Rozhovor s Lucií Holánkovou – Od baletu k svatebním dortům

K bilančnímu rozhovoru s Lucií Holánkovou jsme se sešli při příležitosti jejího životního jubilea. Dvanáct let prožila s Pražským komorním baletem – jako tanečnice, choreografka i umělecká šéfka. Byla jednou z posledních žaček Pavla Šmoka, z jeho pohledu na taneční tvorbu čerpá i dnes, kdy předává své zkušenosti studentům choreografie na HAMU. Zároveň ale přehodila spolu s manželem – také někdejším tanečníkem – výhybku a své estetické cítění začala realizovat ve specifické disciplíně pečení svatebních dortů.

 

Lucie Holánková. Foto: soukr. archiv.

Lucie Holánková. Foto: soukr. archiv.

Autor: Roman Vašek

Vaše cesta k tanci vedla přes gymnastiku. Uchovala jste si nějaký vztah ke sportu?
Ani ne. Tehdy nešlo o nějakou drastickou gymnastiku. Spíše to byla rytmika – více taneční než sportovní záležitost. Později už jsem neměla moc příležitostí se sportu věnovat. Ale můj muž má sport rád. Dokonce mu při zdravotních prohlídkách na konzervatoři říkali, že má k němu dispozice, například pro veslování. Díky němu sem tam sleduji sport v televizi. Třeba u krasobruslení oceňuji kvalitní choreografii.

Po brněnské konzervatoři jste nastoupila do pražského Národního divadla, kde jste strávila dvě sezony. Záhy jste si tam zatančila pěkné sólové role.
Zatančila jsem si opravdu hodně rolí. Třeba v choreografiích Libora Vaculíka. Právě práce s ním byla hlavním impulzem pro změnu a můj odchod do Pražského komorního baletu (PKB). Chtěla jsem dělat výrazovější, současnější věci. Nechtěla jsem zůstat jen u klasiky. Změna proběhla velmi rychle a intenzivně. Nelitovala jsem – ze začátku jsem byla v PKB opravdu šťastná.

Stabat. Foto: Roman Sejkot.

Pod značkou PKB

Do PKB jste přišla v roce 1999 a strávila tam dvanáct let. Pro soubor to bylo turbulentní období. Jak na něj vzpomínáte?
Byla tam vždy výborná parta lidí. Pracovalo se se zajímavými choreografy, od nichž jsem se hodně naučila. Vyhovoval mi systém práce: jak se zkoušelo, jezdilo, tancovalo. Pak bohužel nastaly krizové momenty s financemi a vedením. Stali jsme se součástí Státní opery Praha, což byl pro mě jako tanečnici krok zpátky. Museli jsme dělat velké celovečerní balety, přestali jsme jezdit do regionů a do zahraničí. A když se vedení souboru ujal Pavel Ďumbala, ztratila pro mě práce v PKB veškerý smysl. PKB se rozplynul ve Státní opeře a nezůstalo z něj nic. A tak jsem dala na doporučení Pavla Šmoka a rozhodla se pro studium choreografie na HAMU. Následně mi mistr Šmok předal k užívání značku Pražský komorní balet Pavla Šmoka a pod tímto názvem jsem dala dohromady tanečníky, kteří chtěli pracovat jako dříve. Zčásti to byli lidé, kteří odešli ze Státní opery a působili například v Laterně magice, v muzikálech nebo přesídlili do jiného netanečního zaměstnání. Zase jsme začali jezdit po regionech, ale bez financí a jakéhokoliv zázemí. Díky mým kontaktům a lidem, kteří nás podporovali, jsme mohli aspoň zkoušet v Národním divadle. Nikdo ale neměl zkoušky placené. Dostávali jsme granty, jenže ty byly určené hlavně na nové projekty a za ně jsme sotva ufinancovali vznik nové premiéry. Podařilo se vzkřísit soubor v duchu původní myšlenky, ale pro mě bylo těch pět let v čele souboru strašně vyčerpávajících. Navíc se k tomu přidaly moje osobní spory s manažerským vedením: odlišné představy o směřování souboru, jeho organizaci; ukázaly se problémy s užíváním registrovaných známek, nejasnosti kolem kompetencí. A také jsem už měla jiné rodinné plány a z PKB jsem odešla.

Když se PKB rozpouštěl ve Státní opeře, neuvažovala jste o zahraničním souboru zaměřeném na moderní repertoár?
Několikrát jsem si tu otázku položila. Vlastně nevím, proč jsem to nikdy neudělala. Možná jsem také – jak o sobě vždy říkal Pavel Šmok – sentimentální a chci zůstat v Čechách. Možná můžu litovat, že jsem se o takovou změnu nepokusila. Nebo že jsem se nepokusila o návrat do Národního divadla, když se stal šéfem Petr Zuska a začal dělat repertoár, který by mě víc bavil. Ale moje cesta se prostě odvíjela jinak. Začala jsem se věnovat choreografii. Dostala jsem hodně příležitostí v muzikálech a operách, kde jsem se také hodně naučila.

Kterou svou choreografii považujete za zásadní?
Myslím, že se mi povedli Divocí koně připravení pro PKB. Byla to tehdy krásná práce s tanečníky a hodně se s tou choreografií jezdilo.

Sen noci svatojánské. Foto: Peter Brenkus.

Jak vzpomínáte na Pavla Šmoka?
To je prostě můj člověk. Na HAMU jsem byla jeho poslední žačkou. Byl velmi inspirativní a měl v sobě obrovskou lidskost, kterou dokázal na člověka jednoduše a přímočaře působit. Když jsem s ním zkoušela, tak už choreografii neukazoval a jen seděl a mluvil. To stačilo, abych pochopila, co ode mě chce. Jako choreografka a pedagožka se z toho snažím čerpat a hlavně dávat lidem při práci důvěru.

Pedagogické práci jste se věnovala nejdříve na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy, nyní na HAMU, kde učíte choreografii. V čem je váš přístup k výuce specifický?
Snažím se s tanečníky i studenty navázat osobnější vztah. Chci jim porozumět, odblokovat situace, kdy třeba nejsou schopni se učit. Aby se uvolnili, koncentrovali. Často jim předávám informace verbálně, protože pohyb musí jít „přes hlavu“. Jinak by to byla pouze záležitost techniky, ale od té je potřeba pokročit dál. Neříkám, že naučím studenty choreografovat. To prostě naučit nejde. Mohu jim předat nějaké řemeslné znalosti a své zkušenosti. Hlavně se jich ale ptám, proč danou věc dělají. Snažím se dávat úkol s nějakými mantinely a pak o tom diskutovat. Čerpám i z toho, co jsem se naučila od Libora Vaculíka, Petra Zusky nebo Pavla Šmoka.

Jsou to tři nejdůležitější osobnosti ve vašem tanečním životě?
Určitě ano. Pracovala jsem s nimi nejčastěji, někdy tvořili přímo na mě. Proto jsem nejvíc nasákla jejich pohybový slovník. To se nedá popřít nebo vymazat. Zkušenost s Pavlem Šmokem byla asi nejintenzivnější.

Vybaví se vám nějaký klíčový okamžik z vaší umělecké kariéry?
Pamatuji si, jak se v Národním divadle začala připravovat premiéra s Liborem Vaculíkem. Byli jsme nastoupení na sále a já, holka poctivá, jsem tam jako nová stála a čekala. Vaculík začal křičet, kde jsou ti noví a mladí a zakřičel moje jméno. Já se na to suverénně ozvala, že jsem připravena. Od té chvíle jsme navázali rovnocenný umělecký dialog. Myslím, že to je ten klíč ke komunikaci s Liborem Vaculíkem. Není důvod se ho bát a já ho mám ráda. Od tohoto prvního setkání jsem věděla, že mě bere, a rozvinulo se to v krásnou spolupráci. Tančila jsem ve spoustě jeho věcí; cítila jsem jeho důvěru.

Jednou jste si odskočila do filmu. Hrála jste ve filmovém dramatu Hodina tance a lásky. Jaká to byla zkušenost?
Role mě potkala díky mistru Šmokovi. Byla to báječná zkušenost a já se cítila jako Alenka v říši divů. Při natáčení jsem se ještě setkala s Borisem Rösnerem, což byla další výrazná osobnost. Měl rád tanec, a tak jsme si spolu na place sem tam i zatančili. Mám na to krásné vzpomínky, a kdyby se naskytla příležitost, ráda si práci ve filmu zopakuji.

Zjasněná noc. Foto: Ivan Malý.

Dortový rozjezd za minutu dvanáct

Když se vás novináři ptali na potaneční kariéru, říkala jste, že byste se chtěla věnovat fotografování. Jak tyto plány dopadly?
Fotím čistě ze zájmu. Ve fotografii mě baví kompozice a zachycení nálady, okamžiku. Vždyť i v choreografii a tancování jde o nějakou kompozici. Nyní ji uplatňuji při výrobě svatebních dortů. Podobně jako v umění i při této práci řeším estetickou stránku, a možná i proto mají moje dorty ohlas. Vždycky mě bavilo malovat, teď vlastně maluju na dorty. Estetika, výtvarno, tvorba – tím se moje profese propojují.

Jak to s pečením dortů začalo?
Když se mi narodily děti a já jim začala péct dortíky. Pak jsem občas dala někomu dort na ochutnání a od toho se to začalo odvíjet. Při tom jsem testovala různé chuti. Byla jsem také na několika kurzech: na makronkách, modelaci květin a postav, na přípravě čokolády. S čokoládou se musí umět pracovat. Třeba temperace čokolády byla pro mě ještě nedávno záhadou. Ale jinak jsem si na vše přišla sama. Teď s manželem řešíme novou provozovnu, abychom koníček překlenuli do plnohodnotného zaměstnání. V současnosti máme dost zakázek, takže i dovolenou odsouváme na září, až opadne hlavní svatební sezona.

Už se pečením dortů živíte?
Dá se říct, že už něco i vyděláváme, ale na uživení to ještě není.

Zaměřujete se jen na svatební dorty?
Mně se práce na svatebních dortech líbí a chtěla bych v ní pokračovat. Dokonce jsem začala pořádat tzv. svatební nedělení, což je takový informační servis pro nevěsty, do něhož je zařazena ochutnávka dortů. Nevěsta řekne, jaká má očekávání, a já podle toho pak vytvářím koncept dortu. Možná i díky tomu, že jsem kdysi vedla taneční soubor, není pro mě organizační stránka nějak složitá.

Lucie Holánková. Foto: Ilja Hubílek.

Jakou roli v rozvoji vašeho podnikání hraje vítězství v celostátním kole soutěže Rozjezdy, kterou pořádá T-Mobile?
Abych pravdu řekla, my jsme to vůbec nečekali. Spontánně jsme se do soutěže zapojili ve 23:59 – přísahám –, minutu před uzávěrkou přihlášek. Zrovna jsme slavili manželovy narozeniny a trochu jsme se kolem toho poštěkali, protože jsme nevěděli, co do přihlášky napsat. Porotě jsme se představili v nových rondonech v šedé a růžové barvě a dali jim ochutnat naše dortíky. Vzhledem k našemu oblečení, které bylo shodou okolností ve firemních barvách, jsme si připadali jako inventář T-Mobilu. Zřejmě jsme porotu přesvědčili, že to s naším podnikáním myslíme vážně a že máme jasnou představu. Vyhráli jsme regionální kolo a postoupili do celostátního, kde jsme získali cenu veřejnosti. Je pravda, že jsem pár dní strávila rozesíláním zpráv, v nichž jsem žádala o podporu, protože jinak by to nešlo. Výhra je pro nás podpora jak mediální, tak i finanční. Musíme si zařídit studio, zakoupit spotřebiče, které jsou dost drahé. Stejně ale ještě budeme muset využít nějaký crowdfundingový nástroj, jako je Hithit kampaň, na další dovybavení. Z taneční kariéry jsme opravdu nenašetřili velkou částku, kterou bychom mohli vložit do startu podnikání.

Takže otevření cukrářského studia je nejbližším krokem?
Ano, věříme, že se nám to povede co nejdříve! Chtěli bychom, aby tam mohli přijít zájemci na ochutnávky. Mohly by se tam pořádat i cukrářské kurzy, na nichž bych chtěla předávat své zkušenosti a zvala bych další lektory. Myslím, že veřejnost má o takový typ zážitkových kurzů zájem.

Váš manžel je bývalý tanečník s láskou ke sportu. Jak jste mi prozradila, věnuje se karate. Jak to jde s pečením dortů dohromady?
Můj muž je velmi racionální člověk. I tanec bral jako profesi a podobně přistoupil k přípravě dortů. Má silné ruce, takže může probarvit potahovací hmotu, seskládává dorty, umí propočítat, kolik potřebuju korpusu na takovou a takovou formu. Má citlivé chuťové buňky, takže všechny dorty ochutnává. Musím přiznat, že dorty už vůbec nejím, protože mám intoleranci na lepek. Ale sem tam neodolám a ochutnám, třeba u konkurence. S manželem prostě tvoříme takový dobrý tým. Podobně jako kdysi na jevišti si nemusíme nic říkat, ale navzájem víme, co má ten druhý na mysli.

DELU Cake (Lucie Holánková s manželem Michalem). Foto: Ilja Hubílek.

Kolik času zabere jeden středně velký svatební dort?
Nikdy jsem nepočítala, kolik hodin strávíme na jednom dortu. Ale určitě dva až tři dny průběžné práce. Záleží na tom, jak náročné je zdobení. Třeba na modelaci kytky strávím i čtyři hodiny. Není sranda to vypiplat. Jsem holt puntičkářka.

Co vám dala taneční kariéra pro tu současnou? Z čeho jste nejvíce čerpala?
Z toho, že jsem byla zvyklá makat. Od malička nás na konzervatoři učili, že bez dřiny to nepůjde. I svatební dorty jsme vydřeli. Hodně jsme jim obětovali – spánku, zkoušení. Dost věcí se nepovedlo. Z taneční kariéry jsem si odnesla výdrž, přesvědčení, že to nevzdám. A také jsem se naučila nebýt naivní.

Zatím se mi v životě dařilo, že všechno přicházelo spontánně a samo. Vlastně jsem se nikdy nedostala do fáze, kdy bych nevěděla, co dál. Po tanci přišla choreografie, pak rodina, pak dorty. Jsem šťastná.

 

Lucie Holánková (*3. 7. 1979)

Po studiích na Taneční konzervatoři Brno nastoupila dvouleté angažmá v Národním divadle Praha. V letech 1999–2006 působila jako sólistka v Pražském komorním baletu, kde spolupracovala s významnými českými i zahraničními choreografy (J. Kylián, P. Šmok, L. Vaculík, P. Zuska, J. Kodet, J. Ďurovčík, Ch. Bruce, R. North, B. Taylor a další). Byla v širší nominaci na Cenu Thálie za role – Ráchel (Golem, 2001), Žena (Lože krvavá, 2004), Ona (Má vlast, 2006), za taneční ztvárnění duetu Lyrická (choreografie Petr Zuska) byla nominována na Cenu Thálie 2009.

K jevištním zkušenostem připojila i dvě filmové role – Anna Balontay (Hodina tance a lásky, 2002, režie Viktor Polesný) a Duše Paskalíny (ve filmovém zpracování opery Bohuslava Martinů Sestra Paskalina, 2002, režie Jaroslav Hovorka).

V roce 2008 ukončila magisterské studium na HAMU v Praze – obor choreografie u prof. Pavla Šmoka. Na 1. Mezinárodní choreografické soutěži Plzeň 2007 byla oceněna Prémií pro nejlepšího choreografa soutěže a Prémií za nejlepší zpracování povinné choreografie. V roce 2005 postoupila do finálového kola mezinárodní soutěže pro mladé choreografy Hannover 2005.

Vytvořila choreografie v inscenacích oper La traviata, Madame Butterfly, Prodaná nevěsta, Il trovatore (Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem) a v muzikálech Peklo, Balada o lásce, Nahá múza, Mary Poppins, Kvítek z horrroru (Městské divadlo Brno).

Je asistentkou choreografie v Národním divadle Praha v operách Rusalka, Hry o Marii a Parsifal (choreografie Jan Kodet, režie Jiří Heřman). Spolupracuje s Taneční konzervatoří hl. m. Prahy. V letech 2007–2013 působila jako umělecká vedoucí a choreografka Pražského komorního baletu Pavla Šmoka.

zdroj: https://www.narodni-divadlo.cz/cs/umelec/lucie-holankova

Témata článku

HAMUchoreografieLucie HolánkováPavel ŠmokPražský komorní baletsvatební dorty

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: