Jak zpětně reflektujete první ročník? Setkala jste se s příznivou odezvou, která vás motivovala do dalších let? První ročník byl pro nás rozhodně úspěšný. Bez ohlasů diváků i odborné veřejnosti bychom se do podobného podniku podruhé nepouštěli. Myslím, že rozhodně má smysl v Praze představit i jiné cirkusové směry a intimnější projekty, které přistupují k tvorbě velmi osobitě a neotřele. Loni to byly hlavně soubory Subliminati Corporation a Fet a Mà, které smetly svojí energií diváky ze židlí.
Zaznamenali jste po prvním ročníku větší zájem o lekce akrobacie v centru pro nový cirkus – Cirqueonu, jehož jste spoluzakladatelkou?
Festival byl loni v dubnu a naše kurzy začínají už letos v únoru. Kdo nás objevil díky festivalu, musel vydržet až do začátku nového semestru, ale nemáme to přesně spočítané. Cirkopolis ale dokazuje a propaguje i jinou tvář Cirqueonu. Nejsme pouze volnočasové centrum, umíme a děláme toho mnohem víc.
V rámci druhého ročníku nabídnete i master class, vedené zahraničními umělci. Můžete nám je přiblížit a říci, komu jsou určeny?
Naší snahou je propojit naše české umělce se zahraničními, které zveme na festival. Taková setkání jsou strašně důležitá a inspirativní. Letos nabízíme dvě kreativní dílny – první žonglovací s Guillaumem Martinetem. On je fantastická figura v evropském žonglování. Pracuje jako mentor pro mnoho evropských žonglérů a jeho přemýšlení o žonglování je úplně jiné. Druhou dílnu povede Eva Ordonez, troufám si říct, v současnosti nejzajímavější akrobatka na visuté hrazdě v Evropě. Obě dílny jsou věnované pokročilejším žonglérům a závěsným akrobatům. Speciální událostí je Cirkopolis vol. III a potom workshop pro začínající kritiky pod vedením Vladimíra Mikulky.
I v letošním roce vyvrcholí festival projektem Cirkopolis vol. III, který znovu režíruje francouzský umělec Florent Bergal. Myslíte, že se na spolupráci s umělci opět těší? Stane se tato událost pro festival ikonickou? Budete v následujících letech zvát i jiné umělce, nebo tento výjimečný post ponecháte i v dalších letech tomuto artistovi? Umělci se těší rozhodně, oni si ho „vynutili“. Florent je neuvěřitelně inspirující člověk. Nechápu, jak přežívá – prakticky nespí, pije pořád kafe, kouří, celý den chrlí nápady, tvoří a po večerech tančí tango. V budoucnu chci oslovit i další umělce, režiséry, ale není tak snadné najít ty pravé. Cirkusových režisérů, kteří do podobného experimentu jdou naplno, není tolik. Nechci z Cirkopolisu vol. XX udělat kabaret, kde se jenom seskládají čísla – a hotovo. To je příliš jednoduché, ambicí je, aby skupina opravdu tvořila společně, režisér držel koncept a provokoval. Chce to hodně velkou energii, přípravu a zkušenost. Výsledek je o to nejistější, ale všem na jevišti to dává strašně moc pro další vlastní tvorbu.
Proběhnou oproti loňskému roku nějaké zásadní změny v organizaci festivalu? Navážete i v dalších letech spolupráci s divadlem Ponec?
Připravujeme teprve druhý ročník, zkoušíme stále nové věci, to je přirozené a žádané, nemůžeme jet pořád ve stejných kolejích. Doufám, že s divadlem Ponec budeme nadále spolupracovat, ale to záleží také na technických podmínkách vybraných souborů. Letos to technici nemají snadné. Do budoucna jsme v jednání přirozeně s Jatky78 a uvidíme, co přinesou další roky – všechny cesty jsou otevřeny.
Letošní ročník představí tři současné francouzské soubory. Proč jste zvolili právě je? Jedná se o dramaturgický záměr, přivézt umělce z jedné země? Jaká představení soubory divákům nabídnou?
Spíš se z toho stal dramaturgický záměr. Já v první řadě sleduji kvalitu představení. Nejdřív se „zamiluju do představení“ a potom až zjišťuji, odkud soubor je. Velkou roli hrají i praktické informace, jako technické podmínky souboru a výše honoráře. Obecně je ale Francie domovem největšího množství uměleckých skupin díky systému podpory. Takže sice jsou soubory oficiálně francouzské, ale zastoupeny jsou i jiné národnosti. Letos každý soubor přináší úplně jinou estetiku a jiný přístup k současnému cirkusu. Sacékripa a Oktobre mají velmi divadelní pojetí, hrají si s charaktery. Vedle toho Defracto ve své naprosté dokonalosti techniky působí jako legrácka, ale všichni tři na jevišti neustále překvapují. Ani jeden z projektů není pompézní velkolepou podívanou, ale jsou to takové třešinky na dortu.
Festival poprvé míří také do regionů – Jihlavy a Olomouce. Na jaké představení se zde diváci mohou těšit a v kolika večerech se zde divákům představí?
To je naším velkým cílem do budoucna, dělat malé regionální „tour“ pro naše hosty. Je to ekonomicky pro všechny výhodné – a hlavně, když už se do Prahy soubory táhnou tisíce kilometrů, je škoda nepředstavit je i v dalších městech. Letos je první pokus a věřím, že se napříště domluvíme i s dalšími partnery. Vozíme hlavně menší projekty, bez velkých šapitó, takže jsou přístupné pro „touring“. V Jihlavě i Olomouci uvedeme Defracto.
Těšíte se opět na atmosféru festivalu?
Každý festival má svoji atmosféru, ta naše se tvoří hodně během workshopů a potom v baru v Akropoli, přirozeně. Skvělou atmosféru dělají skvělí lidé a ti jsou ze všech stran – od souborů, přes společný tým Cirqueonu a Paláce Akropolis až po diváky.
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?