Ridina Ahmedová: „Za své tělo jsem zodpovědná, ale nejsem povinná vyhovovat představám jiných lidí.”

Na letošním festivalu současného cirkusu Fun Fatale představí v Jihlavě (31. května) Ridina Ahmedová work-in-progress své inscenace Sádlo, jejíž premiéra bude následovat 14. června v Paláci Akropolis v rámci projektu Emergency Dances III souboru Tantehorse. Přípravy díla ji přivedly do Radia Wave k nabídce podcastu s tématem body shaming, který vyvolal velký ohlas, má přes 190 000 stažení a čísla stále rostou. Také vzbudil vlnu nejrůznějších názorů a diskuzí. O sebepřijetí, o tom, co znamená ženství, jak společnost určuje normy ženského vzhledu a proč se rozhodla udělat představení Sádlo, jsem si s Ridinou Ahmedovou povídala v rozhovoru o nové inscenaci.

Ridina Ahmedová. Foto: Petra Mandová.

Ridina Ahmedová. Foto: Petra Mandová.

Dá se říct, že letošní festival současného cirkusu Fun Fatale je oslavou ženství se vším, co k němu patří. Jak ho vnímáte vy?
Já osobně tento pojem ráda nemám. Definici toho, co je a co není ženské, vnímám jako velmi snadný nástroj kontroly ženy, jejího těla, jednání a toho, co chce v životě dělat. Výroky typu „toto ženské je a toto ženské není” jsou velmi snadno zneužitelné. Pro mě je ženství abstraktní pojem. Ženské je to, co se rozhodne dělat žena. Já jsem se rozhodla dělat představení o sádle, proto je to ženské. Dělám to já, žena, a identifikuju se tak. Jinak ženství může být cokoliv. Může to být i to, že se žena rozhodne dělat traktoristku, hrát fotbal, nemít děti nebo cokoliv jiného. Mám s tím pojmem problém, protože je obecně zneužitý.

A co mužství? Existuje něco takového?
Mužství jako takové samozřejmě existuje, zrcadlově k pojmu ženství. Ale na určité rovině si myslím, že jsou to přežité pojmy. Definovaly nás v určitém sociálním uspořádání, které už dnes nefunguje. Rozumím jim v době, když jsme byli společnost, která se živila například lovem – muži jsou k němu fyzicky disponovanější – a ženy, které měly děti, musely o ně pečovat. Role byly jasněji dané. Myslím, že dnes jou hranice ženství a mužství už velmi rozpité a tato klasifikace je mnohdy nástrojem normativního tlaku, a to už odmala – podívejme se na růžové a modré hračky pro kojence – a provází nás celým životem.

Na festivalu představíte work-in-progress divadelní hry Sádlo. Jedná se o váš divadelní debut?
Jako hudebník jsem se podílela na celé řadě představení. Naposledy na mezinárodním projektu Eymen – Úhel pohledu, produkovaném Tancem Praha, který ještě budeme hrát. Kdysi jsem účinkovala v Alfredu ve dvoře v autorském představení Adély Stodolové, nazvaném It’s so lovely, že? Tam jsme byly všechny tři na scéně – Adéla, Petra Ernyeiová a já.

Ridina Ahmedová. Foto: Adam Křena.

Souvisí inscenace Sádlo se sérií stejnojmenných podcastů, které pojednávají o ženách se zkušeností s body shamingem, společenském tlaku na ženský vzhled a o spletitých cestách k přijetí vlastního těla?
Nejdřív jsem se rozhodla, že udělám představení, a hledala jsem ženy, které mají zkušenost s tím, že vztah k jejich tělu určovalo množství nevyžádaných názorů a komentářů z okolí. Nechtěla jsem stavět na vlastních zkušenostech. Chtěla jsem téma body shamingu zachytit v příbězích těch druhých. Ozvalo se mi mnoho žen, se kterými jsem se začala scházet a shromažďovat audiozáznamy jejich výpovědí. Do představení jsem ale potřebovala jen malé fragmenty příběhů. Postupně jsem však zjišťovala, že jde o obrovsky silné téma, a přišlo mi absurdní z toho zveřejnit jen slova nebo věty. Rozhodla jsem se, že chci, aby to bylo zveřejněné takto v celku, a tak jsem šla do Radia Wave s tématem na podcast.

Při tvorbě jste vycházela hlavně z příběhů žen. Jde tedy o dokument?
Ano, přesně tak. Ženám jsem vždy řekla: „Téma je moje tělo a sádlo – mluvte o čem chcete.“ Ukázalo se, že se pohybujeme okolo několika témat – dětství, partnerství, sexuality, mateřství, závislostí, sebepřijetí a ideálu krásy. Nechala jsem jim úplnou svobodu a volnost v tom, čeho se chtějí ve svých výpovědích dotknout a postupně se to strukturovalo.

Setkala jste se s ženami různého věku, profesí a zaměření. Kolik jich bylo?
Asi pětadvacet. Měly nejrůznější profese. Věkově jim bylo mezi devatenácti a čtyřiceti, protože jsem většinu rozhovorů dělala s vědomím, že Radio Wave je stanice, která má velmi mladou cílovku. Domluvili jsme se, že se budu ptát žen hlavně do pětatřiceti.

Mluví v inscenaci všechny ženy o přijetí vlastního těla a vlivu stereotypů krásy na jejich život?
Ano. Inscenace je o tom, co slyší a čím žije žena, která není mainstreamově hezká. Společnost je nějak nastavená a žít v neustálé palbě názorů a komentářů, že nejste dost dobrá, vyžaduje odolnost. Představení je o hledání vnitřní síly a vědomí vlastní hodnoty navzdory tlaku, který cítíme z okolí.

Sádlo. Foto: Vojtěch Brtnický.

Co pro vás bylo impulzem pustit se do takto osobního téměř intimního tématu a divadelně ho zpracovat ?
Asi to, že jsem došla do věku, kdy bylo na čase si tyto věci srovnat v hlavě, smířit se se sebou. Zároveň jsem vnímala, že je to téma, o kterém se moc nemluví, je okolo něj spousta studu, pocitů viny a bolesti. Chtěla jsem dát zpětnou vazbu těm, kteří neustále komentují druhé, předkládají ostatním svůj názor, dávají nevyžádané rady a svými slovy ostatní zraňují. V průběhu tvorby mi docházelo, jak hodně je dané téma tabu. Nechci ale nikoho poučovat. Představení je moje osobní reflexe. Jak si to kdo přebere, je už na něm.

Může být představení i terapií?
Terapii si můžu řešit u terapeuta. Představení nesmí být jen terapie. Myslím si, že umění jako takové – pokud budu vycházet z něčeho, čím se zabývám, co řeším, nad čím přemýšlím, co je součást mého vnitřního světa – vždy bude částečnou terapií. Protože tím reflektuji své vnitřní procesy. Za prvé je ventiluji, za druhé vybízím k debatě, která pro mě může být léčivá. Umění samo o sobě je pro umělce ozdravným procesem. Pro mě v tom smyslu, že nahlas říkám něco, o čem jsem dřív nebyla schopná mluvit. Samozřejmě i to, že zveřejňuji své tělo, které jsem dřív chtěla spíš schovávat, je také součástí určitého vnitřního posunu. Sádlo je však v první řadě umělecké dílo. Pro mě je důležité, aby divák měl svůj osobní zážitek.

K čemu odkazuje název inscenace Sádlo?
Problém, jak ho vnímám, je v tom, že společnost velmi intenzivně hodnotí a nutí nás být co nejdokonalejší v nespočtu aspektů našich životů. Žena má být dokonalá matka, dokonalá manželka, dokonalá profesně, dokonale vyrovnaná jogínka i dokonale vypadající. Tento tlak na dokonalost je společností prosáklý skrz naskrz. Čím viditelnější je nějaká nedokonalost, tím víc se cítíme ohroženi, protože můžeme působit jako ti, kdo selhávají. Fyzicky nedokonalí lidé jsou velmi snadným terčem výsměchu a ponižování. Jsem hrozně ráda, že se to naplno projevilo, když jsem šla ven s podcastem Sádlo. V mediálních výstupech i komentářích se ukázalo, kolik tvrdé verbální agrese okolo toho je. Obézní lidé jsou nejvíce postižení body shamingem, znevažováním a ponižováním. Ale jde o mnohem obecnější téma hodnocení a neustálého srovnávání se. Pokud budu frustrovaná, tak pocit, že jsem v něčem dokonalejší, mě snadno dovede k ponižování druhého, abych si dokázala, že jsem lepší a mám nějakou moc.

Proč je dnes kolem tématu fyzického vzhledu tolik tlaku a agrese?
Ve chvíli, kdy budu útočit a budu agresivní, je zjevné, že sám se sebou nejsem v pohodě. Vyrovnaný člověk spíše nabídne druhému pomoc. Když vidíme obézního člověka, nikdy nevíme, co zažil – jestli bere antidepresiva a přibral, trpí závislostí na cukru, jestli měl úraz a nemohl se hýbat a hodně ztloustl, jestli má tak nízké příjmy, že místo drahé zeleniny kupuje rohlíky a těstoviny. Člověk, který žije v úctě k druhým, nebude nikdy volit agresi a ponižování. Body shamingu se nutně nemusí dopouštět jen ten, kdo má mindrák ze svého vzhledu. Vezměte si třeba ženu, která si opravdu připadá krásná a strašně moc pro to udělala. Obětovala tomu hrozně moc peněz a energie – vstává brzo, hodiny cvičí, jí velmi málo. A najednou je tady někdo, kdo se ideálu neblíží, a dotyčná žena nechce, aby tento člověk měl stejnou hodnotu jako ona, která tolik dře. Dále pak téma moci. Pokud jako žena řeknu, že není mojí povinností vzhledově vyhovovat představám druhých lidí a jsem v reprodukčním věku, myslím, že je to pro ten typ mužů, kteří chtějí mít ženy pod kontrolou, velmi ohrožující. Žena se přece má snažit muži vyhovět. A já teď v médiích najednou říkám, že to není moje povinnost. To může leckoho rozzuřit. Témat je tam hodně.

Sádlo. Foto: Vojtěch Brtnický.

Proč někteří muži chtějí ženy kontrolovat nebo je ovládat?
V první řadě chci říct, že sama jsem obklopena mnoha muži, kteří takto neuvažují. Žijeme však ve společnosti, která vyšla z patriarchátu, a navíc v době, kdy se rozpadají klasické společenské struktury. Žena je mnohem nezávislejší na muži, je schopna se o sebe postarat, může studovat vysokou školu, uživí sebe i svoje děti. Mnoho mužů ztrácí své jistoty a své teritorium, které jim dříve patřilo – to oni živili rodinu a žena na nich byla závislá. Další z teritorií, které muži mají, je skutečnost, že se jim chce žena líbit, chce pro ně být atraktivní. Ve chvíli, kdy by ženy začaly říkat, že tuto roli odmítají, může to být pro muže další ztráta jistoty. Z pocitu ohrožení vychází potřeba druhé ovládat.

Sebepřijetí je práce na celý život. Kde podle vás udělat první kroky?
Pro mě byl skvělý první krok přiznat si svou zranitelnost, svoje nejistoty a mluvit o tom s druhými lidmi. Necítit nedokonalost jako hanbu, necítit, že je to tabu nebo moje selhání. Ale mluvit o tom. Z podcastu Sádlo vznikla platforma Moje tělo je mojewww.mojetelojemoje.cz. Ženy posílají své příběhy, často i s fotkou, ve kterých vypráví o své složité cestě. Najednou zjistíme, že všichni o sobě pochybujeme. To, co léčí v první řadě, je přiznání: Ano, já taky toto řeším.“ Je potom snazší nevnímat to jako své osobní selhání, že nejsem dost dobrá, protože mám malá prsa, tady chlupy nebo pihu, jizvu, ale že je to možná celkovým nastavením společnosti, která nás všechny tlačí, abychom se co nejvíc podobali módnímu ideálu krásy. Jde o odpuštění. Když sobě odpustím, je mnohem snazší se přijmout.

Souvisí vzhled se zdravím?
Určitě. Projekt Sádlo je často napadaný, že propaguje obezitu. Tak to vůbec není a opakuju v každém rozhovoru, proč to tak není. Rozhodně je moc důležité mít zdravé tělo s přiměřenými proporcemi. Ale třeba pro mě – a nejsem zdaleka jediná – je to celoživotní boj. Mám metabolismus, který velmi snadno ukládá tuky. Abych byla ve formě, tak musím jíst méně než většina lidí. Moje tělo potřebuje menší množství jídla, než kolik je kulturně u nás zvykem. Musela jsem si na to přijít. Dále mám sklon jíst emocionálně. Nota bene mám ještě tři děti a po porodech jsem také přibrala. Pro mnoho lidí je udržení si formy a štíhlosti strašně velká výzva. Skutečnost, že se mi nedaří mít tak štíhlé tělo, jak bych si přála, ještě neznamená, že druzí mají právo mě urážet, nebo že si přestanu sama sebe vážit. Právě v momentě, kdy se člověk cítí přijatý, má víc síly a může se uzdravovat. Agrese k uzdravení opravdu nepomáhá.

Ve společnosti převládá názor, že nadváha nebo obezita je jedním z ukazatelů nezdravosti. Podle lékařů je však u podváhy mnohem vyšší zdravotní riziko, přitom je společensky tolerovaná. Není to absurdní?
Ano, u stejné míry podváhy a nadváhy je menší riziko u podváhy. Když se však podíváte na módní časopisy, na titulních stranách jsou mnohdy ženy s podváhou. Teď jsem třeba viděla úžasnou reklamu s holkou, která rozhodně nemá nadváhu, jen není typická modelka. Má normální proporce. A v komentářích byly hrozné urážky. Nedávno jsme měli v rámci Moje tělo je moje stream, ve kterém jsme mluvili s dvěma plus size modelkami, z nichž jedna je mezinárodně úspěšná, rozhodně nemá nadváhu, ale není ani vychrtlá. Říkala, jaké poslouchá urážky a sprosťárny. Nejvíce mi utkvělo: „Ty máš na bocích nádory”nebo „Neopřel bych si o tebe kolo…“
Já upozorňuji na to, že teror body shamingu není žádná starostlivost o moje zdraví. Tito lidé útočí na mě a na řadu mnohem štíhlejších lidí, protože neodpovídáme ideálu krásy. V podcastu Sádlo polovina respondentek nadváhu neměla. Přesto jsou to holky, které od rodičů slyšely: „Nežer, budeš tlustá, seš hnusná, koukni se, jaký už máš zadek.” Téma spočívá v tom, že žijeme ve společnosti, která je velmi agresivní ke komukoliv, kdo není z jeho pohledu dokonalý.

Reflektuje inscenace Sádlo i současnou pandemickou situaci, která se promítla do zpomalení životního rytmu a do proměny ve smyslu obratu do sebe?
Naše téma je pro mě hodně nadčasové. To, že vzniklo z korony, je shoda náhod. Současnou situací bylo ovlivněno snad jen tím, že se téma obezity díky pandemii stalo velmi aktuálním. Nemocní obézní lidé měli často výrazně horší průběh nemoci, a obezita se tak stala ještě více atakovanou. Ze všech stran se začaly hrnout narážky typu: „Kvůli těm tlustým jsou tady všechna ta omezení.“ Nenávist vůči obézním ještě narostla.

Na co se diváci v inscenaci Sádlo mohou těšit?
Mě překvapilo, že mě pozvali na cirkusový festival. Své tělo na jevišti vnímám jako materiál, se kterým pracuji a který se proměňuje a objevuje v různých kontextech. Nejde o tanec, ani cirkusové umění. Je to performance. Hudby tam také není mnoho. Zajímalo mě vykročit ze své komfortní zóny. Zpěv je něco, co znám, co umím, čím se vlastně velmi dlouho živím. Nechtěla jsem se opírat o tyto berličky. Trochu zpěvu tam je i trochu reprodukované hudby, ale docela málo. Většina akcí je v tichu. Je to hodně osobní.

Chtěla byste něco vzkázat divákům?
Pokud o inscenaci někdo bude mít chuť dál mluvit, budu určitě ráda, když napíše. Hrozně mě zajímá, co si o Sádle budou diváci myslet.

 

Ridina Ahmedová (* 1974)

Originální zpěvačka s českými, súdánskými a rusko-židovskými kořeny nalezla po počátečním jazzovém období autentičtější výraz ve svobodné práci s hlasem coby sólovým nedoprovázeným nástrojem. Podle Kena Hunta z fROOTS Magazine objevila Ridina svébytnou kategorii a je spíše hlasovou umělkyní než zpěvačkou. Za sólový projekt Hlasokraj získala ocenění Next wave v kategorii Objev roku. V roce 2006 jí vyšlo sólové CD Hlasem. V současnosti vystupuje buď sama, nebo v duu s basistou Petrem Tichým jako HLASkontraBAS. Projekt HLASkontraBAS byl nominován na cenu Anděl 2016.
Spolupracovala s řadou respektovaných hudebníků (Tomáš Dvořák / Floex, Jan P. Muchow, Monika Načeva, Vladimír 518). Je autorkou a spoluautorkou hudby k několika převážně tanečním a pohybovým představením (Život podle jepice, Eymen – Úhel pohledu); podílela se na hudbě k několika filmům. Jako host si zazpívala společnou improvizaci s Bobby McFerrinem na jeho pražském koncertě. Kromě vystupování vede také sebezkušenostní hlasové dílny pro veřejnost   účastníky provádí cestou, kde zažívají, proč je smysluplné a obohacující zpívat, aniž bychom výsledný tvar museli podrobovat hodnocení.
V lednu 2021 měl na ČRo Wave premiéru podcast Sádlo, který se setkal s bouřlivým ohlasem, má přes 100 000 stažení a čísla stále rostou.

www.ridina.cz

 

Témata článku

Ridina AhmedováSádlo

Multižánrové

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2021

Po Út St Čt So Ne
31 1 2 3 4 5
6
7
8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23
24
25 26 27
28 29 30 1 2 3 4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: