitní nahrávka Českého rozhlasu z roku 2010.
Karel Höger se tomuto projektu věnoval se stoprocentní pečlivostí, dokonce sám požádal o několik frekvencí navíc, když si nebyl svým výkonem naprosto jist. Myslím, že na konečném výsledku to můžeme rozpoznat. Navíc další kouzlo tkví v jisté archaičnosti mluvy samotné, bez ohledu na již zmíněný brněnský dialekt. Inu, v roce 1962 zněla čeština jinak než dnes. I toto považuji za zajímavé. Nahrávku z roku 2010 neznám, jistě je také skvělá, ale můj „dětský sen“ je spjat s Högerem.
Zároveň existuje i operní zpracování příběhu od Leoše Janáčka. Bude součástí představení? Pokud ne, co bude tvořit hudební podklad, který režijně zpracovává Zbyněk Perla?
Leoše Janáčka miluji a v inscenaci pár úryvků z jeho děl zazní. A to ze Suity pro smyčce a Sinfonietty. Konkrétně jeho opeře Příhody Lišky Bystroušky jsem se však záměrně vyhnul. Jako kontrast k Högerově slovu jsem potřeboval výlučně instrumentální hudbu. Jinak hudební stránka inscenace je bohatým pelmelem mnoha skladatelů. Kromě Janáčka je to Smetana, Dvořák, Mozart, Beethoven, Mahler, Bach, Vivaldi, Saint-Seans, Ravel, Debussy, Rimskij-Korsakov, Borodin, Glazunov a Čajkovskij. No, snad jsem na nikoho nezapomněl… Jsou to všechno skladatelé, kteří umřeli před více než sedmdesáti lety, abychom se vyhnuli případným problémům s autorskými právy. Tento výběr jsem dělal asi tři týdny. Další více než dva týdny jsme se Zbyňkem strávili ve střižně s texty, hudbou a mnoha zvuky a ruchy, které jsme do toho implantovali. Nic náročnějšího si doposavad nepamatuji.
Se souborem Jihočeského divadla nepracujete poprvé, naposledy před dvěma lety jste tam vytvořil oceňovanou inscenaci Klíče odnikud. V čem tkví síla jihočeského souboru, kvůli které se k němu opět navracíte?
Navracím se k němu předně kvůli jeho uměleckému šéfovi Lukáši Slavickému, se kterým mě spojuje již více než dvacet let úzkého přátelského vztahu. Ale teď už zdaleka nejen proto. Je to skvělý mezinárodní soubor mnoha osobností, a ač se od Klíčů personálně trochu proměnil, to podstatné zůstává: kvalita, dobrá parta lidí a pozitivní tvůrčí atmosféra.
A jaké jsou vaše plány do budoucna? Na co se mohou čtenáři těšit?
Můj diář je v tuto chvíli plný do poloviny roku 2022. Mám domluvené inscenace pro domácí i zahraniční soubory, a to nejen na poli baletu a tanečního divadla, ale i režie opery a činohry. Nicméně, v současné chvíli jsme všichni vystaveni něčemu tak bezprecedentnímu, že se mi zde nechce nic konkretizovat. Většina mých příštích premiér je zatím časově nezměněna, pár se posouvá a pár visí ve vzduchu. Rád bych odpověděl jasněji, ale vzhledem k tomu, že nikdo z nás netuší, co bude za měsíc, tak to raději zatím nechme osudu.
Petr Zuska (*1968)
Petr Zuska vystudoval choreografii a režii neverbálního divadla na HAMU (1994). Svou profesionální dráhu začal v Pantomimě Ladislava Fialky v Divadle Na zábradlí (1987–1989). Významnou fází v jeho kariéře se stalo angažmá v Pražském komorním baletu (1989–1992 sólista, od roku 1994 hostující umělec).
V letech 1992–1998 působil jako sólista Baletu Národního divadla v Praze. V roce 1998 přijal angažmá v Mnichovském baletu a v roce 1999 nastoupil do baletního souboru divadla v Augsburgu. V roce 2000 se stal sólistou Les Grands Ballets Canadiens v kanadském Montréalu. Během své taneční kariéry vystoupil nejen v baletech klasického repertoáru, ale především v dílech renomovaných současných tvůrců (z Čechů Jiří Kylián, Pavel Šmok či Libor Vaculík, ze zahraničních pak Alvin Ailey, Gerhard Bohner, Robert North, Mats Ek, Hans van Manen, Christopher Bruce, Ohad Naharin, Nacho Duato, Itzik Gallili a další).
Od roku 2002 do roku 2017 byl Petr Zuska uměleckým šéfem Baletu Národního divadla v Praze. V tomto období pro Národní divadlo také vytvořil šest celovečerních baletů a řadu kratších jednoaktových děl.
Jako tvůrce má na svém kontě (od roku 1990) více než padesát inscenací pro zahraniční i domácí soubory. Kromě toho režijně a pohybově spolupracoval na vzniku několika činoherních a operních inscenací. Je pedagogem katedry nonverbálního divadla HAMU.
Za svou interpretační práci a choreografickou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou Cena Thálie (1993 a 1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie v soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena za Nejlepší choreografie roku (1996 a 2002), Cena Českého literárního fondu (1993 a 1994), cena Opery Plus (2015) za výsledky ve vedení Baletu ND a 25 let choreografické tvorby, cena Opery Plus za choreografii Chvění (2017), Cena Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti divadla (2017). V inscenační soutěži Balet 2019 získal cenu za choreografii celovečerního představení Kytice pro Pražský komorní balet.
Jaroslav Slavický
Děkuji za vzpomínku na pana prof. Karla Lukšíka. Patřil jsem mezi jeho první žáky na tanečním oddělení Pražské…Karel Lukšík – Noblesa v životě i na jevišti