Rozhovor s Lenkou Flory: Dočká se Konzervatoř Duncan Centre očekávaných změn?

Rozhovor s Lenkou Flory: Dočká se Konzervatoř Duncan Centre očekávaných změn?

Rozhovor s Lenkou Flory: Dočká se Konzervatoř Duncan Centre očekávaných změn?

Lenka Flory je choreografka, pedagožka, scénografka, ale i manažerka, a od září 2013 je prozatímní ředitelkou Konzervatoře Duncan Centre.
Byla u zrodu školy a několik let se podílela na jejím rozvoji především v mezinárodních vztazích a zahraničním programu. V době jejího působení v Duncanu vznikl mezinárodní festival Konfrontace a soubor Déjà Donné.
Její zkušenosti jsou skutečně všestranné jak v umělecké tvorbě, tak v pedagogické činnosti.
Lenku Flory jsem zastihla během šestihodinového Tanečního maratonu pořádaného
7. června 2014 v tanečních sálech Duncan Centre v přímé spolupráci s německým choreografem Stefanem Dreherem.
Byl to zajímavý a vzrušující zážitek. Studenti spolu s několika pedagogy vytvářeli struktury a podle určitých vzorců a modelů neustále přidávali nové, bezprostředně zkomponované, krokové a pohybové vazby. Napojovali se v malých skupinkách na sebe a zase se opouštěli.
Dora Hoštová Sulženko, Lea Švejdová, Jan Malík a další známé tváře se nechávali strhnout do nekonečného proudu imaginace. Rozrušená byla i Lenka Flory, která zvenčí celý maraton spontánně komentovala: „…podívejte se, oni neustále komponují a komponují…“ Vrátila jste se po patnácti letech do Prahy a opustila dlouholetou činnost v Itálii i vaši dceru, která tam ještě studuje. Proč? Jak náhlé bylo vaše rozhodnutí a kdo nebo co jej iniciovalo?
V Itálii jsem umělecky a produkčně vedla mezinárodní taneční soubor Déjà Donné, který jsme v roce 1997 založili spolu se Simonem Sandronim v Praze. Podařilo se nám v Itálii vybudovat stabilní strukturu pravidelně dotovanou ministerstvem kultury a regionem, která funguje na mezinárodní, národní a regionální úrovni.
V roce 2011 jsem byla bývalým ředitelem Duncanu Michalem Záhorou vyzvána k navázání spolupráce na mezinárodním programu školy. Dva roky jsem do Duncanu přivážela pedagogy především současné taneční techniky a sama jsem učila kompozici a tvorbu v rámci intenzivních seminářů. V červnu 2013 mne Michal Záhora oslovil znovu a na výzvu magistrátu mi navrhl provizorní vedení školy, kterou on sám opouštěl – a to od září téhož roku! Rozhodnutí to tedy bylo dramatické, rychlé a zásadní. Nevěděla jsem, jestli se mám do Čech vůbec vracet, jakým způsobem se situace za uplynulých patnáct let změnila. Nevěděla jsem, zda budu schopná navázat tam, kde jsem svou činnost přerušila, a budu-li (o patnáct let starší) tolerantnější a schopná s větší trpělivostí přistupovat k problémům spjatým s vývojem současného tance v republice. Opustila jsem soubor a mnohaletou práci v regionu a vrhla se do zcela nejisté funkce provizorní ředitelky. Zároveň jsem v Itálii zanechala dceru v maturitním ročníku a nedokončené opravy domu v Umbrii. A co váš soubor, v jaké je nyní situaci?
Déjà Donné funguje dále, jen pod vedením Simone Sandroniho. Samozřejmě, že celá věc je ještě velmi citlivá a některé čerstvé změny v souboru se mne velmi dotýkají.  Jakým novým směrem by se měly škola a celá výuka vyvíjet? Jaké jsou pro vás priority dnes, v konfrontaci začátků Duncan Centre v devadesátých letech a s vašimi mnohými zkušenostmi ze zahraničí?
Myslím, že bychom si měli položit zásadní otázku: Vychováváme tanečníky, které si vyžaduje současný taneční trh, nebo přispíváme k rozvoji nových pohledů na něj? Stojím jednoznačně za druhou možností a jsem přesvědčena, že máme povinnost poskytovat studentům velmi široký rozhled o jejich možném uplatnění a zároveň v nich během studia vypěstovat odvahu a odhodlání ve formování nových, ještě nezavedených struktur. Odvahu k nezávislému názoru na to, co obor jako takový potřebuje k svému vývoji a jak k takovému rozvoji přispět. Naučit se aplikovat své znalosti na další profese, ve kterých jejich vzdělání může přinést vynikající výsledky. Neznamená to samozřejmě, že nevychováváme tanečníky, kteří se mohou uplatnit v současných tanečních souborech. Jen tanečníky s mnohem větší možností výběru.
Myslím, že moje priority týkající se dobré a úspěšné školy se za těch patnáct let nezměnily… Možná jsou jen konkrétnější a já jsem praktičtější v jejich aplikaci.
Hlavní změna by, myslím, měla být v propojení školy se skutečným tanečním a uměleckým světem v republice a v Evropě. Ráda bych, aby spolupráce Duncanu s ostatními vzdělávacími institucemi byla běžnou nutností, aby se studenti z jednotlivých institucí znali, společně studovali, komunikovali a popřípadě spolupracovali. Aby výjezdy studentů do zahraničí v rámci výměnných stáží a spoluprací se zahraničními kolegy byly běžně zahrnuty do rozvrhu školy a, zároveň, aby Duncan nabízel tak hodnotný a atraktivní program, aby zajistil škole i zahraniční studenty. Propojování zkušeností v mezinárodních třídách je osvědčený model osobního růstu každého z nich. Zůstane učební plán podobný současnému? Mohla byste vysvětlit a odlišit výuku na klasických konzervatořích a ve školách tohoto více estetického, a snad i eklektického, záměru?
Ztotožňuji se s podstatnou většinou filozofie školy i s výsledky její práce.
Současný tanec, stejně jako ostatní umění a celá společnost se však neustále posunují vpřed a myslím, že škola musí na tento posun neustále reflektovat. Jistá uzavřenost, ke které se v posledních letech uchýlila, negativně ovlivnila její životaschopnost, její schopnost konkurovat a obecně její povědomí v republice a v Evropě. Mnoho lidí považuje Duncan Centre za školu soukromou, mnozí ji mají za školu elitní nebo ezoterickou. Mým úkolem, spolu s kolegy, je tyto nesmysly uvést na pravou míru.
Duncan je šestiletá státní konzervatoř s velmi konkrétním a velmi praktickým programem a vychovává tanečníky k výkonu profese. Její specifikou jistě zůstává velké soustředění na současné taneční techniky, na vlastní tvůrčí činnost a na osobní a specifický rozvoj každého studenta. Neustálé vytváření prostoru a podněcování k vyslovení vlastního názoru jsou nedílnými součástmi výchovného procesu.
Abych tomuto předsevzetí dostála, navštívila jsem v letošním roce několik evropských akademií a učím se. Pokouším se porovnávat jejich studijní program s naším a všímat si rozdílů a specifik. Neuvěřitelně zajímavé je také sledovat praktické otázky jako řešení rozvrhu hodin, prezenci v hodinách, velikost tanečních studií, prostorů pro pedagogy atd.
O možnostech dalšího vývoje výukového programu jednáme s domácími i zahraničními kolegy a pokoušíme se o nové zhodnocení i valorizaci původní filozofie a zároveň nastavit program tak, aby studenti ze školy odcházeli s potřebnými znalostmi. Taneční program školy je právě v procesu analýzy a diskusí. Doufám, že se nám společnými silami podaří vydobýt ze školy to nejlepší, a už se těším na realizaci. Před časem jste měli představení s několika vašimi studenty a studenty z lublaňského tanečního gymnázia pod vedením a ve spolupráci s jeho zakladatelkou Majou Delak. Představení bylo nabité energií a velkým elánem mladých tanečníků… Co vás k této spolupráci vedlo?
Spolupráce s lublaňským tanečním gymnáziem je jeden z modelů, které bych ráda aplikovala v každoročním cyklu čtvrtého ročníku Duncanu. Jde o vytvoření mezinárodní pracovní skupiny, která projde intenzivním tvůrčím procesem s choreografem a jejíž výsledek je prezentován veřejnosti. Konfrontace, která proběhne mezi studenty na osobní, studijní a profesní úrovni je nenahraditelnou zkušeností v individuálním růstu každého z nich. Komunikace probíhá na „nelokální“ úrovni a dochází k radikálnímu posunu v chápání spolupráce jako takové.
A fantastická zpráva došla do Duncanu před několika dny – představení bylo pozváno na festival Front@ Contemporary Dance Festival do Slovinska v srpnu 2014. Studenti z Prahy a Lublaně se tedy znovu setkají – a tentokrát na profesionální úrovni.
Podobný projekt jsme realizovali již v letech 2012 a 2013 s pěti studenty pátého ročníku Duncan Centre a pěti mladými italskými tanečníky. Jednalo se o dva výměnné rezidenční pobyty celé desetičlenné skupiny. Čtrnáct dní v Perugii a čtrnáct dní v Praze. Celá akce se uskutečnila v rámci partnerství v evropském projektu M4m – M for mobility Tance Praha.
A právě probíhá rezidenční pobyt letošního pátého ročníku v italské Modeně, kde spolupracují se čtyřmi italskými tanečníky a šesti studenty (skladateli a hudebníky) modenské hudební konzervatoře na projektu Kdyby Giacomettiho muž chodil pod uměleckým vedením americké choreografky a pedagožky Teri Weikel.  Co se vám v poslední době líbilo na poli současného tance? Nevadí vám, že se v některých produkcích málo tančí?
To, že se málo tančí, mně obecně nevadí, pokud netančení má důvod a podstatu. Jakékoli dobré představení mne baví a styl nebo médium zas až tak neřeším. Z posledních zhlédnutých se mi moc líbilo dětské představení Barbory Látalové Karneval zvířat v Ponci a titul Romanian Dance History v Alfredu. 

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: