S Dominikou Špalkovou o nové inscenaci Spitfire Company: „Dramaturgie je jako kurátorství mezi divákem a umělcem.“

S Dominikou Špalkovou o nové inscenaci Spitfire Company: „Dramaturgie je jako kurátorství mezi divákem a umělcem.“

S Dominikou Špalkovou o nové inscenaci Spitfire Company: „Dramaturgie je jako kurátorství mezi divákem a umělcem.“

Spitfire Company je progresivní soubor experimentálního divadla, který neustále přichází s něčím novým. V připravované inscenaci Fragmenty milostných obrazů tentokráte Miřenka Čechová a Petr Boháč bilancují na hraně mezi divadelním a výtvarným počinem. Ke spolupráci přizvali dramaturgyni a uměleckou ředitelku Divadla Drak Dominiku Špalkovou, se kterou si Taneční aktuality povídaly nejen o připravované inscenaci, ale i o profesi a roli dramaturga, s níž se ve světě současného tance a pohybového umění příliš často nesetkáváme.   Je to poprvé, co zastáváte roli dramaturga v inscenaci, kterou připravuje soubor pohybového, experimentálního, tanečního divadla?
Je to moje první dramaturgická zkušenost s tímto typem divadla, i když Spitfire Company znám už delší dobu. Jejich práce mě vždy zajímala, několikrát jsem je proto pozvala na festival Divadlo evropských regionů, který v Divadle Drak každý rok pořádáme. Fragmenty milostných obrazů jsou takové vyvrcholení naší spolupráce. Je to pro mě výzva a dobrodružství i z hlediska úvah o současné podobě dramaturgie a jejích proměnách.
Kdo z vás dal první impulz ke spolupráci?
První moment tvůrčí spolupráce se asi nedá dohledat. Při jednom z rozhovorů s Petrem Boháčem se ukázalo, že nás fascinují podobné příběhy. Vzájemně jsme se zaujali myšlenkami, které máme o světě a umění. Z této fascinace byl už jen krok navázat spolupráci.  Petr Boháč o Fragmentech řekl, že je to dílo na hranici kurátorského projektu a divadelního tvaru. Kde se vůbec vzala tato forma zpracování?
Při Divadle Drak existuje Mezinárodní institut figurálního divadla. Je to platforma, kde se věnujeme experimentu, výzkumu a vzdělávání. Jako loutkové divadlo jsme zaměřeni především na objekt. Výtvarnou složku inscenace považujeme za stejně důležitou jako složku hudební a hereckou. Zaznamenala jsem, že na výtvarné scéně je nějakou dobu tendence k divadelnosti a i obráceně pozoruji tíhnutí divadla k postupům z výtvarné oblasti. Tato konfrontace mne velmi zajímá. Zdá se, že se nám v tomto případě s Petrem Boháčem protnuly nějaké linie, které oba sledujeme. Vznikl experimentální scénický tvar, který se plynule přemění ve vernisáž a v němž se diváci stanou účastníky výstavy.
Kromě tanečníků a performerů bude tedy na jevišti šestnáct výtvarných děl. Kdo je vybíral a na základě jakého klíče?
Výběr výtvarných děl kurátorsky připravil Petr s Miřenkou. Během zkoušení jsme pak pracovali záměrně vedenou intuitivní metodou a z vybraných děl jsme skládali spontánní příběhy. Při tvůrčím procesu vznikaly velmi zajímavé kompozice, kterými jsme se potom inspirovali v dramaturgii představení. Také se stalo, že jsme některé artefakty nakonec vyřadili, protože nám do celkového konceptu nezapadly.  Do procesu vstupujete v roli dramaturga. Co tato role konkrétně obnáší? Kde začíná?
Naše spolupráce započala tak, že jsme si v ústředním týmu s Miřenkou a Petrem nejdříve k tématu sdělovali naše znalosti, inspirace a fascinace, ať už ve výtvarném umění, literatuře, či současných scénických podobách. Zároveň jsme si museli poodhalit i naši osobní, lidskou, autentickou stránku a nahlížení na milostné vztahy tak, aby se to odrazilo v představení. Takový typ spolupráce je podle mého názoru, pro všechny strany výjimečný, iniciační a neopakovatelný. V rámci koprodukce pak proběhlo několik rezidencí, na kterých jsem byla přítomna. Dávala jsem zpětnou vazbu, snažila jsem se klást otázky na vnitřní motivaci postav, na to, co chtějí svým výrazem říct. Jako dramaturg se soustředím na to, zda myšlenka, kterou se tvůrce snaží vyjádřit, odpovídá výkladu, který vnímá divák. A pokud ne, jestli je to záměrně režijně, nebo choreograficky narušeno a zda to funguje. A s odehranou premiérou pak vaše úloha dramaturga končí?
Zajímá mě zpětná reakce diváků. Klasicky se dramaturgie pojímá jako selektivní. Se Spitfire Company je to jinak. Nehledám jako dramaturg jednoznačný výklad a poslání pro diváka. Naopak chceme nechat prostor, aby si každý svůj příběh nalezl sám. Domnívám se, že je tím nějakým způsobem vnitřně aktivizujeme. V inscenaci uvidíme na jevišti i oba režiséry – Miřenku Čechovou a Petra Boháče…
Dala jsem impulz, aby se na scéně objevili oba i jako performeři. Je pozoruhodné, když se na scéně setká manželský pár, který poodhaluje fragmenty milostných obrazů. Původně tam měl být místo Petra herec, ale chtěli jsme jít do všeho nejvíc opravdově, dostat se k tématu co nejblíže a dotknout se toho, co mě u Spitfire baví a inspiruje, tedy „jít přes hranici“, emocionální i divadelní. Kde jsou limity toho, co je a má být viditelné, a co má naopak zůstat skryto nebo mezi řádky, abychom zároveň neztratili prostor pro tajemství, které každý milostný vztah obsahuje. A také, kde je hranice divadelnosti a nedivadelnosti. Zajímal mě proto i náš osobní postoj a životní zkušenosti se světlou i temnou stránkou lásky, žádné „jako“ nebo „jako kdyby“. O čem tedy budou Fragmenty milostných obrazů?
Jedná se o křehkou síť vztahů, někdy i bolestivých. Stejně tak, jako na prázdném prostoru vzniká a postupně se zaplňuje výstava, tak i člověk je na začátku jako čistý list a potkává se díky partnerskému vztahu a lásce s různými druhy emocí, které musí vnitřně zpracovat. Jeho duše se zaplňuje, aby se pak musela vyprázdnit. Je to takové přelévání. A otázka je, jak se oddat a přitom nepodlehnout vášni, a když, tak neztratit se sám sobě. Inscenace je netradičně vystavěna tak, že není uchopitelná jednoznačným způsobem. Spíše by chtěla být prostorem pro zrcadlení divákových emocí. Doufám, že si v ní každý najde nějaký moment, který se ať už pozitivně, nebo v iritaci dotkne jeho vnímání. Když se ohlédnete zpětně na vaše dosavadní zkušenosti s dramaturgií a na spolupráci se Spitfire Company, byla v tomto případě práce pro soubor, který se věnuje pohybovému divadlu, v něčem odlišná?
Přiznám se, že až se Spitfire je to ta dramaturgie, kterou miluji. Mám blíže ke kompozici a abstraktnímu vnímání. A díky tanečnímu, pohybovému divadlu se mohu setkat s tím, co mnohdy v tradičním divadle nejde. Fascinuje mě, když je něco abstraktní a konkrétní zároveň a když se můžeme emocemi dotknout velmi hluboko. Dovolím si říct i v nějakém archetypu, a to se právě pro mě u tanečního a pohybového divadla děje. Trochu kacířská otázka na závěr. V současném tanci a pohybovém divadle se dramaturgů v tvůrčím procesu téměř nevyužívá. Napadá vás proč? A čím mohou být tedy přínosem?
To by mě samotnou zajímalo. Myslím, že pro každého je přínosem setkat se s někým z trochu jiného oboru. Dnes je mezioborovost velmi aktuální a může být velmi tvůrčí a obohacující pro všechny strany. Divím se, že to není běžné. Přece jen Miřenka s Petrem vycházejí z divadelního vnímání, které sice všemožně narušují, ale mají díky tomu k dramaturgii blíže. Navíc jsou oba velmi umělecky výjimeční, progresivní a k tomu otevření i ke kritickému myšlení. Ne každý má rád, když zkouší a má svou představu a vy mu ji pořád nalamujete nebo se ptáte. Ono je to trochu iritující. Ustojí to pouze někdo, kdo ví, že chcete podpořit, aby jeho záměr byl sdělen, a stojí o takovou spolupráci. V jiné chvíli je ale naopak dramaturg neviditelná síla v pozadí, která podporuje vaše úsilí a záměrně nezasahuje, je to někdo, s kým můžete otevřeně probrat všechny vaše tvůrčí pochybnosti. Dalo by se říci, že dramaturgie je něco jako kurátorství mezi divákem a umělcem.   Dominika Špalková (*10. února 1978) je dramaturgyně a umělecká ředitelka Divadla Drak a Mezinárodního institutu figurálního divadla v Hradci Králové. Vystudovala DAMU, v roce 2013 absolvovala v rámci doktorského studia tříměsíční stáž v New Yorku. V roce 2015 získala spolu s Ondrejem Spišákem a Tomášem Žižkou Cenu Divadelních novin v kategorii Loutkové a výtvarné divadlo za námět a koncepci inscenace Labyrint světa a ráj srdce podle J. A. Komenského. Stojí za dramaturgií inscenace Poslední trik Georgese Mélièse v režii Jiřího Havelky, se kterou se Divadlo Drak zúčastnilo řady festivalů v ČR i zahraničí (Polsko, Německo, Bulharsko, Slovinsko, Španělsko, Turecko, Izrael, Dánsko). Má na starosti dramaturgii festivalového programu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové.
 

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: