S Miřenkou Čechovou o zastavení času
Miřenka Čechová je všestranně nadaná umělkyně, která působí především pod značkou Spitfire Company, kde vytvořila desítky tanečně-pohybových projektů. Velmi unikátní dílo Momentum, které trvalo třicet hodin, uvedla se svou kolegyní Sabine Seume poprvé na piazzettě pražského Národního divadla (tedy náměstí Václava Havla) a podruhé, v kratší pětadvacetihodinové podobě, v zahradě Werichovy vily na Kampě. Jak člověka vůbec napadne do takto extrémního počinu jít, jaké to je „ustát“ to a vyhrát, a o dalších souvislostech, jsem se rozhodla Miřenku vyzpovídat.
Co vás k vzniku Momenta vedlo? Vždycky zpracovávám témata, která jsou pro mě delší dobu jakousi palčivou otázkou. Tentokrát to byl pocit určité hektičnosti života, to, jak všichni (a umělci v mém okolí obzvlášť) extrémně pracujeme, žijeme na doraz, často hekticky, události konzumujeme, nemáme čas nechat je v sobě doznít a transformovat je do zkušenosti. Chtěla jsem zpomalit sebe i diváky. Ve zpomalení je otevření smyslů. Člověk více cítí, jinak vnímá chuť, jinak prožívá. Zpomalení přináší odpovědi na otázky, které dlouho hledáme. Jak se vám spolupracovalo se Sabinou Seume?
Nebyla to první spolupráce, dlouhodobě jsme v úzkém kontaktu, takže jsem věděla, proč oslovuji právě ji. Sabine je výjimečná osobnost. Dá se takový projekt nějak nazkoušet?
Dá se na něj připravit, především mentálně, ale nazkoušet se nedá.
Co bylo během těch třiceti (a pětadvaceti) hodin nejtěžší? První představení bylo úplně jiné než to druhé. Nejtěžší je samozřejmě to, co již svou vůlí nemáte pod kontrolou, takže především vnější okolnosti, ale i fyziologické reakce na ně, jako třes při zimě, únava anebo prostě jen pudový strach. Kdy přišla největší krize?
V prvním představení to byl rozhodně ten nekonečný déšť, vítr, agresivní reakce kolem nás, policie za zády atd. V druhém představení žádná krize nenastala. Na co jste v průběhu toho času myslela?
Na co myslíte při meditaci? Cílem je být tady a teď, nebýt otrokem přicházejících myšlenek. Samozřejmě, že jsem nedokázala třicet hodin na nic nemyslet, ale rozhodně jsem se o to pokoušela. Na co jste pomyslela, když první Momentum skončilo?
Myslím, že ten celkový stav nebyl o myšlení, nýbrž o cítění. V druhé polovině – a především ke konci – jsem pociťovala úplně nový druh štěstí. Podobný pocit z reálného života neznám. Nelezlo vám to na nervy? Nechtěla jste z toho v nějaký moment utéct?
Vše je o rozhodnutí. Samozřejmě přišly okamžiky, kdy jsem si nebyla jistá, zda to zvládnu, zda neomdlím, nebo nezešílím, ale vědomě bych to nikdy nevzdala. Proč jste do této extrémní výzvy šla i podruhé?
Chtěla jsem mít srovnání. A zároveň jiný kontext. Podruhé to bylo klidné, meditativní, impresionisticky chvějivé, napojené na přírodu, bez pocitů ohrožení.
Momentum II se přesunulo do intimnějšího prostoru. Byla to reakce na ten nepříjemný zážitek, který se udál u Národního divadla? Ne, takto to bylo předem naplánované. První představení bylo zaměřené na náhodné diváky, byla to taková intervence ve veřejném prostoru, vyzývající dialog s náměstím. Něco, co přinese do rušného místa kontrast, něco, co tam nepatří, a proto ten prostor mění. Podruhé to byla symbióza s prostorem, jak s tím širším (zahrady), tak užším – uzavřené krychle a především tím vnitřním. Vaši dvojici při druhém představení doplnila Markéta Vacovská. Proč jste přizvaly třetí osobu, bylo cílem rozmělnit pozornost, aby se napětí malinko rozvolnilo?
Nemyslím si, že třetí performerka rozmělnila pozornost. Spíše naopak. Již to nebyly dva monology, ale vznikla tím nová vztahová rovina. Tři lidé na scéně vytváří napětí, a tím vzniká i příběh. Splnilo Momentum vaše očekávání?
Neměla jsem žádné očekávání. Jsem šťastná, že se uskutečnilo. Je něco, co byste k Momentu ráda řekla a ještě se vás na to nikdo nezeptal?
V zářijovém vydání Taneční zóny vyjde text, kde rozebírám hodinu po hodině Momenta I na piazzettě. Možná je to hodně osobní, ale myslím si, že umělec by měl být osobní. Jedině tak je konkrétní a pravdivý. Takže tam bude všechno to, na co se mě nikdo nezeptal.
Miřenka Čechová je úspěšná umělkyně. Jako tanečnice a režisérka působí v českých souborech Spitfire Company a Tantehorse, ale ve svých jedenatřiceti letech „dobyla svět“. V roce 2010 se dostala na Fulbrightovo stipendium do Ameriky. O dva roky později byla již nominována na Helen Hayes Award v kategorii Outstanding Supporting Actress za roli v představení Král Lear v Synetic Theater. Jako performerka má na svém kontě více než 18 celovečerních inscenací, jež mnohé, většinou autorské, získaly význačné nejen zahraniční ceny, např. S/He is Nancy Joe (The Best of Contemporary Dance 2012 by Washington Post, Herald Angel Award na Fringe festivalu v Edinburghu), The Voice of Anne Frank (Best of Overseas Production na International Arts Festivalu v Jižní Africe, Outstanding Performance Award na pražském Fringe festivalu, Best of Fringe na amsterodamském Fringe festivalu) či Antiwords (ocenění Divadelních novin, festivalu Next Wave, Skupovy Plzně).
josefina
Vážená pani Šturová,dodatečne blahopřeji k významnemu jubileu.Vždy jsem se svojí rodinou obdivovala umeni jak Vaše,tak…Rozhovor s Astrid Štúrovou: „V divadle to byla krásná léta, bylo to naplnění mého dětského snu…“