Nemůžu se na začátek rozhovoru nezeptat: Co vás přivedlo k tanci?
V podstatě samé náhody. Na základní škole jsem chodila na rytmiku. Kamarádka mě později přivedla na taneční výchovu do památného domu U Kaštanu na Břevnově, kde učila tanečnice Národního divadla Hana Moulíková. Pod jejím vlivem jsem začala uvažovat, že bych se přihlásila na konzervatoř, ale rodiče byli proti. Na druhém stupni základní školy jsem šla za Lenkou Zvonařovou, učitelkou lidové školy umění, kam jsem chodila na housle, zda by mě nevzala, což už v mém věku nebylo úplně standardní, ale vyšla mi vstříc. Pamatuji si, že jsme dělali jazz dance, klasiku, ale i hodně improvizace ve stylu Jarmily Kröschlové. A právě ona mě začala systematicky připravovat na přijímačky na taneční vědu. Paralelně s tím jsem chodila i k Evě Blažíčkové. Další ryze taneční zkušenost byla v Choree Bohemice pod Alenou Skálovou. Zajímaly mě různé taneční směry. Tehdy to ode mě bylo trochu „eticky“ problematické, protože jsem chodila k lidem různého zaměření. Dostala jsem se pak do situace, kdy jsem se musela rozhodnout mezi Evou Blažíčkovou a Alenou Skálovou. Nakonec jsem se připoutala více k Choree Bohemice, i když ani tam jsem nezůstala dlouho, protože když jsem nastoupila na taneční teorii na AMU, nebylo v mých fyzických silách chodit do souboru, který zkoušel dvakrát týdně. Tehdy byl způsob výuky na AMU pro nás fyzicky i časově mnohem náročnější, než je dnes.
Rozhovor s Dorotou Gremlicovou: „Umělecký obor, který nemá teoretickou reflexi, je handicapovaný.“
V letošním roce těsně před vánočními svátky oslaví životní jubileum dáma české taneční vědy, profesorka Dorota Gremlicová. Když jsem ji žádala o rozhovor, chtěla se mu vyhnout a jen mávla rukou, že to určitě není potřeba. Nerada o sobě mluví, to jsem vycítila, a tak jsme si mimo jiné také hodně povídaly o taneční kritice, taneční vědě a jejím postavení u nás a v zahraničí.
Ivica Liszkayová, Sylwia Hefczynska-Lewnadowska, Dorota Gremlicová, Foto: V. Slaninka