S Danielem Squirem o Cunninghamovi v Ostravě

24. 9. 2014 rozhovory

Autor: Tereza Cigánková

Technika Merce Cunninghama a jeho choreografie patří k hlavním pilířům moderního i současného tance. Jeho taneční skupina se řadí mezi špičkové soubory, které cestují se svými představeními po celém světě. A právě jeden z bývalých členů slavné Merce Cunningham Dance Company, Daniel Squire, zavítal do moravskoslezské metropole, aby zde s tanečníky baletu Národního divadla moravskoslezského nazkoušel část složeného večera s názvem Pocta Cunninghamovi. První představení se uskutečnilo 24. září v Divadle Antonína Dvořáka a další bude následovat 28. září na pražské Nové scéně. Taneční triptych (kromě choreografie pro balet NDM se představí také sám Squire a tanečnice Nicole Morel) je pojat jako oslava 50. výročí vystoupení Cunninghamova souboru v Ostravě a Praze.
Při svém pobytu v Ostravě, plném intenzivních zkoušek a příprav na představení, si Daniel Squire vyhradil čas také na setkání s veřejností a na workshop pro amatérské i profesionální tanečníky. Beseda i taneční dílna se konaly 15. září v Multižánrovém centru Cooltour v trochu netradičním duchu, formou jakéhosi experimentu. Kdo počítal s klasickou prezentací s videoukázkami a následnou debatou, byl zřejmě trochu překvapen. Squire navázal na svou zkušenost s přednáškami studentům v Ohiu a na představení Merce Cunninghama a Johna Cage, během něhož se četly různě dlouhé texty vždy v limitu jedné minuty, někdy také simultánně dvěma řečníky, takže publikum jen těžko rozumělo. Nastávaly tak nečekané, ale originální situace, podobně, jako je tomu v Cunninghamových choreografiích. S baletním souborem NDM jste spolupracoval již dříve… Jaké to pro vás je s tanečníky znovu zkoušet? Zaznamenal jste nějaký vývoj či změny?
Ano, loni jsem pracoval na velmi krátkém projektu pro festival Ostravské dny nové hudby, pořádaný Petrem Kotíkem. Pro tento projekt jsem použil 19 tanečníků, sám sebe a paní uklízečku z divadla, která se tam pohybovala během technické zkoušky, a tak se stala součástí představení. Dále účinkovalo dvanáct hudebníků a Petr, který dirigoval. Mnoho z oněch tanečníků bylo členy baletu NDM a sedm z nich se zúčastnilo konkurzu i na letošní projekt – všichni do něj byli zahrnuti, k tomu pak ještě jeden tanečník z NDM a Nicole Morel, bývalá členka souboru Ballett am Rhein v Düsseldorfu, kde jsem asistoval při uvedení Merceovy choreografie (Scenario z roku 1997) na začátku tohoto roku.

Teď máme na přípravu tři a půl týdne, zatímco loni to byly pouze čtyři dny včetně konkurzu, takže mohu tanečníkům mnohem konkrétněji vysvětlit, co chci, aby udělali/ukázali/zkusili. Loňský kus nutně od tanečníků vyžadoval, aby se přímo během představení rozhodovali o rytmu, tempu, a dokonce frázích či částech frází, které chtějí předvést. Myslím, že řada tanečníků předpokládala, že tentokrát zase bude mít takovou svobodu, takže to pro mnohé z nich bylo trochu překvapení. Ale zas ne takové, se kterým by si neuměli poradit. Spolupracoval jste už s mnoha tanečními soubory. Na jaké největší překážky jste narazil, když jste uváděl tanečníky do Cunninghamovy techniky a jeho způsobu práce s pohybem a hudebním doprovodem?
Ze všeho nejdříve musím uvést na pravou míru, že v tomto projektu jsem nepracoval s Merceovou technikou ani pohyby. Určitá část pohybového slovníku může být podobná, ale jsou tam také prvky připomínající George Balanchina, Michaela Clarka, Isadoru Duncan, Ludvíka XIV. a tanečky tříletých dětí, které jsou samy v obýváku. Nic z toho není záměrně odvozeno, ale pracuji se stejnými tvůrčími nástroji jako Merce, takže…
Když jsem pracoval se soubory na technice Cunningham a na Merceově repertoáru, problémy, které nastaly, se opravdu velmi lišily. Někdy je nejobtížnější podnítit tanečníky, aby se odpoutali od myšlenky „představení, prezentování“ choreografie či upřednostňování „přední“ části scény v situacích odehrávajících se na forbíně; také to, dovolit jim v prvé řadě „dělat to, co dělají“ (pokud mohu parafrázovat Merceova slova) spíše než se snažit dobrat zamýšleného výsledku či prezentace (protože to je jediný způsob, jakým předtím chápali tanec/představení). Jindy je pro tanečníky zase problematické přijít na to, jak se hýbat rychle, aniž by se zmenšila škála pohybu, jak vyplnit prostor, dostat se mimo osu a podchytit vlastní váhu, místo aby „hráli na jistotu“ a zůstávali celou dobu pevně na stojné noze; občas je těžké přimět je jít za hranice toho, co považují za možné, takže, podle Merceových slov: „Musíte udělat něco, abyste se z toho dostali.“

Když tvoříte vlastní choreografie, kde hledáte inspiraci?
Pro У / Я, duet, který zde připravuji, jsem hledal inspiraci v Drawing Series (Řada kreseb) Sola LeWitta, představeného v prostoru DIA:Beacon ve státě New York, kde Merceova skupina uváděla představení Events vždy během jednoho víkendu každé tři měsíce, a to v průběhu posledních dvou let jeho života. Jedno z LeWittových děl bere jako výchozí bod dvacet čar křižujících čtverec a poté kombinuje vždy dvě čáry zároveň, ve velmi přísném logickém sledu, tak dlouho, dokud nejsou všechny možnosti vyčerpány. Já jsem přenesl tentýž logický pořádek do prostoru, směrů, pohybů paží a poté prozkoumáváme všechny varianty kombinací jakýchkoli dvou prvků, než jsou vyčerpány nejenom možnosti, ale i Nicole a já. Psáno z besedy konané 15. září 2014 v Multižánrovém centru Cooltour Ostrava. Foto ze zkoušek: Martin Popelář