S Václavem Janečkem o pedagogické práci a šťastném životě

S Václavem Janečkem o pedagogické práci a šťastném životě

S Václavem Janečkem o pedagogické práci a šťastném životě

Václava Janečka znají aktivní milovníci tance jako pedagoga, jehož hodiny jsou plné odlehčení a humoru a probouzejí dojem, že bez klasického tance není možné žít. Také jako dramaturga baletního souboru Národního divadla a autora naučných seminářů pro veřejnost, ve kterých odkrývá tajemství historie baletů a jejich tvůrců. Václav Janeček také byl, je a bude spojen natrvalo s historií souboru Laterny magiky, jako interpret, dramaturg i pedagog. Dva roky už také vede katedru tance na pražské HAMU. Připočteme-li k tomu další pedagogické aktivity na několika vysokých školách, vychází z toho náplň na možná několik životů. Blížící se životní jubileum je vítanou záminkou podívat se alespoň na několik kousků této skládačky, i když na nějaké velké bilancování není čas – znáte to, úkoly nečekají. A projít všechna témata a zájmy by vydalo spíš na knihu: proto jsme se zastavili především u pedagogické práce, protože na ní stojí budoucnost (nejen) tanečního oboru.

Je to několik dní, co jste se vrátil z Turecka, kde jste vedl hodiny jako hostující pedagog klasického tance. Začněme tedy tím… Jaké máte čerstvé zážitky a jak je vůbec taková akce organizována?
Jedná se o program výměny pedagogů, který probíhá v rámci Erasmu (Teachers Mobility Programme). Byl jsem v Ankaře na univerzitě, jejíž součástí jsou nejvyšší ročníky taneční konzervatoře. Mají specifický systém školství. A musím říci, že to byl neuvěřitelně krásný zážitek. Studenti byli úžasně vděční, nadšení, naprosto upřímní. Stále od nich dostávám zprávy a e-maily a je to nádherná odezva. Je znát, že to je přece jenom jiná mentalita, řekněme jižansko-orientální, zvláštní typ lidí, kteří si nedělají hlavu s časem a striktní disciplínou. Samotní pedagogové byli nesmírně překvapeni tím, jak se chovali. Nevadilo jim ani, když jsme třeba o půl hodiny přetahovali výuku, a co mne nejvíc dojalo, bylo, že se tyhle děti na konci skládaly, aby mi mohly dát na rozloučenou dárek. Něco takového se mi ještě nestalo a já si každého takového projevu hrozně vážím. To je pro mě vždycky ten nejkrásnější dárek.

Co vy a dárky a oslavy? To je teď pro vás docela aktuální.
Jsem typ člověka, který si nejvíc váží a cení, když dostává to, čemu říkám „dary všedního dne“: pozornost, lásku, reakci, ohlas na svou práci. Narozeniny nebo jmeniny pro mě až tolik neznamenají, i když je v pořádku je slavit, je to tradice a já mám radost, když se podaří zorganizovat dobrou oslavu. Jde spíš o to, že nepovažuji za žádnou svoji zásluhu, že mi byl život nadělen a že jsem ho mohl šťastně prožít. A vím, že není ani moje zásluha, že jsem byl vybaven dispozicemi k tomu, že jsem se mohl živit jako umělec, a vlastnostmi, díky kterým jsem se mohl rozvíjet a najít v sobě k tomu vůli.
Jsem trošku dojatý, když nad tím přemýšlím. Z toho, jak jsem mohl intenzivně a šťastně žít, i přes různé peripetie, neúspěchy nebo smutky, kterými člověk samozřejmě musí někdy projít, vždycky se v životě setká s rozchody i se smrtí – ať už v rodině, nebo mezi přáteli. Poslední rok jsem v tomto směru neměl úplně lehký. Ale přesto se považuji za šťastného, protože se mi skoro každý všední den dostává darů pozornosti a lásky. To je něco, čeho si velmi vážím. Studenti, tanečníci, vlastně vy všichni jste mi naplnili všední dny smyslem, že bych do toho života šel zase znova.

Raději zpátky do reality všedního dne, než se dojmu také. Jak často jezdíte jako pedagog do zahraničí? Někdy mám dojem, že pořád cestujete.
To se vám jenom zdá, na delší dobu vyjedu tak dva- či třikrát do roka. Cítím odpovědnost za závazky tady. Jak se říká, člověk má vařit ve své kuchyni, doma jsem v Čechách a chci tady tomu domovu, který mi toho hodně dal, zase něco vrátit. Zní to sentimentálně, ale je to tak. Hodně času mi zaberou také letní školy, z celého léta jsem ještě nikdy neměl prázdniny, jen pár dní dovolené. Ale nestěžuji si.

Pracujete s profesionály, se studenty i s amatéry, často během jediného dne, a se všemi se přitom musí pracovat jinak. Nevyčerpává vás to někdy?
Mě to obohacuje. Naopak se bojím, že kdybych byl zaměřen jen na jednu skupinu, časem bych mohl dojít k pocitu stereotypu, a právě z něj pak vzniká frustrace. Rozhodně ne ze změny, i když těch změn je někdy až moc. (Smích.) Je to samozřejmě náročné a člověk si musí osvojit schopnost zvládnout spoustu úkolů v jeden okamžik. I když se říká, že to není doména mužů, musel jsem se to naučit a vůbec si myslím, že to musí umět všichni pedagogové, a taneční zvlášť. Musíme současně zadávat kombinaci, dívat se, co kdo dělá, sledovat svoje vlastní vnitřní hnutí, komunikovat s korepetitorem, zaznamenat, jestli tanečníci znají zadání, vědět, jestli jsem stihl říct, co jsem potřeboval. Je toho hodně. A pak je zase potřeba rychle přehodit výhybku, z teoretického předmětu do praktického, a naopak.

Pořád mi přijde, že je to komplikované. Lze si v tom vůbec vytvořit systém?
Kdybyste se na to podívala z mé strany, zjistíte, že to má řád. Dopoledne vždycky začínám zadáváním tréninků v divadle, u profesionálů ze souborů. V poledne se přesouvám do škol, nejvíc na moji „alma mater“ AMU, večery věnuji často jiným vysokým školám, kde přednáším některé předměty, a také open class hodinám. To je zase specifická práce s lidmi, kteří si klasiku platí jako svou naprosto osobní potřebu, protože ji mají rádi a protože jejich tělo a mysl ji vyžadují. Po nocích pak dělám další práci, čtu granty, píšu posudky, analýzy, texty do programů… Kruh se uzavírá a všechno mě příjemně naplňuje.

Zastavme se u vašich přednášek na dalších vysokých školách. Kde všude působíte?
Největší úvazek mám na HAMU. Na soukromé Univerzitě Jana Amose Komenského učím obecnější předměty, jako je neverbální komunikace, teorie a praxe dramaturgie nebo management umění. Jde o studijní program Scénická mediální studia, který se vyučuje na katedře sociální a mediální komunikace. Jde právě o komunikaci v praxi, v umění, v kulturních organizacích, produkcích, agenturách – dnes je toho hodně zapotřebí a i trh si žádá lidi v tomto směru vyškolené. Studium je zaměřené především na komunikační dovednosti, techniky, dále na poznání jednotlivých umění, třeba výstavnictví, divadlo nebo architekturu, studenti si „sáhnou“ na všechno. Pak mívám přednášky na VŠE arts management, a to jsou zase jiné typy studentů, vesměs bystří a vděční za to, že potkají osobnosti z praxe, představující určitý obor.

Kolik lidí studuje v takových oborech?
Není to nic masového, studuje maximálně osm, deset lidí jako tady na AMU. Nejúžasnější je jejich zájem, a nejde jen o můj osobní dojem – každý pedagog, kterého jsem přivedl třeba právě na UJAK, bývá upřímně nadšený, jaký je ohlas. Pořád převládá předsudek, že soukromé školy jsou od toho, abyste si koupili titul, ale moje zkušenost je, že jde většinou o lidi s velkým zájmem, kteří si prostě hradí náklady na své studium. Veřejné školy také mají své stinné stránky, ne…? Jsem rád, že jsem tohle zažil a mám tak srovnání. Poznal jsem, jak záleží na individualitě, osobnosti pedagoga. Na každé dané instituci je, aby podporovala dobré pedagogy, aby je vyhledávala, aby podporovala dobré studijní programy, které zohledňují kvalitu výuky.

Málokdo ví, že jste po pedagogice tance vystudoval jako postgraduální program na FF UK estetiku. Co vás přivedlo ke studiu?
Důvodů bylo hned několik. V první řadě jsem ve svém vzdělávání nechtěl zůstat jenom u tance, ale zasadit ho do širšího kontextu umění, teorií umění. Zajímala mne apercepce, vnímání umění a jeho reflexe, ale právě že ne reflexe kritická, ale reflexe formalistická. Nechtěl jsem jít na dějiny umění, protože se mi zdálo, že obor, jako je estetika, bude otevřenější. Je součástí filozofie, ale přitom přímo na filozofii bych se asi neodvážil jít. Filozofii vnímám jako soubor etických, estetických a filozofických věd, nebo spíš nauk, jak rád říkám. Chtěl jsem studovat estetiku v souvztažnosti s uměním, tancem, s tou pozoruhodnou a jedinečnou zkušeností, kterou my tanečníci máme se svým tělem. Doufal jsem, že mi to pomůže vysvětlit i některé pochody, které třeba dělám instinktivně, nebo umocnit účinek některých obyčejných pedagogických i uměleckých výkonů. A v neposlední řadě jsem doufal, že mi to vylepší verbální a písemný projev.

A splnila se vaše očekávání?
Ano. I to, co se týká komunikace. Na FF UK jsou na to přísní a chvilku trvalo, než jsem se s tím sžil. Bylo důležité, že jsem se dál mohl učit mluvit, myslet, psát. A určitě to znamenalo velký impulz, i pokud jde o dialektické myšlení, které bychom si, myslím, měli pěstovat všichni. To, že se na tanec člověk nedívá z pozice kritika, ale estetika, je do velké míry osvobozující. Zkoumám proporce, hloubku, přesvědčivost, individualitu, rozporuplnost, která je správná a je dobře ji v dílech vidět a vnímat. Nepotřebuji dojít až k soudům, ačkoli úsudek si o díle dělám, ale považuji ho jenom za meziúsudek. Názory jsou od toho, aby se měnily.
Jinak jako pedagogovi mi studium pomohlo rozvinout schopnost komunikace, jak zaujmout, aby při učení nešlo jen o imitaci. V taneční pedagogice je prvek imitace dominantní, stejně jako jinde je dominantní náš vjem nebo postřeh vizuální, k tomu patří poslouchání instrukcí a samozřejmě jejich pochopení. Ale to, co si berou studenti ze svých pedagogů, se dá vhodným přístupem, komentářem umocnit. Současně se to musí dít stručně, protože nemůžete v hodině úplně ztrácet čas, ale zase je dobré obětovat ho vysvětlení a odlehčení.

Vaše hodiny rozhodně pestré jsou a studenti se i baví…
Jsem zastáncem toho, aby se v hodině objevila radost, určité uvolnění, určitý typ prožívání ve smyslu šťastných chvil. Snaha zažívat šťastné chvíle patří k životu. Hledání radosti věnujeme hodně času, tak jí tedy věnujme čas i v hodinách a nepolykejme jen vědomosti. Setkáváme se ve společném bodě, a pokud ho prožijeme příjemně, zesiluje pochopení toho, co se máme naučit. Pro mě je velmi důležité vytvořit v hodině atmosféru setkání, dá se to nazvat také jako „život spolu“. Tenhle život spolu je něco, co stojí za to, abychom prožili. Téma našeho setkání je klasická taneční technika, to je samozřejmě hlavní důvod, proč jsme přišli, ale náplň tvoří atmosféra. Ta se ovšem nedá připravit a naplánovat předem. Je potřeba vnímat situaci velmi citlivě, brát v úvahu mimo jiné i svou vlastní kondici. Vždycky nesršíte energií, ale to je naprosto v pořádku.

S některými lidmi pracujete už řadu let i v neprofesionální sféře. Všichni víme, že jsou určité limity, na které narazíme a už je nepřekonáme, ale přesto dál na klasiku chodíme. Určitě to vidíte i vy. Má to pak pro vás jako pedagoga smysl? Nefrustruje vás, že musíte dál pracovat s někým, u koho už neuvidíte nikdy pokrok?
Já osobně to tedy jako pedagog rozhodně takhle necítím. Dokonce by mě taková myšlenka vůbec ani nenapadla! Není to žádná ztráta času. Pokud se tohle někomu honí hlavou, jde o něco, co je nevyřešené v jeho nitru, on si musí sám uvědomit, že má nějaké limity, postavit se k tomu a vyřešit si to sám v sobě. Jako pedagoga mě to nefrustruje. Ani u profesionálů. Už jsem potkal v životě spoustu tanečníků, a ne všichni, kteří tanec systematicky studovali pro vidinu profesionálního uplatnění, dosáhli toho, co si vysnili. Ale nakonec jim to nevadilo, protože stejně strávili s tancem krásný život a jsou si toho vědomi. To je víc než cíl. A koneckonců já sám jsem musel řešit stejné problémy, také jsem se musel vyrovnat se svými limity, nesplnil jsem si všechny cíle a sny.

Co je na pedagogice nejtěžší?
Nevím, jestli nejtěžší, ale pedagogická práce má jeden zvláštní rys: ohlas na ni, výsledek přichází se zpožděním. To bylo něco, na co jsem si musel zvyknout, když jsem skončil s tancováním a začal učit. Trénink nebo zkouška před představením měly vždy okamžitý výsledek. Když už člověk odtančil představení, ať už z něj měl jakýkoli pocit, bylo skončeno, hotovo, úsilí se zúročilo, výsledek tu byl, cítili jste nadšení, protože se vám vyplavily do krve endorfiny, byl tu jasný hmatatelný výsledek. Ale v pedagogice to tak bezprostředně nezažijete a v manažerské pozici, za kterou považuji i svou nynější práci na katedře, už vůbec ne. Tady si musíte zvyknout na to, že nikdy neuděláte za jeden den všechno, co chcete, a pokud náhodou ano, tak na místo jednoho úkolu přijdou tři další.

Jak se na vedoucí pozici cítíte?
Kdybych měl shrnout, co jsem si od této práce sliboval, tak to byl úmysl dát do ní stejný příspěvek, jako jsem se snažil dát do každé práce jako tanečník, pedagog, poradce, v jakékoli funkci. Těšilo mne pomáhat uvádět do chodu projekty nebo představení, ať v Laterně nebo v baletu ND, kde jsem byl u projektů, které se mi zdály důležité, a měl jsem z nich dobrý pocit. I když se nikdy nepovedlo všechno. Základ takovéto pozice, kdy jste představitelem určité instituce, tkví v tom, že máte vize a některé z nich naplníte – realisticky vzato, nikdy nemůžete naplnit všechny, ale můžete – a musíte – se snažit. Je to také pocit služby. Velká odpovědnost, ale také chuť a radost, když se některé vize daří prosadit, i za cenu toho, že to není vždy příjemný proces a přicházejí i konflikty. Nikdy není možné zavděčit se každému. Ale určitě je to příležitost a jsem rád, že i jednotlivosti, do kterých jsem mohl zasáhnout, se daří. Mám ostatně moc rád rčení, že důležité jsou malé kroky, ne ty velké. Tak to funguje i v životě.

Co vás v životě nabíjí, co vám dělá radost? Kromě odezvy studentů na vaše pedagogické působení.
Určitě příroda. Mám rád květiny a stromy, uklidňuje mě zpěv ptáků. Člověk na tu krásu přes zimu docela zapomene a na jaře je potom fascinovaný. To není žádná fráze, ale opravdová radost. Rád se starám o zahrádku, kterou mám ovšem u Berounky v zátopové zóně, takže zrovna loni se mi tam v červnu přehnala povodeň. Ale stejně jsem rád, když můžu být na vzduchu a budovat něco vlastníma rukama.
A druhá velká radost jsou moji přátelé a známí. Říká se, že prý má člověk nejbližších přátel za svůj život pět, dalších dobrých přátel asi patnáct a v dalším okruhu asi padesát. Myslím, že je to pravda. Jsem vděčný za dobré přátele a mnoho známých, za okruh milých lidí, spolupracovníků, jichž si cením, že mě přijali. Mám kolem sebe množství úžasných lidí a nejraději bych měl se všemi velmi osobní vztahy, co nejvíc do hloubky, což je oboustranná věc, protože sytíme vztahy ze dvou stran. Jsem si toho vědom a opravdu za to děkuji. Věřím také tomu, že láska je nevyčerpatelná, že jí nikdy nemůžete vydat příliš mnoho, jak se někdy říká. Láska jsou hluboké, kvalitní vztahy a já jsem vděčný za to, že je mám.


Václav Janeček (*18. dubna 1964) po absolvování Taneční konzervatoře hl. m. Prahy vystudoval taneční pedagogiku na HAMU a následně doktorské postgraduální studium estetiky na FF UK v Praze. Habilitoval přednáškou na téma inovace klasické taneční techniky. Na katedře tance Akademie múzických umění v Praze působí od roku 1993 jako pedagog klasické taneční techniky a metodiky, od roku 2012 jako vedoucí katedry. Dlouhodobě je dramaturgem baletního souboru Národního divadla v Praze. Byl rovněž dramaturgem Laterny magiky a dosud je v tomto souboru pedagogem, baletním mistrem a asistentem několika choreografií. S Laternou magikou je také spojena jeho předchozí interpretační praxe sólisty souboru. Rozsáhlá publikační činnost zahrnuje knižní tituly (Metodika klasického tance pro umělecké školy, Ozvěny tance, Tělo a tanec, Laterna magika aneb Divadlo zázraků, Úvod do taneční pedagogiky) a přes devadesát odborných a populárních statí, článků, profilů osobností, rozhovorů, editorialů a odborných reflexí. Jako autor nebo spoluautor se podílel na několika tanečních a baletních projektech, námětech, scénářích a televizních dokumentech souvisejících s některými tituly v Laterně magice a ND Praha, např. inscenacích Graffiti, Argonauti a Coctail 008, Code 58.08, výstavě Laterna magika – multivizuální fenomén v Laterně magice, Baletománie v ND Praha a několika původních projektech ve spojitosti s působením ve funkci dramaturga (Amerikana II–III, Faust apod.). Působí také v jiných veřejných i soukromých vysokých školách, akademických senátech AMU a HAMU, jako člen grantových komisí pražského magistrátu a MK ČR i jako hostující pedagog v několika domácích a zahraničních souborech.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: