Milý Pepo, oba jsme se narodili v Praze a dětství prožili nedaleko od sebe. Jsi o dva roky mladší, ale navštěvoval jsi stejnou základní školu jako já, v Křižovnické ulici.
Mohu říci jen to, že jsem měl to štěstí, že jsem se narodil v Praze, v centru tohoto krásného města. Že jsem byl v dětství obklopen lidmi, kteří rozeznali mé schopnosti a sklon k umění. Díky mé mamince a všem, kteří ve mně prohlubovali a vybrušovali to, co jsem po mnoha letech zúročil, když jsem absolvoval základní školu, průmyslovku i divadelní fakultu. To byl základ a podhoubí, bez kterého bych nenašel vlastní umělecké vidění.
Stal ses renomovaným divadelním výtvarníkem, ale zapomněl jsi mluvit o období, kdy jsi chtěl vstoupit na taneční konzervatoř. V této souvislosti ses dokonce seznámil s mladičkým kambodžským králem Sihamonim.
To všechno souviselo se skutečností, že moje maminka navštěvovala církevní školu u voršilek, v blízkosti Národního divadla, a tam poznala svou kamarádku, paní Věru Ždichyncovou. Rodiče se mnou chodili do divadla. Prvním představením byla Libuše, která mne okouzlila. Pak Z pohádky do pohádky – tam hopsaly děti, ale to hlavní, co na mne zapůsobilo, bylo výtvarno. Otevřela se opona a já byl ve světě fantazie a krásy. Paní Ždichyncová, významná členka baletního souboru ND, mne vzala pod svá křídla a nastartovala můj zájem o taneční umění. Chodil jsem cvičit, pak jsem dělal maličké dětské roličky. Byl jsem v divadle neustále, strašně se mi tam líbilo, ale nejvíc mne zaujaly divadelní kostýmy. Ty jsem si kreslil a maloval a pomalu jsem přešel k tomu, co mne nejvíce bavilo.