Vaše cesta k tanci vedla přes gymnastiku. Uchovala jste si nějaký vztah ke sportu?
Ani ne. Tehdy nešlo o nějakou drastickou gymnastiku. Spíše to byla rytmika – více taneční než sportovní záležitost. Později už jsem neměla moc příležitostí se sportu věnovat. Ale můj muž má sport rád. Dokonce mu při zdravotních prohlídkách na konzervatoři říkali, že má k němu dispozice, například pro veslování. Díky němu sem tam sleduji sport v televizi. Třeba u krasobruslení oceňuji kvalitní choreografii.
Po brněnské konzervatoři jste nastoupila do pražského Národního divadla, kde jste strávila dvě sezony. Záhy jste si tam zatančila pěkné sólové role.
Zatančila jsem si opravdu hodně rolí. Třeba v choreografiích Libora Vaculíka. Právě práce s ním byla hlavním impulzem pro změnu a můj odchod do Pražského komorního baletu (PKB). Chtěla jsem dělat výrazovější, současnější věci. Nechtěla jsem zůstat jen u klasiky. Změna proběhla velmi rychle a intenzivně. Nelitovala jsem – ze začátku jsem byla v PKB opravdu šťastná.