Rozhovor s Lucií Břinkovou: „Tanec je všude…“

Hned na začátek, než jsem se začala ptát, jsem Lucii poprosila, aby se představila… Kdo je Lucie Břinková?
Jsem žena, relativně tichá, ale statečná a odvážná Ryba, která od malinka miluje tanec a práci s vědomým pohybem. Moje roztančená cesta začala v Třebíči. Teď je ze mě na nějakou dobu „Pražanda“ a tanec – ať už jako studentka, nebo pedagožka – si užívám zde. Není dne, kdy bych si aspoň neposkočila, to by mi chyběly radost a pozitivní energie. Kromě tance se také zabývám světem neslyšících, kde tlumočím, překládám, vyučuju češtinu i tanec. Baví mě pozorovat, jak je ten svět ticha jiný a stejný zároveň, především skrze pohyb. Cokoliv, o co jsem se v životě pokusila, mě vždycky zavedlo k tanci, ať už jako kritičku, tanečnici, nebo pedagožku. Proč sis pro svůj rozhovor vybrala právě mě?
Tebe jsem poprosila o rozhovor, protože se známe z kurzů. Bavily mě tvůj pedagogický přístup a energie, kterou při tanci máš. Zajímalo mě, jak se zhostíš opačné role a jaké fikané otázky na mě vymyslíš. Tak uvidíme, jdeme na to. Co pro tebe znamená tanec?
Tanec je pro mě životní styl. Je to něco, bez čeho nelze žít, pokud mu člověk propadne. Tanec je všude, v obyčejném nadechnutí, chůzi, gestikulaci… prostě všude a to na něm zbožňuju. Navíc spojuje lidi – každý může tančit. Tenhle pohled se nějak odráží v tvém „kritickém oku“ – ve způsobu, jak píšeš kritiku?
Částečně asi jo, pro mě je tanec něco přirozeného, a pokud tanec na jevišti přirozeně nepůsobí, tak mi to asi vadí. Co tě na tanci baví a co tě na tanci štve?
Přitahuje mě ten pocit závislosti. To, že bez tance by byl můj život „chudý“. Tanec má prostě zvláštní dar dostat člověka do euforických stavů. To mě na něm baví. Štve mě snad jen to, že jsou určité životní situace, kdy tanec nelze dělat, myslím tím především omezení dočasnými zdravotními problémy. To pak nastává smutek. Jak bys popsala své vysněné představení?
Z pohledu kritika, nebo diváka? Pro tebe je divácký zážitek a zážitek kritika něco úplně odlišného?
Ano, je. Liší se dost. I tím, že se na představení, na které jdu jako „kritik“, musím připravit. Něco si o tom přečíst, najít souvislosti. A jak bys tedy popsala své vysněné představení z pohledu kritika a následně diváka?
Kdyby to mělo být z pohledu kritika, tak bych si přála, aby dílo mělo čitelnou a promyšlenou strukturu, aby odněkud někam směřovalo, aby výkony interpretů byly pravdivé, s konkrétní motivací. Aby do sebe zapadaly všechny složky: vizuální, hudební i taneční. Aby to bylo silné téma, které může příjemce nějak zasáhnout, ovlivnit, vzbudit v něm nějakou polemiku. A v neposlední řadě – aby mě to bavilo. Kdyby to bylo čistě z pozice diváka, tak ty nároky asi nemám takové. Stačilo by mi, kdyby mě to nějak zasáhlo a abych si z toho odnášela hezký zážitek, který ve mně bude rezonovat a který si budu moct ještě dlouho užít. Co má vlastně kritika/recenze sdělovat?
Kritika by měla obsahovat analýzu a hodnocení viděného, a to z různých úhlů pohledu. Měla by tvůrcům přinášet zpětnou vazbu a potenciálním divákům sdělit takové informace, aby se na základě nich mohli rozhodnout, jestli se jim chce, nebo nechce zaplatit vstupné. Co je tedy podle tebe hlavní poslání taneční kritiky?
Myslím, že dlouho chyběla možnost zpětné vazby především pro tvůrce: tanečníky i choreografy. Obec tanečních kritiků i tanečních médií se začíná rozrůstat, je tu spousta odborníků, kteří o tanci umějí psát, a dávat tak podklady k zamyšlení nad danou inscenací. Tanečníci a choreografové tak mohou (ale nemusejí) ve své profesi růst a třeba některé věci příště změnit nebo jinak promyslet, podat lepší nebo jinačí výpověď. Myslím, že to je hlavní poslání. To, že probíhá skrze kritiky/recenze dialog, mi připadá velmi důležité. Pak je tu samozřejmě ještě skupina potenciálních diváků, která kritiky a recenze čte, aby se rozhodla, zda to, či ono dílo chce vidět. Každý máme samozřejmě jiný vkus, a když se kritikovi dílo nelíbilo, neznamená to, že se nebude líbit i ostatním. Je důležité, aby kritiky přinášely dobré argumenty a nesly určitou míru objektivity. Která kritika v tobě zanechala nejhlubší zážitek?
To je zajímavá otázka. Žádná taková mě nenapadá. Spíš si u čtení kritik říkám: To je hezký jazykový obrat, takhle bych to nikdy nedokázala pojmenovat, nebo to je pěkná paralela. Občas se mi i zamlouvá struktura kritiky, tak si dělám nějaké poznámky a příště se zkouším zaměřit na to, abych nepsala „furt stejně“, a strukturuju to celé jinak, nebo se zaměřím na specifika, nebo naopak konfrontuju, co mi dílo evokovalo, a podobně. Taky se snažím číst i zahraniční kritiky, abych si udržovala přehled o tom, co se děje ve světě, ale také abych porovnávala úzus psaní kritik v jiných zemích. Ty čteš zahraniční kritiky? Jaký je tedy úzus (forma a styl) v zahraničí?
Čtu zahraniční kritiky k zahraničním představením, která jsem viděla v Drážďanech, Vídni nebo Londýně nebo pak v rámci Tance Praha tady v Praze. Není to tak, že bych si jen tak četla kritiky k něčemu, co jsem neviděla. Asi nedokážu zobecnit, jaký je úzus, ale pro mě je důležité se koukat, jakým stylem se o představení píše, na co všechno se bere zřetel, které složky se hodnotí. A myslím, že je to hodně individuální. Ale co jsem tak vypozorovala, tak když kritiku píše třeba performer z jiného souboru – to se v zahraničí děje často –, tak si všímá jiných věcí než vystudovaný taneční nebo divadelní teoretik. Performer hodnotí spíše provedení jednotlivých technických kreací a celkový dojem, napětí atd. Teoretik se více zaměřuje na strukturu díla a dramaturgii, režii, výkony a podobně. Myslíš, že by měl mít kritik i nějakou praktickou zkušenost s tancem, choreografií? Vnímáš to jako důležitou zkušenost?
No, podle mě by měl mít minimálně zkušenost s nějakým uměleckým procesem. Vědět, kolik úsilí, času, energie vytvoření takového díla stojí. Pak si lépe dokáže představit i zákulisí toho, co vidí na jevišti, a lépe se mu možná chápou některé scény nebo i úmysly interpreta. Lépe taky odhalí lacinost díla a pozná, za čím stojí opravdu dřina a poctivá práce a co je odfláknuté, nedotažené. Má podle tebe taneční kritika nějakou svoji „terminologii“? Má taneční kritika něco společného s tou divadelní?
Já třeba vycházím z literární kritiky, protože jsem studovala bohemistiku a první kritiky, které jsem psala, byly o knihách. Takže vybavená nějakou terminologií ke struktuře díla jsem se pak musela naučit psát o tanci. A začala jsem si číst různé teoretické spisy o tanci, a hlavně taneční kritiky. Moje kamarádka studovala divadelní vědu a vzájemně jsme se braly na divadelní a taneční představení a pak o díle diskutovaly. V zásadě jsme používaly stejnou terminologii, ale každá jsme se více zaměřovaly na jiné prostředky. Myslím, že divadelní kritika je víc popisná, často se hodně konkrétně zaměřuje na dramaturgii, scénu, přechody mezi scénami. To v tanci mnohdy nehraje roli. V tanci je důležitá režijní práce a potom výkony interpretů a souznění scény, a především hudby s tancem. Takže než se do té odpovědi zamotám, tak myslím, že báze je stejná pro divadlo, tanec, hudbu i literaturu, jen si každé žádá trochu jiný pohled, v každém tom žánru jsou, myslím, důležité trochu jiné věci. Které představení máš stále v paměti?
Jé, těch já mám asi víc. Každé mě totiž zasáhne něčím jiným, protože třeba řeší nějaké téma, které se mě dotýká, nebo jen prostě tak hezky „drží“ a všechny užité složky na mě působí libě. A kdybych měla nějaké jmenovat, tak třeba Sutra od Sidiho Larbiho Cherkaouie nebo představení Piny Bausch, které jsem viděla předloni v Londýně, nebo od Akrama Khana, ať už jeho Chotto Desh, nebo i Kaash. Z českých si pamatuju ta, která jsem viděla jako první, když jsem se z maloměsta přestěhovala do Prahy a nedělala nic jiného, než chodila do Ponce. Takže třeba se mi moc líbí představení VerTeDance (a to neříkám jen kvůli tomu, že se mnou vedeš rozhovor), Lenky Vagnerové, představení Kozánkových, NANOHACH atd. A dost mě baví novocirkusoví Losers. Loni jsem z nich byla hodně nadšená. Mluvíš o Losers. V porovnání s La Putykou či jinou zahraniční novocirkusovou produkcí… Proč tě oslovili zrovna oni? Jedná se o inscenaci, kterou dělali s režijním tandemem SKUTR?
Ano, konkrétně mám na mysli představení Walls & Handbags. Po dlouhé době jsem viděla, jak skvělou režijní práci, tak perfektní nápad a výtečné výkony cirkusové, ale i taneční a opravdové sdělení. Nic nepřebývalo, nic nechybělo. Všechno dávalo smysl. Nebylo tam nic bezúčelného. Naposledy jsem byla takhle nadšená z cirkusu Cirkör. La Putyka je obecně skvělá, ale připadá mi, že se poslední dobou trochu opakují. Už mě moc nepřekvapí ničím novým. Možná by potřebovali nějaký svěží vítr v podobě divadelního režiséra. Co pro tebe vlastně znamená současný tanec? Jak bys ho definovala?
Jaj, tohle je teda pekelná otázka. Ne nadarmo se konají různá sympozia, která se snaží současný tanec vymezit a definovat. Tak bezesporu je to nový jevištní žánr, ale vlastně ne vždy musí být přenesen na jeviště, že? Tak jinak: Je to umělecký žánr, ve kterém interpreti své sdělení představují pomocí pohybu, výrazu, napětí. Technický parametr, tedy pohybový slovník, je vlastně neomezen, důležitá je svoboda pohybu a jeho pravdivé užití.
A ještě by mě zajímalo, co tě inspiruje a oslovuje kromě tance?
Knihy, hudba, příroda, přátelé a poslední dobou i komunita neslyšících, která ke komunikaci používá vizuálně motorický jazyk – český znakový jazyk, který je především o pohybu rukou, o výrazu, postoji těla. Takže jsem třeba zkoušela s nimi tančit, protože mě zajímalo, jaký vztah budou mít k abstraktnímu pohybu, a to mě dost nadchlo. A pak mě taky děsně baví cestování.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: