S Marií Chouinard o hudbě, kresbách a přáních splněných v tanci

S Marií Chouinard o hudbě, kresbách a přáních splněných v tanci

S Marií Chouinard o hudbě, kresbách a přáních splněných v tanci

Světoznámá choreografka kanadského původu Marie Chouinard konečně dorazila do České republiky. Její taneční skupina již u nás vystoupila dvakrát, poprvé v roce 2001 s retrospektivou Solos a podruhé roku 2007, kdy uvedla za živého doprovodu SOČR Svěcení jara. Sama choreografka ale přijela do Prahy poprvé až letos. Uvede exkluzivní program postavený na silné hudební a výtvarné inspiraci. Osvědčené Svěcení jara doplní originální kus Henri Michaux: Mouvements (obě představení 25. června ve 20.00 hodin v Hudebním divadle Karlín). Marie Chouinard bude také tančit: se svým sólem In Museum obsadí čtvrté patro Veletržního paláce, které promění v delfskou věštírnu. Kromě toho je až do 26. června v divadle Ponec k vidění výstava kreseb choreografky nazvaná jednoduše Drawings, která jedinečným způsobem ilustruje její tvůrčí proces. Tanec Praha uspořádal u příležitosti její návštěvy exkluzivní setkání, během něhož jsme se mohli dozvědět více o jednotlivých dílech a také o přístupu této umělkyně k tvorbě, k umění a k životu. Do Prahy přivážíte výjimečný program složený z tří děl svého repertoáru. Můžete je, prosím, představit?
Budeme tu uvádět choreografii Henri Michaux: Mouvements, což je choreografie podle kreseb a poezie Henriho Michauxe. Ten vydal v roce 1951 knihu s názvem Mouvements, která je plná inkoustových kreseb, černé na bílém, ve kterých je jasně vidět tělo: hlava, ruce… ale někdy třeba tři. Každopádně je jasné, že se jedná o pohyb lidského těla v prostoru. Měla jsem tuto knihu doma v knihovně snad dvacet let, často jsem si ji prohlížela a říkala jsem si, že jeho zachycení pohybu je opravdu přesné. Ale až po dvaceti letech mi došlo, že to je vlastně choreografická partitura! Že mi vlastně říká, co mám dělat, stránku po stránce. A uprostřed knihy je báseň, proto je uprostřed choreografie také báseň. Na konci knihy je doslov, kde Henri Michaux říká, co chtěl s tou knihou udělat, takže na konci choreografie tento text říkáme. A ještě na přední a zadní straně vazby jsou obrázky barevně převrácené: vpředu je to černá kresba na bílém podkladu, vzadu naopak. V závěru představení jsem tedy také převrátila barevné schéma a poté, co se tančí v černých kostýmech na bílé podlaze, najednou jsou tanečníci v bílém proti černé podložce. V té knize je vlastně přesný návod. Jenže to není všechno, při sledování obrázků nutně nastává choreografický proces. On mi neříká, kolik tanečníků to má tančit, v jakém rytmu a tak. Mám spoustu předem daných věcí, ale zároveň mi to dává velkou svobodu. Dalším dílem, které v Praze – opět – uvedeme, je Svěcení jara, jehož inspirací je, samozřejmě, Stravinského hudba. Ale pouze hudba, ne příběh, ke kterému se Svěcení často váže (znáte to, obětování mladé dívky a tak dále). Já, když poslouchám tu hudbu, neslyším ten příběh. Takže jsem prostě udělala choreografii na hudbu, jak jsem ji cítila. Protože hudba je tak silná, že ji nevnímáte pouze ušima, ona se dotýká celého vašeho těla, prochází páteří. Tanečníci se objevují ve tmě a zase mizí, jako se objevuje a mizí hudba. Zároveň je tam vztah jednak k vesmíru a všemu nad námi, a zároveň k zemi, k tomu, co je pod námi. Těla jako by se zmítala mezi těmito dvěma silami. Název skladby je Svěcení jara, ale podle mě není o svěcení jara, ale o něčem, co stalo mnohem dřív, o stvoření světa, hvězd a toho, co bylo předtím.
S tímhle představením už jezdíme po světě více než dvacet let a lidé, co to nevědí, si myslí, že bylo vytvořeno minulý rok. Stravinského hudba je opravdu úžasná a nadčasová. Za dobu dvaceti let se toho ale hodně mění. Změnila se i tato choreografie? Jak funguje nastudování choreografie z roku 1993 se současným tělem/tanečníkem? Funguje to úplně stejně, nic se nezměnilo. Dokonce jedna tanečnice (Carol Prieur) v této inscenaci tančí už devatenáct let. Na druhou stranu v Praze bude mít jeden z mých tanečníků ve Svěcení jara svou premiéru. Ale choreografie se nemění, je stejně jako hudba spojena s určitou prapůvodní podstatou těla, my pořád máme dvě nohy a dvě ruce, i po dvaceti letech. My jako lidské bytosti a ani umění se až tak rychle nevyvíjíme. Třeba i stará hudba, jako Bach nebo Monteverdi, k nám stále nějakým způsobem promlouvá, i po stovkách let.
Takže pohyb je stejný a můj přístup také. Ale samozřejmě, že když to jedna tanečnice interpretuje už devatenáct let, její prožitek a výkon jsou hlubší, dospělejší. Při každém představení se dají objevovat nové smysly a významy, což platí pro umění obecně – v tom je umění krásné. Třetím dílem je vaše sólo nazvané In Museum Ano, tady je důležité říct, že se nejedná tak docela o choreografii, je to „performance“, což má trochu širší význam. Je to tříhodinové představení odehrávající se v muzeu, pokaždé někde jinde. Jsem tam, lidé chodí okolo mě, mohou jen tak projít, nebo se posadit a koukat tři hodiny, a když se jim chce, mohou mi zašeptat svoje tajné přání, ambici, naději, něco, v co doufají. Když mezi námi nastane nějaké spojení, já pochopím, co mi říkají, jací jsou, napojím se na ně, začnu pro ně tančit. Vytvořím na místě tanec, abych jim pomohla to přání vyplnit. Protože věřím, že my sami vytváříme své životy, někdy vědomě, jindy nevědomě. Snažím se dotknout se jejich neuronů, vytvořit v nich nějaké nové spojení, které by pomohlo porozumění věcí a života, možná i ovlivnit události, aby se staly.
V tomto se představení odvolává k Pýthii, bájné věštkyni z delfského chrámu: ona předpovídala budoucnost, ale v jazyce, který nebyl lidem srozumitelný. No, a tanec je vlastně také nepochopitelný, ale i pochopitelný. Takže když tančím, je to podobné jako s tou Pýthií – rozumíte a nerozumíte, cítíte to. Komunikace mezi mnou a lidmi v muzeu je velice tichá, lidé mi svá přání šeptají, ostatní je neslyší, a tak potom neví, o čem se tančí. Pro ně je to jakoby bez významu, ale přitom cítí, že je to plné významů. Myslím, že právě o tom je umění, je plné významů, je to zároveň lekce či znalost o jiných dimenzích. Skutečně věříte, že svým tancem ovlivníte budoucí dění? Ne, to ne. Já s tou osobou jenom komunikuji. A tím se může změnit způsob, jakým vnímáme svět. Podle toho, jak vnímáte svět, se mohou věci změnit. Snažím se předat nový způsob dýchání, nový způsob vnímání, jiné procítění vztahů mezi věcmi. Je to, jako kdybyste se dívali na obraz velkého umělce: díváte se na něj a najednou se s vámi něco stane… Co je to? Nějak vás to vnitřně ovlivňuje. A to se děje i v každodenním životě. Když s někým mluvíte a díváte se na jeho obličej, dává vám to určitou informaci… mluvím o informaci té nejnepatrnější, nejjemnější úrovně. Náš život sestává z všemožných informací, všechno, co děláme, někoho ovlivní, někdo jiný zase ovlivní nás. Proč jste si pro své sólo vybrala právě prostor muzea? Muzeum jsem si vybrala hlavně proto, že jsem to nechtěla mít v divadle. Aby do toho místa mohli lidé vstoupit a zase z něj odejít, jak se jim bude chtít, aby tam bylo denní světlo. Mělo to být místo, kterým lidé procházejí – jako je například chrám. Pýthie pracovala v chrámu: lidé tudy procházeli, dovnitř a ven, jak se jim zachtělo. A myslím, že muzea jsou dnes pro nás takovými chrámy, jsou to otevřené prostory, které nemají přímý vztah ke každodennímu městskému životu venku. Je to místo, kde můžeme spočinout. Uvědomujete si umělecká díla, mezi kterými se pohybujete? Přemýšlíte o nich? Vůbec ne. Na druhou stranu ale chci být ve vybraném místě obklopena uměním. Prostor a situace jsou důležité, ale netančím o uměleckých dílech, tančím ve vztahu s lidmi, kteří ke mně přijdou. Tento měsíc hrajete poprvé sólo In Museum v Evropě (před Prahou to byl Lyon a Budapešť)… Zaznamenala jste nějaké odlišnosti ve vnímání či reakcích diváků? Ani ne. Všichni jsme lidé, všichni jsme si podobní. Každopádně zatím jsem toto dílo hrála jenom v tzv. západním světě. Možná se jednoho dne setkám s odlišnostmi, když to budu hrát v Africe nebo v Asii. In Museum je vaše druhé sólo, se kterým se po mnoha letech vracíte na scénu jako tanečnice. Bylo i to první, Morning Glory, v tak těsném kontaktu s publikem? Morning Glory bylo jiné. Ale také se neodehrávalo v divadle. Muselo to být krásné místo, kam ráno svítí slunce (v každém městě nějaké jiné). Tam jsem předváděla hodinový tanec, kterým jsem vítala ráno: diváci přišli v osm hodin, mohli to sledovat, nedocházelo zde ale k přímé interakci. Ale jiná moje představení z dřívějších let, od roku 1978 až do roku 1990, byla často založena na blízkém kontaktu s publikem a na interakci. Takže mám mnoho zkušeností s všemožnými reakcemi publika na kontakt s uměním a umělcem.


Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: