Iniciativa #kulturunezastavis slaví 5 let. Od března 2020 realizovala 25 projektů, do kterých se zapojily stovky umělců. Napadlo vás tehdy, že z toho nápadu vznikne tak velký projekt?
Tenkrát nás to samozřejmě nenapadlo. Iniciativa vznikla jako impulzivní reakce na tehdejší covidovou pandemii, konkrétně na restriktivní opatření, kvůli kterým se zavřela divadla. Paralelně se streamováním představení vznikla v Cirku La Putyka intervenční linka do veřejného prostoru, jejímž hlavním cílem bylo zůstat v živém kontaktu s diváky. Vnímali jsme to jako jednorázovou záležitost, která skončí ve chvíli, kdy se odvolají covidová opatření. Ale stejně tak jako se covid táhnul skoro dva roky, tak jsme i my pokračovali dál. A když nakonec odezněly restrikce, začala válka na Ukrajině a my věděli, že v tom chceme pokračovat i nadále.
Mohl byste iniciativu představit krátce v pár větách? Jak se gros projektu proměnilo, když se situace už dávno změnila?
Přinášíme kulturu na nečekaná místa, zajímá nás spojení performativního umění, veřejného prostranství a každodennosti. V rámci výstavy jsme naši dosavadní tvorbu rozdělili na tři etapy. Tou první byla pandemie covidu, kdy jsme se snažili hledat různé netradiční cesty, jak zůstat navzdory restrikcím v přímém, živém kontaktu. Druhou etapou se stala válka na Ukrajině. Jednalo se o šest projektů během roku a půl, kdy jsme například vyjížděli na Ukrajinu a odehráli 40 představení převážně pro děti v dětských domovech. A poslední dva roky se zaměřujeme na roli kultury v naší každodennosti. Například v projektu Eskalátor kultury jsme nechali zastavit prostřední eskalátor ve stanici Florenc a vytvořili na něm šest vystoupení na míru. Zkoušeli jsme, co se dá za 42 vteřin, které trvá cesta po eskalátoru, stihnout. Jak lze ten čistě účelový prostor, kde člověk přestupuje z jedné linky na druhou, využít a co zde kultura zmůže, čím může ten každodenní běh událostí obohatit.
Jak už jste sám řekl, iniciativa vznikla ve světě sužovaném covidovou pandemií a různými restrikcemi. Co bylo v té době nejtěžší zrealizovat? Neměli například sami umělci strach se do prezentací pouštět?
Nejnáročnější bylo to, že se vše velmi rychle proměňovalo. Například projekt, který jsme pár dní připravovali, nebylo najednou možné realizovat, protože se změnily restrikce. Vždy jsme se pohybovali v rámci možností, například když platila dvoumetrová vzdálenost, tak jsme ji dodržovali. Umělci se toho nebáli, protože jsme přes aktuálně platné restrikce nikdy nešli.
Do určité míry by šlo vnímat problematicky to, že zároveň platilo doporučení o omezení pohybu na veřejnosti. Kultura v tu chvíli ve veřejném prostoru být nutně nemusela, nejednalo se asi o nezbytnost, bez které by svět nefungoval, ale vnímali jsme nějaký pocit vyššího smyslu, se kterým jsme do toho prostoru vstupovali. Je to možná diskutabilní, ale bylo to naše rozhodnutí, které nám dávalo smysl, a stáli jsme si za tím. Ale znovu zopakuji, opatření jsme respektovali.
Naší ambicí bylo v těch chmurných dnech lidi alespoň trochu potěšit, umožnit jim trochu poodstoupit od reality, přinést něco pozitivního. Proto jsme ani nemohli stanovené restrikce překračovat, protože by to vycházelo z úplně jiné emoce. Navíc ten projekt od začátku nebyl zamýšlený jako politicky angažovaný, o to nám nikdy nešlo. Spíš to byla podpora veřejnosti skrze umění v krizovém období. A ta restriktivní opatření byla vlastně do jisté míry umělecky inspirativní, protože nám vymezovala hrací pole.
Pro své performance a happeningy jste využívali třeba i soukromé bary a výlohy. Jaká byla komunikace s majiteli těchto prostorů? Nebáli se do něčeho takového jít?
Zrovna výlohy se realizovaly, když došlo k uzávěrám restauračních zařízení. Tenkrát se jídlo i pití vydávalo skrze výdejní okénka, takže v tu chvíli to neřešili, naopak vítali možnost, jak se zviditelnit. Úplně na začátku jsme vybírali do klobouku peníze, které jsme pak předávali hostujícím barům, což ale samozřejmě v žádném případě nekompenzovalo jejich ztráty. Hezké bylo, že postupně se připojovaly i jiné restaurace a kavárny po republice, například ve spolupráci s lokálními soubory a umělci. Koresponduje to s covidovou dobou, kdy se propojovaly obory, které se dříve do styku nikdy nedostaly. Ta otevřenost spolupráci byla vzhledem k nějakému obecnému pocitu pospolitosti mnohem větší.
K něčemu podobnému došlo i v rámci projektu Oživené obecní rozhlasy. Jezdili jsme do obcí a využili sítě rozhlasů, abychom místním mohli číst krátké autorské texty, recitovali jim básně nebo jim něco zazpívali. Jednalo se o obce, ke kterým jsme měli nějaký vztah, ale bez té otevřenosti zkusit něco nového by to nebylo možné.
Tyto příklady odhalují problém, na který narážíme v dnešní době, a tím je rozdíl mezi dočasnou a trvalou intervencí. Dočasné projekty se snáze realizují, protože pak jednoduše z toho prostoru zmizí, a kdyby náhodou někoho obtěžovaly, tak to nebude trvat příliš dlouho. Domluvit něco trvalého se zdá být mnohem náročnější, lidé jsou vůči tomu uzavřenější, ale také to není cílem našeho projektu. Naopak nám vždy šlo o hledání vzájemného dialogu, který by bral ohled na všechny zúčastněné strany.
Ze všech realizovaných akcí, které se vám nejvíce vryly do paměti? Máte nějaké své osobní favority?
Na mě silně zapůsobily prvotní intervence v ulicích, na dvorcích a všude jinde. Mělo to totiž extrémně silnou emoci a akce ukázaly na tu vnitřní sílu živé kultury. Zkrátka že živý kontakt má svou jedinečnost a specifičnost, o kterou danou vnější situací přicházíme.
Z období na Ukrajině to byl moment, kdy jsme vyjížděli hrát přímo na Ukrajinu, kde jsme v pěti městech odehráli zhruba 40 představení. Z bezpečnostních důvodů jsme pak s výjezdy přestali, ale stále jsme hledali jiné formy podpory. Například jsme posílali dopisy vojákům přímo na frontu, a když někdo odpověděl, tak to emočně pro mě neuvěřitelně silně rezonovalo.
A z poslední doby bych vybral projekt ZOO kultury, který vznikl jako zahájení festivalu KULT. V šestnácti výbězích ústecké zoo jsme nahradili zvířata umělci z různých oblastí živé kultury. Tématem se stala kultura jako ohrožený druh, paralela se světem zvířat, což vyústilo v panelovou diskuzi ve výběhu irbise, kdy se protly reality zoologů a umělců. Vzhledem k dlouhodobým přípravám jsme měli čas si pohrát i s detaily. Například jsme vyměnili cedulky s popisky a u druhu pěvkyně operní jsme uvedli konkrétní případ Moniky Jägerové, která se ve výběhu hrošíka skutečně objevila a zazpívala tři árie, že během covidových opatření pracovala v supermarketu za kasou. Mojí oblíbenou kategorií byla ještě míra ohroženosti druhu.
Nejednalo se tedy o žádné menší akce, ale skutečně jste se pouštěli do velkých projektů, což vyžaduje poměrně hodně sil. Kdo za tou iniciativou dnes stojí?
V posledních dvou letech se na ní se mnou podílejí dramaturgicky Kateřina Součková a Petr Husička. Během pandemie covidu-19 jsme na tom pracovali s celým týmem Cirku La Putyka, konkrétně hlavně s Rostislavem Novákem ml., Davidem Ostružárem nebo Janou Stárkovou.
