Rozhovor s Karine Ponties: „Život má o mnoho více představivosti než my sami…“

Rozhovor s Karine Ponties: „Život má o mnoho více představivosti než my sami…“

Rozhovor s Karine Ponties: „Život má o mnoho více představivosti než my sami…“

Belgická choreografka Karine Ponties se řadí k nejznámějším tvůrkyním současného evropského tanečního divadla. Už v začátcích své kariéry několikrát v Praze uváděla svá raná díla a za dvě desítky let oslovila ke spolupráci nemálo českých tanečníků. Řada jejích choreografií byla uvedena i na festivalu Tanec Praha. Taneční aktuality se během letošního festivalu s Karine Ponties sešly, aby se společně ohlédly za uplynulými lety, popovídaly si nejen o „bytí na jevišti“, ale i se blíže seznámily s jejími divadelními postupy a originálními myšlenkami.   Je to dvacet let, co jste založila soubor Dame de Pic. Jak zpětně vidíte a hodnotíte tuto dlouhou uměleckou etapu? Nevěděla jsem ani, jak čas utíká… Je ale zvláštní, že stále cítím stejnou nejistotu, když začínám stavět nové představení.   Co pro vás znamená vznik tanečního představení a svět divadla? Kdy jste začínala používat techniku videa, filmových projekcí a zvláštního druhu výtvarných efektů ve vašich představeních? Představení pro mne znamená celý soubor různých komponentů, věcí a souvislostí. Rešerše – tedy výzkum – na divadelní půdě vždy začíná z nějaké tradice. Znamená to něco předat, přepsat a vyjádřit. Ne nás hnát ven a pryč do světa, ale „vnější svět“ přenést do každého z nás, do našeho nitra. Je to jako existence a bytí nás živých mezi jinými živými. Předávání je jakousi mediací mezi pluralitou kultur a zároveň určité jednoty a jedinečnosti lidství.   Co je tedy podle vás podstatou tanečního pohybu, co je jeho cílem? Podstatou je vlastně transformace – otevřenost – dialog – prolínání… a schopnost dokázat vyjádřit a přeměnit něco cizího a neznámého do nás samých. Vyjádřit se a navrhnout, vymyslet určité písmo a jazyk. Přes lidské tělo, které má mnoho možností vyjádření – významů na mnoha úrovních… Není jen jedno možné vyjádření a jen jedno možné řešení – přání, jak ho vést. Cílem tanečního pohybu není zůstat v sobě sám, být jen pro sebe z hlediska formální estetické normy… Tanec je více prostředkem, aby se tělo mohlo prosadit, vést a nechat se vést. Dokázat své limity a omezení. Přiblížit se k hranicím osobní jedinečnosti i svých skutků. Je to proces transformace – vnitřního proměňování, které je doslova „živeno“ v okamžiku jakékoli náhlé či náhodné životní zkušenosti. Nestačí se jen na tanec dívat, ale nechat si čas spontánně jej tvořit, vytvořit atmosféru pro naplnění jakéhosi časoprostoru.   Jaký má pro vás význam příprava a práce na nové premiéře? Jde opravdu o kolektivní činnost, dělbu práce a skutečnou spolupráci… Na jevišti už jde o seskupení umělců, ale předchází jejich nahánění nejen ke zkoušení, ale i například vyhodnocení jejich kompetence, kombinace možností, odpovědnosti v té které umělecké a produkční oblasti. A to vše vytváří jedinečnost scénického umění… Tedy nejedná se pouze o to se sejít, jde o setkání v rešerši, ve vlastním významu tohoto fenoménu – jedinečného hledání.   Jedinečného hledání? …a také nalézání zásadního rozdílu mezi teorií a praxí. Tvořit společně – to je vlastně zjemnění hrubého materiálu, profitovat z možnosti být spolu a uchopit tvůrčí materiál. Získat několik úhlů pohledu na věc, vyměnit a vyměňovat je, umět i eliminovat podobnosti stejného pohybového rukopisu… A rovněž být schopen využít toho, jak a proč jsme – my lidé – tak rozdílní. Rozdílnost a odlišnost každé osobnosti se na uměleckém tvůrčím poli mohou zásadně projevit.   Jak jste se tedy snažila tyto všechny faktory dát dohromady? Od začátku svých prací jsem vždy cíleně chtěla, aby světlo – svícení – hrálo dohromady s výtvarným návrhem a hudbou. Aby propojení všech divadelních spolupracovníků bylo ve shodě. Práce s výtvarníky začala projektem Brutalis s Thierrym Van Hasseltem, který se mnou pokračoval ve spolupráci u Holeulone a u titulu Humus Vertebra ještě se Stefanem Riccim.   Proč právě kresba a obraz jsou pro vás zdroji inspirace? Protože nás dostanou do zcela zvláštního světa… Fascinují mne stejně silně jako to, co znamená původní myšlenka pro pohyb! Jsou zároveň i jakousi historií divadelního či scénického pohledu. Je to často vyjadřovací prostředek, společný pro mnoho tvůrců… Ve smyslu jistého univerzálního jazyka a porozumění mu ve všech možných kulturách. Největší silou se stává vlastně křehkost tahu štětce, který posouvá či tlačí naši imaginaci vpřed. Jde o intimní subtilní charakter, který nás nechá ponořit se a možná nám dodává odvahu vnořit se do jiných světů. Pokouším se vyjádřit živě tuto svou inspiraci…   Obraz jako komunikační prostředek? A potřeba a přání spojit se s dalšími umělci… ve světě, který se mne nejsilněji dotýká… oslovuje mne – je pokračováním uměleckého nutkání a potřeby propojovat obrazy – kresby – s lidským faktorem. Způsob vzájemného pronikání ve skupině umělců, to je pro mne způsobem žití i tvorby – společně se vydat hledat nové vyjádření i se vším rizikem a nebezpečím neúspěchu a neporozumění. Každý mluví a baví se o práci těch druhých. O tom, co viděl, o tom, z čeho čerpá, z čeho se učí, nebo o tom, proč tomu a onomu nerozumí. A to nás vlastně nutí brát naši práci velmi vážně … Společným přáním by mělo asi být, jak rozdělit náš svět, jak jej obnažit a otevřít naše emoce. Když sdílíme věci, které pohnou našimi city, emocemi, je třeba se umět uvolnit a nechat je pronikat dále. Nechat je žít, plynout, jít vlastní cestou…   Kdy a jak jste absolvovala interpretační a tvůrčí školu Maurice Béjarta Mudra v Bruselu, která byla postavena právě na rešerši a průzkumu tanečního a divadelního umění? Po ukončení školy jste pak dlouho tančila… Po studiích v Bruselu jsem začala připravovat projekt v kulturním centru Vooruit v Gentu. Pak jsem tři sezony tančila v Itálii ve skupině Michy van Hoecka. Poté jsem se vrátila a pracovala s Michèle Noiretovou, Frédericem Flamandem, Nadine Ganaseovou, Pierrem Droulersem a skupinou Les Mossoux-Bonté. Takže v letech 1987–1995 jsem pracovala s jinými choreografy. V roce 1996 jsem pak založila soubor Dame de Pic.   Do Prahy se vracíte pravidelně a vždy jste tady pracovala i s několika českými tanečníky… Moje pražské projekty se konaly zásluhou Yvony Kreuzmannové, která oceňovala moji ranou tvorbu. Začalo to sólovým vystoupením Planta Baja a sólem Dame de Pic. Pak pokračoval projekt Transdanse Europe v letech 2003–2006, ve kterém jsme se potkali s Pierrem Nadaudem a Jarem Viňarským. S nimi nadále spolupracuji.   Vaše premiéra Hero%, představení pro jednoho tanečníka, se 3. června 2016 prezentuje na Tanci Praha v divadle Ponec. O jakého „hrdinu“ se jedná? Vyjadřujete se nejspíš k současné složité situaci ve světě? Kdybychom byli tolerantní a více normální v „naší roli“ lidského bytí a vážili si více života, tak bychom žádné hrdiny asi nepotřebovali… Hrdina ztělesňuje víru v náš vlastní potenciál, aby nás smířil se špatnými lidskými podmínkami. Může tak jít například o vzpouru vlastního těla vůči každodennímu tlaku, stresu, postava se mění, zvětšuje se nebo i tloustne… A pohyb je roztříštěn na kousky, do extrémů až na konec sil… do vysílení. Tak jako hrdinové nikdy neopouští riziková místa, nemají třeba možnost úniku, musí každý zůstat sám v sobě a sám sebou. Hrdina se nikdy nevzdává a musí zvítězit. To mne vedlo až k chirurgické preciznosti, která vyvolá absurdní pocity v těle, více než daná situace sebevíc komplikovaná. Jedná se také o velmi rytmickou rešerši. Hrdina musí sám až zuřivě odrážet pomyslná těla druhých. Jeho osamocení je tedy vyjádřeno i v pohybu.   V druhé části večera nabízíte „bílou kartu“ vámi pozvaným tanečníkům. Bude to tedy vzpomínání, nebo spíše výzva do budoucnosti? O druhou část večera se podělí Jaro Viňarský, Tomáš Morávek, Pierre Nadaud, Zuzana Režná, Marie Gourdain, Florent Golfier, Lukáš Karásek a Pavla Beranová. Slavit dvacetiletí souboru Dame de Pic – to znamená oslavovat především setkání a setkávání, náhody, dlouhé cesty, ale i radosti, starosti a pochybnosti, řadu choreografií a představení. Dvacetiletou „historii“!   Vidím, že budete určitě dojatá, protože česká metropole má ve vašem životě své místo… Ti, kdo mne znají dobře, vědí, že tisíckrát opakuji: „…život sám má o mnoho více představivosti než my sami…“ A tím chci vyjádřit, že se chci neustále poznávat s novými lidmi, s různými způsoby myšlení, rozličnými možnostmi tvorby a s odlišným úhlem pohledu na život, na bytí a na události kolem nás. To vše je strašně důležité pro vytvoření prostoru pro otázky a odpovědi. Ty podmiňují navázání vztahů, výměny názorů, reflexí, které mohou překonat i tok času… Najít si čas a umět ztrácet čas! Abychom byli a mohli být spolu. Všechna má setkání mne vedla, jak proplout oceánem nejistot a pochyb! Ptám se sama sebe – vášnivě i odměřeně, obklopena pochybnostmi – na důvod bytí, naší existenci a bytí na jevišti.   Večer v Ponci tak pro vás bude jistě neopakovatelný, plný emocí… Ano, všechna ta setkání, o kterých jsem mluvila, jsou vždy dobrovolná a svobodná, náhodná a plná očekávání: přijít společně na to, jak komponovat, jak být „jinak“ v prostoru a brát prostor do hry. Dělit se o nápad, myšlenku, zachytit okamžik, vydat ze sebe úplně všechno a prozkoumávat důsledně vše, co nás obklopuje. A zažít si alespoň chvíli kus svobody, snu a něčeho nečekaného… Takže oslavit v divadle Ponec dvacet let bude pro nás určitě emotivní. Vždyť v roce 2001 jsem v Praze zahajovala festival se zdejšími osvětlovači, výtvarníky, tanečníky… Druhá část večera, Cartes Blanches, bude slavnostní a neopakovatelná událost, o kterou se rozdělíme s pražskými diváky, a zároveň je mým poděkováním všem, kteří mne nechali objevit Prahu…   Tanec Praha 2016
Hero%
Koncepce: David Monceau a Karine Ponties
Choreografie: Karine Ponties
Scénografie a umělecký dohled: Guillaume Fromentin
Původní hudba: David Monceau
Hudba: Elmer Bernstein
Scéna: Raphaël Rubbens
Úprava videa: Jean Marc Amé a Guillaume Fromentin

Cartes Blanches
Carte Blanche 1 – Tomáš Morávek, Jaro Viňarský
Carte Blanche 2 – tYhle / Marie Gourdain, Zuzana Režná, Florent Golfier, Lukáš Karásek
Carte Blanche 3 – Pierre Nadaud, Pavla Beranová
 

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: