Rozhovor s Jiřím Kyliánem: „Všichni tanečníci jsou padající andělé…“

Jiří Kylián. Foto Soukromý archiv Jiřího Kyliána.

Muži a ženy se od sebe beze sporu liší. Některé vaše choreografie jsou často založeny na segregaci pohlaví. Do jaké míry platí i pro vás, že jsme z Marsu a z Venuše?
Samozřejmě je ten rozdíl nesmírný – a nejenom pro to okřídlené „vive la petite différence“. Ženy jsou daleko spolehlivější než muži a jejich disciplína je s mužskou nesrovnatelná. Když k tomu přidáme jejich šarm a nebojácnost, není divu, že se bez nich nemůžeme obejít!
Podle motta: „Když něco chceš mít, požádej muže, když něco potřebuješ zařídit, požádej ženu!“

Prozraďte nám, co se vlastně skrývá pod názvem vaší choreografie Falling Angels?
Všichni tanečníci jsou padající andělé. Celý život se pokoušejí bojovat se zemskou tíží: stojí na špičkách, skáčou do vzduchu a vyhazují se do výše. K tomu se ještě potýkají s gravitací vlastních nedostatků, jak fyzických, tak psychických, a to vše pro to, aby dokázali, že naše tělo není jenom k tomu, aby se do něj z jedné strany něco strkalo, ale aby to lezlo z druhé strany ven… Naše tělo je schránka energie, duchovnosti a božskosti.

Padající andělé chápu ve smyslu „andělé, co zhřešili…“. Neuvažoval jste někdy obsadit do ženských rolí také muže?
Vyloučeno – muži nikdy nehřeší!

V anotaci Falling Angels je uvedeno, že hudba Stevea Reicha vytváří půdu, ze které může choreografie růst zcela nezávisle a zdůraznit tanec jako takový. Jaký byl vlastně váš dialog se Stevem Reichem?
Hudba Stevea Reicha, se kterým se osobně znám, má sice přísná pravidla, ale nenutí člověka k specifické interpretaci. Je to asi jako zahrada, která má přesné ohraničení, ale nekonečnou a nezměřitelnou výšku a hloubku.

Vytvořil jste skvělý soubor Nederlands Dans Theater (NDT), kde nevznikaly jen vaše choreografie, ale připravil jste půdu i pro ostatní tvůrce. Za 25 let vaší kariéry jste pozval více než 75 choreografů z celého světa. Jedním z nich byl i Ohad Naharin. Pamatujete si na jeho první choreografii pro NDT, a jak jste vlastně vystopoval jeho choreografický talent?
Nejen Naharin, ale i Mats Ek, William Forsythe, Nacho Duato, Paul Lightfoot a mnozí jiní u mne začínali. Jak se ta první Naharinova choreografie, kterou jsem viděl na videu, jmenovala, to už nevím, ale čišela z ní zvědavost a nadání. Tak jsem ho pozval z New Yorku do Holandska, kde začal tvořit své první významnější choreografie.

Vybudoval jste také juniorský soubor NDT 2. V rozhovoru jste uvedl, že to byla jedna z nejlepších věcí, které jste udělal. Jak dnes předáváte dál své zkušenosti mladé taneční generaci? Máte nějaká skripta o choreografii či „návody, jak se stát choreografem“?
Jak jistě víte, založil jsem také soubor pro tanečníky mezi čtyřicítkou a smrtí. A byla právě tato trojnožka: NDT 1 – NDT 2 – NDT 3, která nám propůjčila unikátní status mezi světovými tanečními ansámbly. Pozdější stavba našeho divadla, která je mimochodem úplně první stavbou nyní věhlasného architekta Rema Koolhaase, tuto jedinečnost ještě podtrhla!
Všichni choreografové, mě v to počítaje, jsou amatéři. Nikde na světě neexistuje funkční škola choreografie. Když jsem přijel v roce 1967 do Londýna, Ninette de Valois, zakladatelka The Royal Ballet, mi poradila, abych studoval stará mistrovská díla. To je v pořádku, ale nestačí to. Je naprosto nutné, aby budoucí choreograf co nejvíce rozšířil pole svých zájmů přes příbuzná umění: hudbu, výtvarné umění, architekturu, etnické kultury, filozofii a duchovnost. Zájmů, které začínajícímu choreografovi pomohou na jeho trnité cestě, je bezpočet.

Vaše choreografie se dnes hrají po celém světě. Jaký je taneční styl Jiřího Kyliána? A jak své choreografie hlídáte?
1. Eklektický.
2. Jako Cerberus – hlídací pes z podsvětí.

Co je pro vás nejdůležitější, aby vás tanečník inspiroval a měl jste chuť s ním pracovat?
Musí být otevřený pro všechny myšlenky a inspirace. Nesmí se bát experimentu. Musí si uvědomit, že choreografie jsou vlastně „pokusy na živých lidských bytostech“.

Máte nějaký osobní sen, který prozradíte?
Spíš přání: Aby nezačala nová světová válka, protože se, bohužel, zase nacházíme v době, ve které je jed cítit ze všech stran.    

Jiří Kylián (*1947) se narodil v Praze, kde také vystudoval konzervatoř. Po absolvování Královské baletní školy v Londýně začal v roce 1968 působit v Německu v Stuttgartském baletu pod vedením Johna Cranka. V roce 1973 přijal angažmá v Nizozemském tanečním divadle (Nederlands Dans Theater, NDT) v Haagu jako hostující choreograf. V tomto divadle úspěšně debutoval s Viewers – první z více než šedesáti choreografií, které pro NDT vytvořil. V roce 1975 odešel ze Stuttgartského baletu a začal pracovat výlučně pro NDT, kde byl jmenován uměleckým ředitelem. Mezinárodní uznání získal v roce 1978 s choreografií Sinfonietta vytvořenou na hudbu Leoše Janáčka. Věhlas ve světě nadále rostl díky takovým dílům jako Žalmová symfonie (1978), Zapomenutá země (1981), Svadebka (1982), Stamping Ground (1983) a Dítě a kouzla (1984). V druhé polovině devadesátých let 20. století se Kyliánovo umělecké zaměření odklonilo od lyrické tvorby k abstraktnímu a často surrealistickému baletu. Příkladem této tendence, která se udržela během minulého desetiletí, jsou choreografie Konec hry (1988), Padající andělé (1989), Sladké sny (1990), Sarabande (1990) a Petite Mort (1991). K nejlepším dílům z tohoto období patří například No Sleep Till Dawn of Day (NDT 3, 1992), Whereabouts Unknown (1993), Arcimboldo (NDT 1, 2 a 3, 1995), Bella Figura (NDT 1, 1995), Tears of Laughter (NDT 3, 1996), Birth-day (NDT 3, 2001), 27’52” (NDT 2). V roce 2003 následovaly tituly Far Too Close (NDT 3) a Last Touch (NDT 1). V sezoně 2004/2005 vytvořil choreografie Toss of a Dice (NDT 1) a Sleepless (NDT 2). U příležitosti 25. výročí nástupu královny Beatrix na nizozemský trůn na objednávku města Haagu připravil choreografii, kterou nazval Chapeau. V roce 2009 pak vytvořil svou v pořadí stou choreografii, se kterou se rovněž rozloučil s NDT. Nadále je však činný jako choreograf a angažuje se i v dalších projektech. S ohledem na další rozvoj společnosti však zůstal v NDT působit jako umělecký poradce. Dále také tvoří produkce pro všechny skupiny divadla. V současnosti se rovněž věnuje tvorbě tanečních filmů.     Část rozhovoru bude použita pro program představení Dva světy / jeden svět baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. 

Autor: Lenka Dřímalová