S Ivonou Jeličovou: „Baví mě hrát velké ženy…“

S Ivonou Jeličovou: „Baví mě hrát velké ženy…“

S Ivonou Jeličovou: „Baví mě hrát velké ženy…“

Sešly jsme se po jejím tréninku a zkoušce v provozní budově Národního divadla Brno. Chodbami zněla Mozartova hudba, v sále se právě projížděla Kyliánova choreografie Petite Mort. Slyšela jsem angličtinu, francouzštinu a brněnský měkký dialekt, který jsem s potěšením poslouchala v hovoru s Ivonou Jeličovou. Tato štíhlounká, sympatická balerína je od počátku své taneční kariéry nepřehlédnutelná. Zvláštní šarm a energii z ní cítíte nejenom, když je na jevišti, ale s velkým entuziasmem a spontánností mluví také o své práci. Již několikrát byla nominována na Thálii, jednu už dostala a letos si možná přijde v Národním divadle v Praze pro další. Právě jste skončila zkoušku v sále. Jak vypadá pracovní den primabaleríny?
Primabaleríny (usmívá se)? Mám dvouapůlletou dceru, takže je to docela divoké. To máte co dělat…
Ano. Neustále honím čas, což asi znáte… Jak ráno vstanu, tak s ním bojuju, než jde dcera spát. Ale dá se to. Docela mě to nabíjí. Mám pocit, že po porodu vnímám svou práci jinak. A v čem?
Předtím jsem ji brala jako samozřejmost. A najednou, když jsem odešla ze scény, pak se vrátila a podařilo se mi mít opět zajímavé role, tak jsem si uvědomila, že svou práci vlastně hrozně miluju. Studovala jste brněnskou konzervatoř. Zažila jste někdy hořké chvíle. Zvenku vypadá tanec tak lehce, bezstarostně…
Nechtěla bych nikoho odradit, ale do půlky studia jsem to neměla ideální. Nebyla jsem úplně hubený typ. Tak mě odrazovali, že bych neměla tančit, že nikdy nebudu tančit sóla, a já jsem samozřejmě měla veliké ambice. A asi od pátého ročníku, kdy mi oznámili, že bych měla odejít, tak jsem zabrala díky paní profesorce Janě Oščádalové. Dodneška jí děkuji, ona mi věřila, něco ve mně viděla. Začala jsem makat, a když se to tak vezme, tak trochu pozdě. Krizi jste ale překonala…
Překonala a jsem tam, kde jsem. Asi by to mohlo být lepší, kdybych zabrala od začátku (směje se). Po ukončení konzervatoře jste nastoupila do angažmá v Plzni, kde jste strávila deset sezon. Jak na své působení vzpomínáte?
Bylo to krásné. Jaké příležitosti jste dostávala? Pamatuji si vás ve Šmokově Zjasněné noci.
To byla jedna z prvních rolí. Nemám na Plzeň žádnou špatnou vzpomínku. Tehdejší šéf Pavel Ďumbala mi dal hned první rok menší sólo v Quijotovi. To jsem měla pocit, že jsem překonala všechny zdi, ale pak jsem padla zpátky tvrdě na pusu… Paní Pešíková (Miroslava Pešíková, tehdy baletní mistryně v Plzni, pozn. aut.) mi řekla, že ještě vůbec nemám šanci dělat sólové role. Byla velmi přísná a jsem jí za to hrozně vděčná. Jsem ráda, že jsem v kariéře šla krůček po krůčku. Největší šok pro mě bylo Labutí jezero, které jsem tančila ve dvaceti. Myslím, že jsem ho tančit tehdy neměla. Ale nebyla jiná možnost, všechny sólistky padly, a tak mě vytáhli. A to byla velká chyba. Do určitých rolí je třeba dozrát…
Ano. Do Labutího určitě, to je nekonečná práce. Opravdu to tehdy nebylo moje dobré představení. Ale zase jsem se naučila, že mám možnost ho dělat a někam se dostat. Pamatuji, jak za mnou přišla po představení paní Hana Vláčilová a diplomaticky mi řekla, že to byla pro mě taková první generálka. Je fakt, že jinak by byl člověk asi namyšlený. Jsem ráda, že mě všichni posadili na zem a řekli: „Makej!“ Odettu a Odilii tančíte teď v Brně, to už je zase jiná zkušenost.
Mám za sebou asi šedesát představení. To už je jiné, časem se role začala tvarovat, ale trvalo to… Říká se, že v životě jsou důležité změny. Byl to taky důvod, proč jste z Plzně odešla do Brna? Zvažovala jste i jiné možnosti?
Ani ne, jsem patriot, nechce se mi nikam do zahraničí. Mám ráda češtinu a vadí mi, že se teď v souboru mluví víc anglicky než česky. Jsem taková „naša“. Když můj manžel přestal tancovat, mohl se mnou kamkoliv odejít. Byla jsem pozvaná Jaroslavem Slavickým, abych v Brně odtančila Raymondu, pak přišlo další hostování v Carmen a začala jsem s Brnem víc spolupracovat. Mám tu navíc rodinu, tak to byl takový přirozený proces. Vaší doménou jsou charakterově vyhraněné role, s hereckým nábojem. Čím vás oslovují?
Baví mě hrát velké ženy. Asi to, co nemám v soukromí, to šílené dramatično. Můj život je totiž docela poklidný. Musím zaťukat. Často na jevišti umírám, miluju emoce. Ty mě asi na jevišti nejvíce přitahují. I když nejsou třeba přesně dané, vždycky si nějakou pro sebe najdu. Nejsem typ něžné princezny. Jsem taková energická. I když bych si třeba chtěla zatančit i Julii. Ale zatím ke mně přichází repertoár s těmi velkými ženami. A když si vzpomenu na Thálie – mám ji za Maryšu, nominována jsem byla za Lady Macbeth, za dvojroli Lucile/Lucidora, což byla pro mě velká citovka. Mrzelo mě, že jsem ji tehdy nedostala. Jsem ráda, že jsem nominována za role, které miluju. V kamenných divadlech se uvádí také klasický repertoár. Co je na klasických rolích, které jste tančila, například Gamzatti v Bajadéře nebo již zmiňované Odettě/Odilii, pro vás nejtěžší?
Asi že mě brzdí v tanečnosti. Asi to blbě zní, ale Mário (Radačovský, šéf baletu NdB, pozn. aut.) mi často říká: „Brzdi! Jsi příliš taneční.“ Musím ubírat a to je pro mě těžké, já bych se v té chvíli rozdala, otvírá se mi srdce… A přitom musíte držet přesnou formu…
Ano. Technika klasického tance se natrénuje, buď na ni máte, nebo nemáte. Ale mně všude lezou emoce ven a tady je musím hlídat. To je pro mě asi nejtěžší, když nemám úplnou volnost.
  Nároky kladené na tanečníky jsou stále větší, je vyžadována fyzická flexibilita. Jak se dá zvládat přechod od klasiky k současnému tanci?
Pro mě je současný tanec přirozenější, tak s tím nemám problém. Baví mě překračovat hranice. Zrovna nedávno v Zuskově Chvění jsem opět překročila další svoji hranici. Ráda pracuju na těžkých věcech. Čím vás Chvění, za které jste teď nominována na Thálii, oslovuje?
Petr Zuska mě oslovuje jako osobnost. Práce s ním je neuvěřitelná, bude to možná znít nadneseně, ale Zuska je pro mě génius v tanci. Jak staví na sále, jak dokáže vysypat ze sebe nápady. Nepřicházel s hotovými variacemi a dával nám prostor. A asi největším štěstím pro tanečníka je, když choreograf staví přímo na něho. Samozřejmě nám dával určité mantinely. Vzpomínám, jak mi po jedné zkoušce říkal: „Ivčo, uber.“ – opět (smích)… Takže já to mám úplně jinak než jiní tanečníci, kterým říkají „přidej“. Zpočátku do nových věcí hodně buším. Mám prostě obrácený proces, musím se naopak dostávat do klidnější fáze. Když cítím, že vše mám „najetý“ v těle, pak se zklidním. Viděla jsem vás včera tančit v Petite Mort Jiřího Kyliána. V čem je Kylián náročný?
Má dokonale propojenou hudbu s pohybem. To asi nikdo tak nemá. Jeho choreografie vypadají krásně, člověk by měl chuť si je zatančit, ale vidím, jak hodně jsou těžké…
Ano. Je to zvláštní, máte pocit, že kroky na sebe krásně navazujou, ale když je děláte, tak to může začít drhnout. Opravdu stačí málo a už se vezete. Když nenajedete hned na začátku na splynutí s hudbou, tak už se většinou nechytnete a můžete se snažit, jak chcete. To je na Kyliánovi strašně těžké. A zvláště v partnerské práci musíte být sehraný pár. Jakmile jeden nefunguje, je to vidět. Pohyby jsou tak čisté, nikam se neschováte. Navíc jste jen v korzetech, bosí…
A zpocení, není to jednoduché. Kyliánova síla spočívá v naprosté plynulosti hudby a pohybu a to je hrozně těžké. Ale když se vám to povede, tak je to absolutně top. A jak se staráte o svou fyzickou kondici?
Ježíš, to není otázka pro mě (smích). A to žiju s kondičním trenérem. Už jsem jednou řekla: „…starou větev neohnete.“ Muž mě peskuje, říká, co vše bych měla posilovat, ale já neposiluji nic. Vy máte opravdu hodně energie.
Asi bych se měla začít ve svém věku starat víc. A měla jste nějaké zranění?
Vloni jsem dělala po pěti měsících od porodu Bajadéru. Měla jsem pak zánět achilovky, ale stalo se to až na konci sezony. Přes prázdniny jsem se dala dohromady, tak to nebyl zásah do mého životního běhu. Ale tehdy jsem překročila své fyzické hranice. Asi dokud to se mnou „nelehne“, tak se budu držet. Jako primabalerína máte nějaká privilegia?
Jediným privilegiem je, že nedělám sbory. Jinak je práce stejná jako mají sboroví tanečníci. Obdivuji je, že tančí s chutí a radostí. Já si to neumím představit. Kdybych měla tančit ve sboru, tak to asi nedělám. Vždycky mě to tlačilo, abych byla ta „nej-“. Asi mne to stále drží, i když jsem víc při zemi, s dítětem se vám prostě změní priority. Konkurence v divadle vzrostla, sama jste říkala, že se v souboru mluví více anglicky. Jak se s tím tlakem vyrovnáváte?
Spíš cítím, že jsou tady mladí tanečníci a my jsme starší, ubíhají roky… Ale myslím, že nevydrží to, co kdysi my. Je jiná doba. Já jsem se drala za každou možností tančit. Neříkám, že všichni, ale jsou i tací, kteří se nechávají vézt na vlně. Nikam se neženou, nechtějí, dělají jen to, co musí. To je pro mě v téhle branži nepochopitelné. A já myslela, že tanečníci musí mít nyní daleko větší „drajv“?
Já z toho tento pocit nemám. My jsme museli dokazovat, že na role máme, od sboru postupovat výše. Teď je to úplně jiné. Přichází noví, mladí tanečníci, šikovní – škola také pokročila. Hned dostanou šanci a to je možná chyba. Jsou pak nespokojení, když se něco nepovede a netančí další roli. Pak raději odejdou. Nemají pokoru k práci ani ke starším kolegům. My jsme se od nich učili, vzhlíželi jsme k nim. Dnes je všechno víc free Divadlo je o emocích. Kromě radostí jsou tu i propady. Za kým jdete, když se věci nedaří.
Za manželem. On chce, abych mu vše vykládala, mně se o práci mluvit moc nechce. Chvilku to držím v sobě. Pak mi pomůže, když to s ním proberu. Ale on mě nešetří, nelituje mě, naopak řekne, ať s tím něco udělám. Vaše křestní jméno Ivona se vykládá jako „válečník s tisovým lukem“. Vy jste bojovnice.
No vidíte. Myslím, že jsem velká bojovnice. Baví mě taky střílet. Z každého propadu se vyhrabu nahoru. Taneční prostředí se snaží vypadat navenek bezkonfliktně. Jak je tomu v reálu?
Samozřejmě, že to není tak růžové, jak se snaží dělat dojem. Setkala jste se se závistí?
Asi všude se s ní setkáte. Ten pocit, že mi někdo závidí, jsem zažila víc v Plzni. Tady v Brně to není tak markantní, i když teď si ji beru víc k srdci než tenkrát, když jsem to házela za hlavu. Ale říkám si, že by si mě choreografové nevybrali, kdybych na roli neměla. Přece neobsadí někoho, kdo ji neodtančí. V souboru je teď asi jenom patnáct Čechů, zbytek cizinci, ale nějak jsme se prolnuli. Jsem trochu rapl, i když jsem už pětatřicátnice a jak se říká, v divadle se nestárne. Co vám dělá radost kromě vaší práce?
Moje dcera. Je talentovaná na hudbu, vyťukává rytmus, tančí, ale baletka nebude. To vím na sto dvacet pět procent. Nebaví ji sice dívat se na balet, ale všechny baletky jsou máma. Dovedete si představit, že byste dělala jinou profesi?
Nemám dispozice od boha, ale snažím se pracovat s tím, co mám, vydolovat z toho, co můžu. Nelituju toho, čím jsem si prošla. Dlouhou dobu jsem dělala atletiku, tak by mě zajímalo, kam bych to v ní dotáhla. Vždycky jsem si dělala srandu, že budu běhat po dráze se Šebrlem.   Ivona Jeličová (nar. 1981), sólistka baletu Národního divadla Brno. Je absolventkou Taneční konzervatoře v Brně (2000). Od roku 2000 byla sólistkou baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde působila devět sezon. Od sezony 2009/2010 je sólistkou baletu brněnského Národního divadla. Pro svou všestrannost a charakterizační schopnosti je obsazována jak v klasických baletech, tak i v současných choreografiích. Její brněnský repertoár obsahuje bohatou škálu rolí: Raymonda, Aegina (Spartakus), Carmen, Markýza de Merteuil (Nebezpečné známosti), Myrtha (Giselle), Poznání (Pták Ohnivák), Odetta/Odilie (Labutí jezero), Gamzatti (Bajadéra) a další.
Je držitelkou prestižní Ceny Thálie 2009 za roli Maryši, na tuto cenu byla nominována také za úlohu Lady Macbeth (2005), za postavu Mahuleny (2006), dvojroli Lucile/Lucidor (2012) a v širší nominaci také za ztvárnění Markýzy de Merteuil (2011). Získala prestižní Cenu Philip Morris – Poupě baletu 2007. V Soutěžní přehlídce současné taneční tvorby 2011 obdržela cenu za Nejlepší sólistický výkon za roli Carmen ve stejnojmenném baletu Cayetana Sota a Markýzy de Merteuil v Nebezpečných známostech Krzysztofa Pastora. Zdroj: © Národní divadlo Brno, 2017   

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: