S Bachramem Maripovičem Juldaševem: „Spící krasavice je pro tanečníky jedno z nejnáročnějších představení…“

A. Popov Smejkalová, U. Ivanou. Foto: Luděk Mrkos

Autor: Sylva Tománková

Jak se vám spolupracuje s tanečníky Národního divadla v Brně?
Velmi dobře. Poznal jsem soubor před dvěma lety, kdy mě Mário Radačovský pozval, abych vedl tréninky. Takže jsem se již tehdy s tanečníky seznámil, viděl jejich možnosti i schopnosti a při nastudování Spící krasavice jsem už věděl, s kým budu pracovat. 

Jak je inscenace náročná pro tanečníky po herecké i technické stránce?
Každé klasické představení je náročné. Spící krasavice má specifické nároky ohledně stylu a co se týká techniky, je to jedno z nejnáročnějších představení. Je jedno, jestli je to Bajadéra, Labutí jezero, Don Quijote, nebo Spící krasavice, všechny tyto tituly jsou velmi náročné. Spící krasavice pak potřebuje od tanečníka, který je zvyklý na klasický repertoár, o hodně více práce paží a trupu.

Kolik mají tanečníci času, aby se dostali do tohoto specifického tanečního stylu? Jak dlouho již zkoušíte?
Podle mě více než obvykle. Když jsem dostal nabídku souboru Národního divadla Brno, byl jsem již připraven, takže jsem od začátku neměl problém.

Jaké je vaše režijní a choreografické pojetí? Vycházíte z klasické verze?
Jsem velmi ortodoxní a klasický, co se náročnosti stylu týče. Moje verze je adaptovaná pro menší baletní soubor. Není zde tak velký soubor jako balet Mariinského divadla v Petrohradě nebo Velkého divadla v Moskvě. A někdy se ukazuje, že jsou i sólisté lepší. Takže i takové zázraky se stávají. 

Jste tedy spokojený s provedením?
V podstatě ano, co se týká spolupráce se souborem. S jinými organizačními věcmi, například s plánováním, už méně, ale nedá se nic dělat. Soubor musí pokračovat ve svém repertoáru a plány, jaké divadla mají, musí dodržovat, a to je pro soubor velmi těžké. Stejní lidé musí absolvovat zkoušky na běžný repertoár a zároveň se připravovat na nové představení. Trochu tanečníky lituji a někdy je i trochu šetřím na zkouškách, protože vím, že je to pro ně náročné.

Je zachována původní délka, nebo je Petipova verze krácena?
Je to verze Kirova z roku 1987 uvedená v Mariinském divadle, není zkrácená, jen jsou mírně pozměněné některé výjevy. Hlavní věci, týkající se choreografie, jsem se snažil zachovat a udělat je, jak mají být.

Kostýmy a scéna jsou tradiční, nebo moderní?
To byla také více iniciativa Mária Radačovského, kterému důvěřuji a poznal jsem jej v Bratislavě i jako choreografa. Věděl, co jsem chtěl, a znal možnosti jeviště Mahenova divadla, ten komplex věcí, který jsme museli promyslet. Nemohli jsme si dovolit to, co jsem vždy chtěl, tedy monumentální dekoraci. Mário vyzkoušel nějaké možnosti, a jak se to podařilo, mohou posoudit diváci.

Důvod, proč se představení neuvádí v Janáčkové divadle, je rekonstrukce objektu v nadcházející sezoně, nebo ještě jiný?
Myslím, že ano. Představení by také mělo jezdit na zájezdy a je těžké najít v evropských městech tak velké jeviště, jako je v Janáčkově divadle, většinou jsou menší. Scéna Mahenova divadla je více univerzální. Dekorace by na jeviště jiných menších divadel nepasovaly, představení je děláno i s ohledem na zájezdy.

Byl jste pozván k nastudování Máriem Radačovským, znáte se již z působení v bratislavském Slovenském národním divadle, kde jste již Spící krasavici nastudoval…
Bylo to v roce 2002, kdy byl šéfem baletu. Představení se mu líbilo a chtěl ho zachránit, protože bylo staženo z repertoáru SND.

Je to tedy verze, kterou jste nastudoval v Bratislavě?
Už v Belgii jsem měl kdysi nastudovat tento balet a moje první otázka byla, zda mají dostatečně velký ženský soubor, což neměli, ale mohl jsem udělat suitu ze Spící krasavice.
Mário navrhl, zda bych mohl udělat stejnou verzi jako v Bratislavském národním divadle. Podle kritiky to bylo jedno z nejlepších představení a i já jsem byl s představením velmi spokojený, i co se týká souboru, kostýmů, dekorací, orchestru.

V brněnské verzi bude hrát živá hudba?
Ano, samozřejmě, a doufám, že budu konečně spokojený s provedením. Základem úspěchu baletu je, jak zahraje orchestr tuto symfonickou skladbu – není to jako hudba z Dona Quijota nebo Bajadéry. Není moc taneční, je potřeba ji poslouchat. Geniálnost choreografie Petipy je v tom, že při poslechu hudby našel rytmus a postavil jednu z nejoriginálnějších choreografií. Je to vrchol v choreografii klasického baletního repertoáru.

Již jste slyšel hrát orchestr brněnské opery?
Slyšel jsem druhou zkoušku s orchestrem, pro který je to velmi náročná symfonická baletní hudba, jež má určitou rytmičnost, orchestr opery obvykle nehraje spolu s pohybem. Podle první zkoušky jsem s ním spokojen.

Jaké máte plány do budoucna?
Vždy jsou nějaké plány, možná o nich ještě nevím… Mám nabídku dělat Korzára v Národním divadle v Srbsku, ale ještě jsem neviděl soubor.

Máte v současnosti nějaké stálé angažmá jako choreograf?
Ne, ale je to dobře, ani bych ho nechtěl. Více pracuji v menších divadlech, a také poslední dobou působím na taneční konzervatoři v Bratislavě jako pedagog. Mám také nabídky na pedagogické působení i jako baletní mistr do Brna, Německa nebo Srbska, zkouším i repertoár.  

Bachram Maripovič Juldašev narozený v Taškentu (Uzbekistán) byl žákem tamního choreografického učiliště, v roce 1982 absolvoval Ruskou akademii klasického tance v Moskvě – školu Velkého divadla u pedagoga P. A. Pestova; byl také posluchačem Petrohradské konzervatoře N. A. Rimského-Korsakova u pedagožky G. T. Komlevové. Absolvoval rovněž Státní choreografický institut v Kyjevě se specializací baletního mistra. Působil jako sólista baletních souborů divadel v Taškentu, Novosibirsku, Kazani, v Malém divadle M. P. Musorgského v Petrohradě, ve skupině L. Jakobsona Choreografické miniatury, za vedení J. Grigoroviče v Uffě a v Národním divadle v Istanbulu. Hostoval se soubory v Jižní Americe, Řecku, Nizozemsku, Anglii, Skotsku, Irsku, Belgii, Spojených státech amerických atd. Ztvárnil titulní postavy v baletech Labutí jezero (Princ Siegfried), Don Quijote (Basil), Bajadéra (Solore), Giselle (Albert), Sylfida (James), Korzár (Otrok), Louskáček (Princ), Carmen – suita (José), Raymonda (Jean de Brienne) a sólové postavy v baletech Chopiniana, Paquita, Valpuržina noc, Macbeth, Maur’s Pavana a jiných. Jako baletní mistr a pedagog působil v Antverpách, kde nastudoval baletní představení Duch růže, pas de deux a variace ze Spící krasavice; v Novém Sadu představení Duch růže, pas de deux z baletů Slavnost květin v Genzánu, Sylfida, Don Quijote. V letech 2001 a 2002 pracoval jako baletní mistr baletu SND, se kterým nastudoval v lednu 2002 klasický balet Spící krasavice a v únoru 2005 balet Korzár. V období od září 2002 do června 2004 působil jako baletní mistr Národního divadla v Bělehradě a hostující baletní mistr-pedagog baletu SND a ve Volksoper ve Vídni. Od roku 2004 je odborným pedagogem tance na Taneční konzervatoři Evy Jaczové v Bratislavě.