Na inscenaci Ego jste s Losers Cirque Company spolupracovali s mimem a choreografem Radimem Vizvárym a režisérem Danielem Špinarem. Co pro tebe toto ocenění znamená. Ptám se zvláště proto, že tuto inscenaci jsi představoval jako určitým způsobem bilanční.
Tato nominace mě potěšila a zároveň překvapila. Nečekal jsem to. Ale musím přiznat, že mě těší i to, že nejen že si porota Cen Thálie všimla našeho souboru a naší kontinuální práce, ale také nového cirkusu jako oboru. Nový cirkus se dostává z okraje více do středu pozornosti a získává pevné místo mezi ostatními uznávanými performativními formami umění. Nový cirkus už tak nepůsobí jen jako nějaká záliba, ale svébytná profese dostávající se na úroveň tance, opery nebo činohry. Cena Thálie pak v tomto případě funguje, i když jen v rovině nominace, jako uznání oboru samotného a nikoli jen jednotlivce.
Vrátím se ale ještě k samotné inscenaci. Můžeme ji tedy vnímat jako tvé loučení s jevištěm?
Na začátku zkoušení se věc měla tak, že jsem v ní vůbec neměl účinkovat. Nicméně postupem času, po diskuzích s Radimem Vizvárym a Danielem Špinarem, jsme usoudili, že bych to měl být právě já, kdo se v tomto titulu objeví a o kom bychom měli vyprávět. Ego se tak stalo prostorem, ve kterém jsem se musel hodně otevřít a veřejně sdílet své pocity z toho, že jedna kariéra končí a další možná začíná. Když byla inscenace připravená, uvědomil jsem si, že je to moje výpověď a zároveň možná i ten pomyslný strop, tedy moment, ve kterém bych měl skončit jako performer. A byl to důležitý moment i pro soubor jako takový, protože jsme se umělecky posunuli dál, blíže k výrazu a výpovědi, dál od pouhého ukazování akrobatických čísel. V Losers Cirque Company je teď naším cílem sdílet, co nás utváří a co nás naplňuje.
Zda jsem se s Egem rozloučil s jevištěm, ještě nevím. Tato emoce se ve mně bije. Když o tom přemýšlím racionálně, tak si přirozeně uvědomuji, že je mi přes čtyřicet a tělo už není v takové kondici jako před dvaceti lety. Na druhou stranu mě pořád motivuje vymýšlet další nové inscenační projekty, u kterých zjišťuji, že se lze vyjádřit i jinak než jen vrcholovou akrobacií.
Šlo tedy o zlom ve tvé novocirkusové kariéře, kdy sis uvědomil, jakým směrem bys chtěl nadále Losers Cirque Company v tomto oboru vést?
Řekl bych, že ano. Je to podobné, jako když se člověk podívá na to, co psal anebo kreslil třeba před deseti lety, trochu se nad tím pousměje a uvědomí si, jak se během té doby změnil a kam se posunul. Cítím to nejen na sobě, ale vnímám to i v našem souboru. Jsme teď na cestě hledání nových výrazových forem. Trošku si je osaháváme, zkoušíme pro nás řadu nových postupů, zvláště divadelních. Nedá se to přímo konkretizovat. Každý projekt je jiný a možná i každé představení, protože se v kontextu jedné inscenace mění a vyvíjejí. A zároveň je to risk. Člověk může skončit ve slepé uličce, ze které pak musí hledat cestu ven. Ale to k tomu patří.