Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohl ujmout vedení Divadla Archa?
Samotného mě to nenapadlo. Oslovil mě Ondřej Hrab před dvěma roky s tím, že chce na konci roku 2023 skončit s vedením divadla. Byl zhruba duben nebo květen a do září bylo třeba připravit grantovou žádost na Magistrát hl. m. Prahy. Když mi to nabídl, vzal jsem si čas na rozmyšlenou. Uvědomoval jsem si, že pět měsíců na přípravu tak velkého projektu není mnoho. Navíc poměrně záhy se ukázalo, že Magistrát chce vrátit uzávěrku žádostí zpět na červnový termín, tenkrát se to měnilo kvůli koronaviru. Po nějakém čase a mnoha hovorech s kolegy jsem rozhodl nabídku přijmout. V tu chvíli jsem měl na přípravu celého konceptu jenom dva měsíce.
Tou dobou jsem ani neuvažoval nad změnou instituce, byl jsem zcela ponořen do práce na Jatkách78. Už delší dobu jsem ale tušil, že se můj konec ve vedení divadla blíží. Zastávám totiž názor, že ve vedení kulturních institucí by mělo docházet k pravidelným obměnám. Neříkám úplně častým, ale určitě pravidelněji, než se obvykle děje. Sám na sobě totiž vnímám, že vedení organizace začne po nějaké době trochu ztrácet prvotní elán, nadšení, vše začíná sklouzávat do rutiny. A to není nikdy dobré.
Dle vašich prohlášení se chcete zaměřit na věkovou kategorii od 15 do 29 let. Proč zrovna tato věková hranice?
Tuto myšlenku jsem měl již delší dobu. V roce 2004 jsem strávil nějaký čas v Castillo Theatre v New Yorku, které se zaměřovalo na mládež a fungovalo to naprosto skvěle. Podařilo se jim vytvořit komunitu, mladí lidé tam nechodili pouze jako diváci, ale sami vystupovali, tvořili dramaturgii, podíleli se na chodu divadla. Koncepce stavěla na problémech spojených s americkou společností, to znamená rasové rozdíly, sociální problémy a další témata.
Zaměřit se na skupinu mladých lidí mě neskutečně lákalo. Částečně jsem to realizoval na Nové scéně, na Jatkách78 ale bylo třeba tuto skupinu opustit, protože jsme balancovali na pomezí komerčního a neziskového divadla. Nemohli jsme si to dovolit, měli jsme minimální státní a městskou podporu a tato cílová skupina vám jednoduše nikdy nevydělá peníze.
Ondřejova nabídka ve mně znovu zažehla touhu s touto skupinou pracovat. Divadlo Archa má jako bývalá příspěvková organizace lepší grantovou pozici než ostatní subjekty. Přišlo mi proto, že je to skvělá šance – vynikající prostor, plně vybavený, kredibilní grantová historie...
Sám už jste zmínil Ondřeje Hraba. Budete v něčem navazovat na koncept Divadla Archa tak, jak ho vedl právě on?
Ondřej chtěl, aby se udělala tlustá čára za jeho činností. Řekl bych ale, že jsme ten náhlý střih trochu zmírnili. Upozorňoval jsem jej od začátku našich hovorů, že nemá smysl končit spolupráci s kvalitními projekty, když mají potenciál zasáhnout i námi vybranou cílovou skupinu. V jistém ohledu navazujeme na gros Divadla Archa jako stagiony, nesouborového divadla s mixem různých uměleckých žánrů. Ale to je vlastně i zadání zakladatele divadla, tedy magistrátu hl. m. Prahy. Budeme určitě také spolupracovat na mezinárodní úrovni a zvát regionální soubory. Konkrétně například navazujeme na spolupráci s Husou na provázku a HaDivadlem.
Když se vrátím k té hranici 15 až 29 let, jak jste dospěli k té spodní věkové hranici? Proč zrovna 15 let?
Ta spodní hranice je úplně jasná, jedná se o konec základní školy. Kulturní instituce se totiž často orientují na žáky základních škol, příkladem může být Divadlo Minor. Nicméně v 15 letech dochází k proměně, nastává druhá polovina teenage období, výběr střední školy, jiný systém výuky, proměňuje se vkus a očekávání… A právě většina divadel se už této cílové skupině nevěnuje.
A ta vrchní hranice 29 let?
Ta je více zamlžená. To rozpětí jsme rozšířili, protože jsme se nechtěli příliš omezovat a tvořit pouze pro středoškoláky, ale celkově i mladé lidi. Plánujeme vytvářet projekty pro různé podskupiny v rámci této skupiny.
Navíc budeme samozřejmě muset také nabízet události s komerčním přesahem. Sídlíme totiž v soukromé budově a její nájem a spojené služby spolknou zhruba polovinu dotace. Těmi komerčnějšími projekty mám ale stále na mysli zejména akce z oblasti divadla a hudby.
Sám jste říkal, že to rozpětí je poměrně široké. Zajímalo by mě, jak přesně chcete tedy tvořit pro různé skupiny? Co budete dělat jinak než jiná divadla?
Zejména budeme do tvorby tuto cílovou skupinu zatahovat. Nechceme tvořit pro ně, chceme tvořit s nimi. To je možná ten základní rozdíl. Jedná se ale také o způsob komunikace, marketingových strategií. Patnáctiletí totiž obvykle nechodí do divadla sami, chodí s rodiči nebo se jedná o školní akci. 18+ pak už zase chodí s kamarády, divadlo pro ně začíná být společenskou akcí. Vybíráme témata, která je zajímají.
Abych uvedl jeden konkrétní příklad – pro skupinu 18+ uvedeme na podzim v koprodukci s Burkicom premiéru inscenace Slunce Jany Burkiewiczové, která bude pojednávat o inovacích, technologiích a umělé inteligenci.
Zmínil jste jméno známé choreografky. Budete se zaměřovat třeba i na menší, experimentálnější formy divadla?
Ano, plánujeme také tvořit dramaturgii pro malou scénu, v rámci které chceme navázat na starší program Divadla Archa, konkrétně na rezidenční program. Umělci, kteří kdysi vystupovali na malém sále, se transformovali ve velká jména našeho oboru, ať už jde o Rosťu Nováka a Cirk La Putyka, SKUTRy, VerTeDance nebo Spielraum Kollektiv. Nechci ale prozrazovat konkrétní jména, máme nějaká v jednání, ale ne 100% potvrzená.
Od nové sezony budete mít také produkční činnost, respektive budete podporovat umělce v tvorbě. O jakou formu spolupráce se bude jednat?
To bude různé a bude záležet projekt od projektu. V tuto chvíli běží otevřená výzva na náš projekt Respekt, jehož premiéru plánujeme ve spolupráci s Divadlem NIE a Kjellem Mobergem na konci října. Hledáme mladé lidi, kteří mají chuť tvořit divadlo, vyprávět svůj nebo i cizí příběh, hrát na hudební nástroj, případně vytvořit hudbu pro představení. Nemusí to být nutně profesionálové. Následně vybereme 60 lidí, se kterými uspořádáme víkendový workshop u nás v divadle. Finálně pak tvůrčí tým s dvaceti takto vybranými lidmi vytvoří v průběhu čtyř měsíců novou inscenaci.
Od doby, co výzva běží, nám každý den přijde přihláška s videem a motivačním dopisem. Jsme rádi, že se to chytlo. Zároveň se jedná o různé spektrum lidí, profesionálů i amatérů, kteří mají chuť tvořit. Jsem na výsledek tohoto projektu velmi zvědavý, mám pocit, že může dát impulz zavedenému způsobu tvorby inscenací.
Ať už se bude ale jednat o jakýkoliv projekt, všechny budou mít jediný cíl, a to aby k nám mladí lidé nejenom chodili, ale aby u nás také tvořili. Věříme totiž, že když je vtáhneme do procesu tvorby, tak si snadněji najdou k divadlu cestu.
Budete mít v dramaturgickém týmu někoho z tohoto věkového rozpětí?
Máme člověka v týmu pro hudební dramaturgii. V divadelní lince doplnění týmu plánujeme. Dost možná naši budoucí kolegové vzejdou právě na základě zmíněných výzev. Tato skupina by neměla pracovat jen na programu, ale také v marketingu i ostatních složkách divadla.
Není to poprvé co budujete divadelní scénu. Pomáhal jste otevřít Jatka78, což je oproti Divadlu Archa významně jiné prostředí, jak umělecky, tak fyzicky. Jaké je to začínat od znova?
Je to náročné, ale s novým projektem se často ve mně zažehne nová energie. Navíc tady sice budujeme nový projekt, ale zato na velmi solidních základech toho předcházejícího. Jedná se o velmi odlišnou situaci, než jakou jsem zažil na Jatkách78, protože tenkrát jsme získali prostor, který ani zdaleka divadlo nepřipomínal. Kdežto tady máme slušně vybavené divadlo v centru Prahy hned k mání. Ačkoli po třech měsících mohu říct, že začínat na zelené louce je v mnoha ohledech lehčí než navazovat na práci předchůdce.
Máte za sebou tři měsíce fungování. Je něco, co vás překvapilo? Ať už v pozitivním, nebo negativním slova smyslu?
Sebekriticky přiznávám, že jsme si zejména začátek celého projektu měli lépe promyslet. Neříkám, že jsme to promysleli špatně, ale to, co řešíme poslední dny a týdny, nám bere mnoho energie. Ještě před převzetím divadla jsme totiž uvažovali nad tím, že sice budeme teprve vše tvořit a vymýšlet, ale zároveň jsme byli toho názoru, že divadlo nesmí být prázdné, jeho provoz nemůže stát. Ačkoliv jsme sestavili provizorní program z různých hostování a partnerských koprodukcí, tak samotný provoz a marketing daných projektů nám zabírá mnoho času. A právě tento čas bychom nyní potřebovali na strategické přemýšlení a plánování, ale místo toho řešíme provozní starosti jednotlivých večerů. Toto jsme podcenili.
Jakou máte zpětnou vazbu na dosavadní fungování Archy+?
My jsme toho mnoho pro veřejnost zatím neudělali. Ale celkově jsme se setkali s pozitivním ohlasem na naše zaměření na mladé publikum.
A pak nevím, zda se to dá nazvat zpětnou vazbou, ale GoOut zveřejňuje vždy týdenní výběry a doporučení na kulturní akce. A k našemu překvapení minulý týden ze sedmi zveřejněných tipů se tři odehrávají u nás.
Jaké máte vyhlídky na budoucnost Archy+? Kam směřujete?
Když mluvím o budoucnosti Archy+, nazývám to čtyřletým pokusem. Nevíme totiž, zda se nám to povede. I do grantového projektu jsme uvedli, že se jedná o náročnou cílovou skupinu s roztříštěnými zájmy a minimem času. Mladí lidé mají hodně školních povinností, docela se věnují sportovním aktivitám, případně tráví hodně času na sociálních sítích, Netflixu, hrají počítačové hry. Průměrně stráví před obrazovkou 7,5 hodiny denně. A proto si uvědomujeme, že odtrhnout je od obrazovek a dostat do divadla může být náročný úkol. Chceme to ale zkusit. Když uvidíme, že se nám náš záměr nedaří realizovat, prostor nabídneme dále. Nebudeme se tu držet za každou cenu.
Štěpán Kubišta (1978)
Absolvent oboru produkce na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze, zúčastnil se pracovních stáží v USA i v Německu. Působil například jako ředitel Nové scény Národního divadla v letech 2010–2013, mezi lety 2014–2015 byl manažerem souboru Cirk La Putyka a podílel se na vybudování a vedení nové scény Jatka78 v pražských Holešovicích (2015–2023). Od roku 2024 vede prostor Archa+, v současnosti je také místopředsedou Asociace nezávislých divadel.
Hana Polanská
Je škoda, že v článku není uvedeno, kdo za tím štěstím, že máme Hamiltona (a nejen jeho, ale i další dědice a ikony…Jakákoli jedinečnost. Julyen Hamilton zase v Praze