S laureátkou České taneční platformy Terezou Hradilkovou: „Z pocitu ztráty sebe samé jsem se vyskákala…“

S laureátkou České taneční platformy Terezou Hradilkovou: „Z pocitu ztráty sebe samé jsem se vyskákala…“

S laureátkou České taneční platformy Terezou Hradilkovou: „Z pocitu ztráty sebe samé jsem se vyskákala…“

Tereza Hradilková se svým týmem vyhrála Cenu České taneční platformy 2017 za nejlepší inscenaci – stala se jí Švihla. Představení mě zvláštním způsobem zasáhlo. Jednoduchost, čistota, bezprostřednost, rituál, ztotožnění. Neměla jsem pocit, že je mi nucen pocit lítosti nebo že musím hluboce dumat a hledat paralely. Stačilo se dívat. Na scéně kytarista Filip Míšek a Tereza skákající přes švihadlo, které se stává nedílnou součástí jejího těla, vytváří kolem ní auru a zároveň nás klame. Švihla je představení, které stojí za to vidět, stejně tak stojí za to mluvit přímo s autorkou. Sedím v kavárně a už z dáli ji slyším přicházet. Její úsměv totiž zvoní a nese se prostorem. V rozhovoru s Katarínou Kavalírovou zmiňuješ, že Švihla „…je o jakémsi nutkání, ne-li potřebě dostat se blíž sám k sobě a ke své podstatě“. Mohu to chápat jako vyjádření toho, že jsi chtěla dojít k poznání sebe sama? Nebo také, že jsi musela udělat krok zpět, aby ses mohla opět odrazit a jít dál?
Ano, myslím si, že je to tak. Potřebovala jsem se nějak proskákat a „prošvihat“ skrze nánosy nebo vrstvy zkušeností a různých pohledů na svět, které člověk v průběhu života nasbírá. Potřebovala jsem si ujasnit, kdo jsem, abych věděla, jaké kroky dál udělat.  Působí to na mě tak, že ti něco velmi osobního dalo impulz k tvorbě. Co to bylo?
V jednu chvíli jsem měla opravdu velmi silné nutkání a motivaci začít tvořit. Došlo mi, že ztrácím svoji identitu, že necítím sama sebe. Byl to kritický okamžik mého života, který mnou pohnul k tomu, abych se s ním vypořádala. Myšlenka uskutečnit tuto očistu prostřednictvím skákání přes švihadlo byla propojením ne zcela náhodným, protože nad švihadlem na scéně jsem uvažovala již nějakou dobu. Vyrovnáváš se s tímto osobním pocitem na jevišti i během repríz nebo ti pomohl již proces příprav představení? A přemýšlela jsi nad tím, jak bys chtěla, aby představení na diváky působilo?
Dnes už to na jevišti vnímám jinak. Naučila jsem se mít distanc. Primární roli pro mě hrála potřeba vyřešit svou situaci a neřešit výsledné zapůsobení na diváka. V procesu to byl až rituál, kterým jsem si musela projít, a až tak moc jsem nepřemýšlela nad tím, jaký vliv můžu mít na diváky. Pak přišla chvíle, kdy jsem si uvědomila, že to, co si potřebuju vyřešit, může mít i přesah, který může oslovit i diváka. Jak ses vyrovnávala s pozicí interpretky a choreografky v jedné osobě?
Tato duální pozice je pro toto představení klíčová. Jak jsem již zmínila, pracovala jsem se svou niterností, kterou dnes chápu jako strašně vzácnou pro danou situaci a okamžik. Díky ní jsem mohla být na jevišti takovou, jaká jsem, a věřím, že díky této opravdovosti se můžu i diváka dotknout. A teď se sebe ptám – jak pracovat dál, když mi přijde důležité jít na jeviště s tím, co pochází z něčeho, co člověk nehraje a co má velkou a upřímnou intenzi nebo fascinaci? To je pro mě v současné době docela veliká otázka a hodně nad ní přemýšlím. Jak vnímáš cenu České taneční platformy a co pro tebe znamená?
Musím přiznat, že jsem si ji tajně přála. Co se mě týče, tak ta cena znamená též hodně pro český tanec. Myslím si, že Švihla nezapadá do kategorie tradičních představení. Je to určitá aktivita, která nese hodně významů. To, že porota tuto formu vyjádření ocenila, je důležité proto, že to pomáhá posouvat tvůrčí hranice dál a dál. Rozmanitost je zdravá. Zároveň je cena pro mě velikým povzbuzením, které mi dodalo hodně potřebných sil.  Je něco, co by sis přála, aby se v českém tanci změnilo?
U nás je to takový malý píseček, takže mým přáním by bylo, aby nás, tanečníků, bylo víc. Aby vzrostla konkurence a zároveň se zvýšily šance na změnu pracovních podmínek. V tomto ohledu máme jako Česká republika velké nedostatky. Cítíš se víc tanečnicí, choreografkou, interpretkou, anebo bys doplnila úplně něco jiného?
Teď jsem Švihla! V týdnu, kdy jste obdrželi cenu ČTP, ses probojovala do nejužšího finále battle tanečních stylů (v rámci festivalu Dance transit) a navíc jsi měla ještě další reprízu Švihly. Jak ses cítila? Převažovaly pocity vyčerpání, nebo radosti z nasbíraných úspěchů?
Já jsem do toho ještě rekonstruovala byt! Takže to bylo velmi hektické. Byla jsem hodně vyčerpaná, ale euforie a štěstí byly silnější. Možná to až moc prožívám, ale jsem opravdu za tu cenu moc šťastná, a nejen za sebe, ale za celý tým lidí, který se mnou na představení pracoval.
V ohledu na skupinovou práci si velmi cením filmu, kde má každá jednotlivá profese silný dopad na jeho výslednou podobu. Fascinuje mě, jak velkou důvěru si musí lidé ve filmu navzájem dát. Každý z nich vkládá svůj um do celku a přesně toho jsem se snažila ve Švihle dosáhnout. Více než sólo tak nakonec vzniklo trio: tanec, hudba, světlo. O lidi kolem sebe jsem se mohla opřít, a to včetně naší dramaturgyně.
Práce s dramaturgem mě zajímá. Byla to tvá první zkušenost s touto profesí?
Nebyla, poprvé jsem si ji vyzkoušela na představení DE AD LINE v roce 2011, kde jsem spolupracovala s Honzou Horákem. Role dramaturga v tanci je u nás hodně nejasná, když to porovnám s tím, jakou s ní mám zkušenost ze zahraničí. Mně je tato role sympatická, když funguje přes otázky, které člověka formují a napomáhají mu si věci formulovat.
Máš už v hlavě nějaký nápad na další představení?
Rodí se mi v hlavě další „fascinace“. Nicméně musím tento nápad více rozpracovat, abych zjistila, jestli ta fascinace je dostatečně silná na to, aby mohla být tématem nového představení. Cítím teď kolem sebe „vlnu“, která mi dává chuť začít tvořit něco nového, a navíc jsem dostala velmi zajímavý a lákavý podnět, kterým tato „vlna“ nabývá na velikosti. Jak moc a kam až bys chtěla doskočit? Co by sis přála?
Já bych chtěla doskočit do company, kde budu pracovat s lidmi, se kterými mě bude spolupráce bavit a naplňovat. Kde spolu budeme vytvářet umění, kde se nebudeme bát být sami sebou a budeme dělat věci tak, jak je cítíme. Inspirovat se a nebát se. Tereza Lenerová Hradilková začala tančit ve čtyřech letech v souboru Valášek v Praze. Vystudovala konzervatoř Duncan centre v Praze a The Theater School v Amsterdamu. V roce 2002 po maturitě odjela na dva měsíce tancovat do New Yorku. Poté, co se vrátila, získala práci u Clauda Brumachona, následně se rozhodla ještě studovat v Amsterdamu. Spolupracovala dále například s Fabianem Chylem či Sergem Ambertem. V Čechách s taneční skupinou Nanohach v projektech Brut a Písečná žena, s VerTeDance na projektu Transforma, s Kateřinou Stupeckou na titulu Sunyata, s Andreou Miltnerovou na Beneath the Skin a s dalšími. Vlastní projekty: Proměnná (Variable) společně s izraelskou choreografkou Einat Ganz, This is it s Petrou Púčikovou pro pražskou MeetFactory. Spolu s manželem také vede prostor Truhlárna, který zatím funguje jako zkušebna a malé divadlo. Momentálně žije v Praze, kde působí jako tanečnice na volné noze.
Zdroj: www.ibestof.cz, Umění a kultura

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: