Rozhovor s divadelním výtvarníkem Josefem Jelínkem: „Divadlo nesmí být založeno na exhibicionismu, preferování svého ega a samolibosti.”

Sešel jsem se se svým skvělým kamarádem Josefem Jelínkem při příležitosti jeho životního jubilea. Jak sám upřesnil, je autorem kostýmních návrhů k téměř 950 inscenacím. V den jeho narozenin k nim přibude další – balet Bajadéra v Národním divadle v Brně, kde své kulaté narozeniny oslaví. A kde jinde než v krejčovně…

Josef Jelínek. Foto: Archiv D.W.

Josef Jelínek. Foto: Archiv D.W.

Milý Pepo, oba jsme se narodili v Praze a dětství prožili nedaleko od sebe. Jsi o dva roky mladší, ale navštěvoval jsi stejnou základní školu jako já, v Křižovnické ulici.
Mohu říci jen to, že jsem měl to štěstí, že jsem se narodil v Praze, v centru tohoto krásného města. Že jsem byl v dětství obklopen lidmi, kteří rozeznali mé schopnosti a sklon k umění. Díky mé mamince a všem, kteří ve mně prohlubovali a vybrušovali to, co jsem po mnoha letech zúročil, když jsem absolvoval základní školu, průmyslovku i divadelní fakultu. To byl základ a podhoubí, bez kterého bych nenašel vlastní umělecké vidění.

Stal ses renomovaným divadelním výtvarníkem, ale zapomněl jsi mluvit o období, kdy jsi chtěl vstoupit na taneční konzervatoř. V této souvislosti ses dokonce seznámil s mladičkým kambodžským králem Sihamonim.
To všechno souviselo se skutečností, že moje maminka navštěvovala církevní školu u voršilek, v blízkosti Národního divadla, a tam poznala svou kamarádku, paní Věru Ždichyncovou. Rodiče se mnou chodili do divadla. Prvním představením byla Libuše, která mne okouzlila. Pak Z pohádky do pohádky – tam hopsaly děti, ale to hlavní, co na mne zapůsobilo, bylo výtvarno. Otevřela se opona a já byl ve světě fantazie a krásy. Paní Ždichyncová, významná členka baletního souboru ND, mne vzala pod svá křídla a nastartovala můj zájem o taneční umění. Chodil jsem cvičit, pak jsem dělal maličké dětské roličky. Byl jsem v divadle neustále, strašně se mi tam líbilo, ale nejvíc mne zaujaly divadelní kostýmy. Ty jsem si kreslil a maloval a pomalu jsem přešel k tomu, co mne nejvíce bavilo.

Máš z tohoto období ještě nějakou svou kresbu?
Vedl jsem si památníček, kam jsem nakreslil významné divadelní osobnosti té doby v roli a kostýmu, ve kterém vystupovali. Své výtvory jsem si od nich nechal podepsat. Ten památníček mám a velmi si těch věnování vážím, protože to jsou významné osobnosti, které dnes už nejsou mezi námi.

Ikaros (Jiří Kyselák). Foto: R. Sedláček.

Na jakou střední školu ses přihlásil?
Asi jsem byl pohybově nadaný, tak jsem absolvoval přijímací řízení na taneční konzervatoř. Můj otec byl výrazně proti, a i když jsem přijímačky udělal, tak se postaral o to, abych se na školu nedostal. Paralelně jsem dělal zkoušky na uměleckoprůmyslovou školu. Také tam jsem byl přijat. Měl jsem to štěstí, že během mého studia na výtvarné škole mne profesorka pražské konzervatoře Míla Urbanová požádala, abych vytvořil svou první výpravu pro absolventské představení Třírohý klobouk na hudbu Manuela de Fally. Tím pádem jsem byl v kontaktu s tanečníky své generace a při té příležitosti jsem také poznal prince Sihamoniho.

Nebylo běžné potkat se s mladým orientálním princem.
V té době to bylo zjevení. Najednou se mezi námi, Evropany, objevil asijský princ, kolem kterého se rozvířila hladina zájmu. Byl to rozkošný chlapec, který se předvedl v hlavní dětské roli baletu Louskáček.

Teď mi něco řekni o svém studiu na uměleckoprůmyslové škole na Žižkově?
To byla škola, která vychovávala technické kádry do divadel a výtvarného průmyslu. Měla velmi dobré renomé. Já jsem věděl, že se nechci věnovat jevištní technice, proto jsem v roce 1968 absolvoval přijímačky na scénografii na AMU, kterou vedla velká osobnost v oboru, profesor František Tröster. Zkoušky jsem udělal, ale v srpnu přišla okupace sovětskou armádou. Výuka začala se zpožděním, přesto mezi mnou a profesorem Tröstrem vznikl krásný vztah. Bohužel neměl dlouhého trvání, protože v prosinci téhož roku pan profesor zemřel. Měl jsem to štěstí, že za tu krátkou dobu jsem získal jeho přízeň. Po jeho odchodu nastalo bezvládí a nevědělo se, kdo tuto školu povede. Nakonec padl los na profesora Ladislava Vychodila, který paralelně vedl pražskou i bratislavskou vysokou scénografickou školu. Dva a půl roku jsem byl jeho oblíbeným studentem a nakonec jsem přestoupil do Bratislavy, kde jsem také absolvoval. Tím odstartovala má profesionální kariéra.

Tvé první angažmá bylo v divadle ve Zlíně.
Tam jsem byl deset let, ale profesionálním angažmá ve funkci jevištního výtvarníka se pro mne otevřely dveře celé řady divadel. Byla to skvělá zkušenost, protože když máš možnost výtvarně tvořit pro operu, činohru i balet, tak získáš široké pole působnosti. Inspiruje tě to, ale musíš se neustále zdokonalovat, nesmíš ustrnout. Měl jsem také to štěstí, že jsem se potkal s tvůrci, kterým nešlo pouze o formu, ale inspirovali mne k naplnění obsahu díla. Výtvarno samo o sobě nemůže být dobré, když neztvárňuje, či nevyjadřuje to, o čem konkrétní titul obsahově je.

Macbeth (M. Pešíková, M. Šebor). Foto: J. Svoboda.

Naše spolupráce začala již v roce 1981 v Brně. Pro můj první celovečerní balet Ikaros jsi vytvořil jak scénu, tak kostýmy. Vzpomínáš si na tuto inscenaci?
Jistě, velmi rád. Ono výtvarné pojetí známých romantických baletů je předem určeno tradicí. Ale najít způsob, jak vytvořit scénické prostředí pro neznámý antický titul, bylo velmi inspirativní. Je to jeden z titulů, na které vzpomínám nejraději, protože jsi mi dal šanci uplatnit fantazii. Oba jsme vymýšleli a to mne na spolupráci s tebou bavilo nejvíc.

Já si vzpomínám, jak jsme oba jeli vlakem do Brna na odevzdání kostýmních návrhů a dekorace. Ty jsi navrhl 22 m2 látky, která měla vytvořit různá prostředí – hornatou Krétu, skalnaté pobřeží či hrad Mínoa. V kupé jsme na kousku látky hledali body, kam umístit karabiny, které by po vytažení do provaziště vytvořily zajímavý scénický prostor.
V této inscenaci jsem získal pocit, že mám svobodný prostor pro vytvoření fantaskních kostýmů a originálního scénického prostředí. Byla to inspirace mytologií, ale nešlo o žádné kopírování antiky. Na jevišti se objevili lidé v maskách, ptáci, Daidalos ve velikém plášti, který na konci sloužil Ikarovi, aby se vznesl do výšek i k tragickému pádu.

Premiéry se zúčastnil i ruský hudební skladatel Sergej Slonimskij.
Ten byl premiérou přímo unešený. Celková odezva byla jak u publika, tak u kritiky velmi kladná.

V roce 1983 jsem se stal choreografem a ty stálým výtvarníkem Národního divadla.
Tento rok byl pro mne velmi důležitý. Začal jsem aktivně spolupracovat jak s operou, tak činohrou i baletem.

První mou choreografií byla balada PokladKytice Josefa Páleníčka.
Stěžejní postavou byl z mého hlediska kostým Matky, která se prohřešila tím, že pro mamon zapomněla vlastní dítě v jeskyni. To mne inspirovalo k velkému plášti s hrudkami zlata, jakožto symbolu kletby a tíhy, kterou táhla životem.

Důležitá byla také má první spolupráce se scénografem Danielem Dvořákem, který vytvořil jednoduchou, ale originální scénu se svahem, který směřoval k tajemné jeskyni.
Ano, a na Velký pátek se brána znovu otevřela a potrestaná hříšná Matka si opět odnesla vlastní nejcennější poklad, své dítě. V konkurenci dvou renomovaných choreografů ND Miroslava Kůry a Jiřího Blažka byl náš projekt jak výtvarně, tak pohybovým rukopisem zcela jiný a odvážnější. Byli jsme mladí a měli jsme nakročeno k další spolupráci. Lákalo nás jít do neznáma.

Macbeth (Michaela Černá, Jan Kadlec) Foto: Oldřich Pernica.

Nyní mluvíš o našem dalším společném titulu – Macbethovi –, který byl prvním celovečerním baletem inscenovaným na Nové scéně.
Navíc s velmi originální a náročnou hudbou Václava Riedlbaucha, která měla naprosto nezvyklou hudební strukturu.

Václav Riedlbauch byl také autorem původního libreta. Neměl jsem odvahu se sám pustit do celovečerního baletu v ND s tak náročným Shakespearovým titulem. Proto jsem oslovil známého režiséra Antonína Moskalyka a požádal jsem jej o spolupráci. Ten mi pomohl vystavět nové libreto. Na něj pak hudební skladatel nově napsal hudbu, k titulu, který se pak dočkal stovky repríz.
Významný režisér Moskalyk, podobně jako předtím Petr Weigl ve spolupráci s Miroslavem Kůrou v Romeovi a Julii, přinesl na taneční jeviště jinou optiku. V této inscenaci bylo požehnáním, že originální autor hudby, nevšední scénografie, mé výtvarně funkční kostýmy, tvá pohybově objevná choreografie a skvělí interpreti plně sloužili jedinému cíli – obsahově smysluplnému tanečnímu divadlu. V tom nás všechny pozitivně ovlivňoval režisér Moskalyk.

Nemůžeme hovořit o všech titulech, které jsme spolu vytvořili, např. o Flosmanově Zkrocení zlé ženy s Otakarem Schindlerem v Brně, Simonově Jennifer a Bajajovi s krásnou hudbou Václava Trojana opět v ND.
Uvědomuji si, že ty jsi mi umožnil, díky pestrosti námětů, tvořit naprosto výtvarně rozdílné inscenace. Vždy jsem dbal na estetiku a obsah. Například v Princi Bajajovi jsem pomáhal vytvořit pohádku pro děti. To byla poezie. Na rozdíl od záměrné nebarevnosti v Macbethovi jsem vytvořil pro dětské oči barevnou pohádku.

Spolupracoval jsi s celou řadou osobností jak v Česku, tak ve světě. Jaká spolupráce se nesmazatelně vryla do tvé paměti?
Nerad bych někoho upřednostňoval, protože do dnešního dne je mých inscenací téměř 950. Velmi rád vzpomínám na spolupráci s režisérem Petrem Weiglem, protože on mi umožnil vstoupit do světa filmu. Vše na sebe náramně navazovalo. Navíc jsem s ním spolupracoval i v Deutsche Oper v Berlíně na opeře Richarda Strausse Salome, kde byl scénografem prof. Josef Svoboda.

Co ti připomene divadlo v Monte Carlu?
Vždycky jsem žil titulem, který jsem připravoval. Když za mnou po generálce Prodané nevěsty v Monaku přišel ředitel divadla a řekl mi: „Bravo, Želinek“, tak jsem věděl, že máme vyhráno. Režíroval to Karel Drgáč. Dlouhé roky jsem spolupracoval s režisérem Ladislavem Štrossem. V Leedsu jsme například inscenovali Mistry pěvce norimberské a v Theatro Colon v Buenos Aires jsme premiérovali Zlato Rýna. Dostal jsem se také do Bombaje, kde jsem kostýmoval Madame Butterfly, a mohl bych pokračovat dalšími destinacemi na zeměkouli, kam mne má profese zanesla. Důležitější pro mne byla smysluplná spolupráce na něčem, co by obohatilo můj vlastní umělecký život. A musím říci, že při těchto zahraničních inscenacích po mně byla vyžadována hlavně profesionalita. To je v pořádku, ale já chci především tvořit něco nového.

Macbeth (Taťána Juřicová, Jaroslav Slavický). Foto: O. Pernica.

Za své dílo jsi byl také několikrát oceněn.
V Bratislavě, během studií, jsem vytvořil scénu a kostýmy pro Annu Kareninu v režii Borise Slováka a choreografii Jozefa Sabovčíka. Za tuto inscenaci jsem získal Cenu mladého výtvarníka. Pro mne byla významnější zlatá cena na Quadrienale v Praze roku 1982. Českého lva jsem dostal v roce 2002 za filmovou pohádku Andělská tvář režiséra Zdeňka Trošky. Vyvrcholením byla Cena Thálie v roce 2011.

Na taneční katedře jsi vyučoval předmět kostýmy a scénografie.
Oslovila mne tehdejší vedoucí Astrid Štúrová. Nikdy mne nenapadlo, že bych mohl učit. Navíc je jistě problém, jak hovořit o výtvarnu a scénografii. Když jsi povoláním výtvarník, pak nemůžeš upřednostňovat svůj rukopis, musíš být ke svým kolegům velkorysý. Uvědomil jsem si, že prapůvod divadla byl již v pravěku, kdy se šamani začali převtělovat do někoho jiného a vznikla první maska či primitivní slaměný kostým. Tímto přístupem jsem upoutal pozornost svých posluchačů. Navíc jsem je inspiroval, aby si našli čas navštěvovat výstavy, galerie a vnímali architekturu.

Na internetu jsem našel soupis tvých plánovaných premiér. Vidím, že jsi v plné formě.
Uvědomil jsem si jednu věc – že se člověk opotřebovává. My oba jsme svědkové toho, že do hry jsme vstoupili v určitém roce. Naši starší divadelní kolegové tvořili způsobem jim vlastním. My jsme měli šanci se vedle nich prezentovat něčím novým. Ale měli jsme každý své vzory. Ty jsi měl v Bruselu Maurice Béjarta, já byl okouzlen výtvarným stylem profesorů Ladislava Vychodila, Josefa Svobody, Vladimíra Nývlta a Zbyňka Koláře, kostýmní tvorbou prof. Ludmily Purkyňové, kterou obdivuji dodnes. Takové osobnosti v současnosti postrádám. Byli jsme vychovaní k velké pokoře a nás tvorba pro divadlo naprosto získala a bavila.

Považuješ nějaké myšlenkové téma za dominantní?
Na prvním místě zmíním pokoru k autorovi. Kdyby dnešní divadlo navštívili velcí autoři minulosti, pak by z těchto představení odcházeli velmi rozmrzelí. Zejména by postrádali pokoru a úctu vůči jejich dílu, které zůstalo na repertoáru staletí. Kdyby nebylo Shakespeara, tak by nebyly Verdiho opery ani balety Prokofjeva. Vážím si toho, že nám bylo dáno respektovat velké divadelní osobnosti. Hledali jsme originální cesty, jak obsah jejich děl tlumočit současnému divákovi.
Divadlo je odrazem své doby. Nesmí být založeno na exhibicionismu, preferování svého ega, samolibosti a nudy. Bohužel se stupňuje vulgarita a neestetičnost. Vážím si všech tvůrců, kteří mají našlápnuto tak, jako jsme měli před lety my. Aby byli schopní oslovit diváka tak, aby odcházel z divadla s úsměvem a příjemným pocitem, že viděl hodnotné a smysluplné představení, na které bude rád vzpomínat. To se stává v dnešní době málokdy. Bohužel dnes inscenace diváky z hlediště někdy až vyhánějí.

Jak proběhne oslava tvých narozenin?
V prvé řadě to bude s rodinou, ale v den narozenin mám premiéru Bajadéry v Brně. Oslava proběhne v místní krejčovně a s kolegy, kteří se mnou premiéru připravili. Další den ovšem nemohu zapomenout na krejčovnu ND na Floře, která mne provázela celý výtvarný život.

 

Josef Jelínek, scénograf, výtvarník, pedagog (narozen 19. 10. 1949)

Absolvoval Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Po angažmá v Městském divadle ve Zlíně byl od roku 1983 stálým kostýmním výtvarníkem Národního divadla, poté do roku 2012 působil ve Státní opeře Praha. Je nositelem různých domácích i zahraničních ocenění (mj. Cena mladého výtvarníka, Cena MK SR, zlaté medaile z trienále v Novém Sadu, PQ 1983, Český lev 2002). Na svém kontě má výtvarné autorství kostýmů pro stovky inscenací v Praze, Bratislavě, Brně, Ostravě, Plzni, Berlíně, Monte Carlu, Lublani, Leedsu, Bergenu, Buenos Aires, Santa Fé, Seville aj., jako kostýmní výtvarník se podílel na hudebních filmech Petra Weigla. Ojediněle se věnuje i scénografické tvorbě, zejména pro balet. Z jeho kostýmních výprav připomeňme alespoň opery Sedlák kavalír / Komedianti, Rusalka a Růžový kavalír pro pražské Národní divadlo, Rienzi, Othello, Salome, Maškarní ples, Nabucco, Netopýr, Aida, Boris Godunov, Trubadúr, Robert ďábel, Turandot, Orlando furioso, Carmen, Lucia di Lammermoor, Manon Lescaut, Vivat opereta!, Don Quijote, Káťa Kabanová, Její pastorkyňa, Rusalka a balety Labutí jezero  a Giselle pro Státní operu Praha, opery Tosca a Lovci perel pro Národní divadlo Brno, Turandot a Othello, balet Raymonda a Louskáček a operetu Polská krev pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Prodanou nevěstu a Trubadúra pro Slovenské národní divadlo v Bratislavě. V roce 2012 získal prestižní Cenu Thálie 2011 – Zvláštní cenu kolegia.

Zdroj: https://www.narodni-divadlo.cz/cs/umelec/josef-jelinek

 

 

Témata článku

BajadéraJosef Jelínekkostýmní designscénografie

Balet ND Brno

MultižánrovéTanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2020

Po Út St Čt So Ne
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: