V Česku je pro rodiče malých dětí snazší dostat se na pivo než na kulturu, říká Smreková z platformy Parent-Friendly Culture

Inzerce

Mariko, kdy vás napadlo věnovat se tématu Parent-Friendly Culture?
Díky vlastní zkušenosti. Když jsem se stala matkou, začala jsem narážet na bariéry ve veřejném i kulturním prostoru. Byla jsem z toho naštvaná – žijeme v 21. století, ale parent-friendly společnost je stále spíše výjimkou. Když chcete jako rodič s dítětem něco zařídit, hned narazíte – chybějící nájezdy pro kočárky jsou jedním z příkladů. Nejednou jsem musela několikrát za den kočárek vynést po schodech, což mi přijde absurdní. Jak je možné, že při plánování veřejného prostoru se stále nepočítá s různými potřebami obyvatel? A to, co platí pro veřejný prostor, bohužel často platí i pro kulturní prostor.

Takže jste se rozhodla bořit bariéry pro rodiče, kteří chtějí na kulturu?
Ano, ale vnímám to ze dvou pohledů: rodič-umělec a rodič-divák. Často se tyto skupiny směšují. Rodič-umělec potřebuje různé pomocné nástroje podle typu své profese k tomu, aby mohl dál při pečování o děti tvořit a žít svůj profesní život. Rodič-divák zase potřebuje přístupnost, aby mohl sám pro sebe kulturu jednoduše navštěvovat. V obou případech je však častým společným prvkem nutnost dřívějšího času programu. Kultura pro dospělé publikum nemusí začínat jenom pozdě večer. Může začínat mnohem dříve, například v pět nebo v šest odpoledne.

Já osobně mám díky své umělecké profesi větší možnost dostat se ke kulturním zážitkům. Znám umělce a umělkyně, orientuji se v nabídce, kde bych při návštěvě s dětmi nemusela překážet, a sama tvořím mezigenerační díla. Uvědomila jsem si však, že mnoho rodičů toto privilegium nemá. Jako matka malého dítěte jsem trávila mnoho času na dětských hřištích a tam se nevyhnula započetí nějakého rozhovoru. Tak jsem slýchala: „Od porodu jsem nebyla v divadle,“ nebo „Osm let jsme s manželem nebyli ani v kině. Pořád se u dětí střídáme, jednou jde manžel, jednou já, ale nemáme společný čas.“

A to byl impulz ke vzniku Parent-Friendly Culture?
Ano, chtěli jsme vytvořit systém, který umožní rodičům při pečování o děti naplnit jejich potřebu kulturních zážitků a trávit čas spolu jako pár. Zároveň jsme chtěli zajistit, aby děti měly v jejich blízkosti a v rámci stejné instituce v té době kvalitní program, kde mohou svobodně a bezpečně trávit čas, když si jejich rodiče užívají kulturu. Nejsem zastáncem toho, že děti musejí mít vždy umělecký vedený program. Někdy stačí, když mají prostor pro svobodnou hru s kompetentními osobami, které je hlídají, nebo i nabízejí nějaké podněty, protože prostoru na svobodnou hru mají v dnešním světě čím dál méně.

Jak vznikla samotná iniciativa?
Historie sahá do roku 2019, kdy jsem se přestěhovala do Prahy. Tehdy jsem si uvědomila, že i tady chybí parent-friendly kulturní prostory a instituce. Na Divadelním festivalu v Kutné Hoře jsme s kolegyní scénografkou Lenkou Jabůrkovou vytvořily mezigenerační stan, takzvanou chill-out zónu tak, aby se v ní cítili pohodlně a vítaně jak rodiče a děti, tak i dospělí návštěvníci festivalu bez dětí. Nevyčlenily jsme děti s rodiči do odděleného prostoru ani do infantilně řešeného dětského koutku, ale přenesly jsme jejich aktivity přímo do centra festivalu, na místo, kde původně měl stát hlavní stánek s pivem. Zájem o tento koncept byl obrovský, a tak jsme v rámci organizace Studia ALTA založili s Petrem Dlouhým iniciativu Parent-Friendly Culture. Cílem bylo nejen vytvářet přístupné prostředí, čas a hlídání dětí, ale i edukovat instituce, jak tento přístup trvale začlenit do svého fungování.

Spolupracujete tedy i s kulturními institucemi?
Ano, nabízíme workshopy přístupnosti kultury rodičům malých dětí, nebo jim prakticky přijdeme parent-friendly přístup pomoct zavést. Institucím ukazujeme, že existuje skupina rodičů-diváků, o kterou mohou přicházet, pokud jim nenabídnou řešení s hlídáním pro jejich děti. Navrhujeme, jak vytvořit paralelní programy pro děti, ale zároveň dbáme na estetiku a funkčnost prostor, ve kterém hlídání probíhá. Důležitá je pro nás i udržitelnost – chceme, aby se přístupnost nestala jednorázovou aktivitou, ale trvalou součástí kulturního prostředí.

Kde už se vám podařilo něco změnit?
Například v Alfredovi ve dvoře a v Kafkárně v Dejvicích, kde se program kombinuje s hlídáním dětí. Podobně funguje Národní divadlo a festival Letní Letná. Velký zájem je v Budějovicích, Brně i Olomouci.

Vaše aktivity zahrnují i tvorbu inscenací, jako je Neényi, na kterém jste spolupracovala s Ostružinou, nebo Vidět neviditelné. Jaký je jejich koncept?
Neényi bylo původně zamýšlené pro děti do tří let, ale uvědomili jsme si, že na takových představeních je polovina diváků dospělých, kteří jako rodiče malých dětí nemají přístup ke kultuře pro sebe. Hledali jsme proto takové zpracování díla, abychom umělecky saturovali dospělého i dětského diváka a nesklouzli k infantilnímu řešením. Chtěli jsme, aby se každý divák cítil dobře a vítán. Každý, kdo přijde s dětmi, nebo bez dětí. 

Na základě této zkušenosti jsme s Lenkou Jabůrkovou a Matějem Nytrou vytvořili i představení Vidět neviditelné, pojmenovali jsme si komunikační klíč, performing art princip pro tuhle mezigenerační cílovou skupinu, kde pracujeme hodně s improvizací, interakcí s přítomnými. Ani jedna naše inscenace nemá pevnou choreografii od začátku do konce, ale principem je, že jsme všichni přítomni tady a teď a pracujeme s tím, co přichází od dětí i dospělých, a občas iniciujeme nějakou akci, ale nechceme diváky nikam vést. Zásadní je, že je nastavený podnětný scénografický prostor a také téma. V Neényi je to mateřská dovolená, tedy domácnost, a v kontrastu pláž, pobyt u moře. A u Vidět neviditelné jsou to vzpomínky z dětství, objekty a materiály k výrobě vlastních hraček, se kterými si současní dospělí v dětství hráli a se kterými si hrají děti různých generací i dnes. 

Parent-Friendly Culture o sobě dalo teď vědět především sympoziem, kde měly workshop umělkyně z Berlína z uskupení Tanz und Elternschaft (Tanec a rodičovství). Jak pracují? Podobně jako vy? 

Ano, také pracovaly hodně s rekvizitami, ale na rozdíl od nás vyšly na jeviště i se svými dětmi a snažily se nás skrze jednotlivé objekty rozpohybovat. 

Takže hodně pohybové. A vy to vnímáte jak? Je pro vás pohyb v nabídce programu pro mezigenerační publikum také primární? 

No, vlastně je pro nás asi nejdůležitější schopnost percepce, schopnost pozorovat diváky a jejich jednání na jevišti a následně dle toho jednat pohybově, zvukem, interakcí.

A ještě k Sympoziu přístupnosti v rámci Parent-Friendly Culture, které na začátku října proběhlo v Žižkostele. Součástí programu bylo tzv. veřejné slyšení, kde asi 50 umělců, kulturních pracovníků, diváků i dětí mluvilo o svých pocitech v rámci nepřístupnosti kultury. Co ve vás nejvíc rezonovalo? 

Pokud bych měla říct, co se mě nejvíc dotýkalo, tak to byly zkušenosti rodičů, kteří říkali, že v České republice je snazší se s dítětem dostat na pivo než na kulturu pro dospělé. Což je šokující a zároveň je to paradox, že alkohol je pro rodiče přístupnější než kultura. Podobně zaznívalo, že je snazší vzít dítě do nákupního centra. 

Zajímají vás i rodiče a děti, které mají nějaké zdravotní postižení?

Ano, tím, že počítáme s kočárky, tak hledáme automaticky prostor, kam se třeba dostane vozíčkář.  Ale upřímně řečeno, ještě jsme se k tomuto dalšímu kroku – vrstvám různých zdravotních znevýhodnění – nedostali.

A kdyby přišel na představení nevidomý nebo neslyšící divák se smyslovým postižením? Fungovalo by to? 

Myslím, že toto může být druhý level naší snahy. Některé věci by určitě automaticky fungovaly a o některých bychom museli přemýšlet, jak je komu přizpůsobit. Je pravda, že primárně máme záběr na inkluzi rodičů s dětmi, a může se stát, že se v této skupině objeví i někdo s další potřebou. To by stálo za vyzkoušení. Mezigenerační performance máme postavené na společném zážitku beze slov, kde dochází k neverbálním interakcím. 

Může každý z nás udělat něco pro to, aby kultura byla více parent-friendly?

Já osobně to vnímám tak, že bychom se měli zaměřit na to budovat parent-friendly společnost a kulturních prostor pro mezigenerační setkání. Dříve na venkově hlídala děti celá vesnice. Bylo přirozené žít hodně spolu a pomáhat si tak přirozeně i s dětmi. Teď máme spíše tendenci se dělit podle věku a životní fáze, uzavírat a vlastně i vydělovat kulturu z našeho života. V inscenaci Vidět neviditelné se dítě může s kýmkoliv propojit a hrát si. A to mi přijde skvělé. Přála bych si, aby mi cizí člověk nabídl, že mi dítě pochová, když potřebuju něco vytáhnout z batohu, nebo mu jen tak něco vyprávěl, aby ho zabavil. Takhle mi občas lidé pomohli zvládnout čtyřicetiminutovou cestu tramvají s miminem, když jsem vyzvedávala starší dceru ze školy. Bylo by skvělé, kdyby péče byla sdílená hodnota naší celé kultury. 

Jaké jsou vaše další plány?
Chystáme publikaci, kde shrneme principy Parent-Friendly Culture. Chceme dál podporovat změny, které z kulturních institucí udělají přístupnější místo pro všechny rodiče a jejich děti. 

Marika Smreková (nar. 1988)

Marika Smreková je slovenská umělkyně žijící v Praze, režisérka, dramaturgyně, performerka. Vystudovala divadelní režii na brněnské JAMU, kde nyní dokončuje doktorské studium. Ve své disertační práci reflektuje svůj umělecký výzkum participativních forem performativního umění v rámci Komunitního festivalu UM ve Staré Ľubovni, který deset let organizovala a kurátorovala (2012–2021). Vytvořila desítky uměleckých projektů založených na principech přímé participace, které umožnily spolupráci marginalizovaných a majoritních skupin. V posledních čtyřech letech žije a tvoří v Praze. Režijně-dramaturgicky spolupracovala hlavně se spolkem Ostružina (Nényi & .tektoparty), jako autorka vedla projekt Y: Parents (Divadelní Festival Kutná Hora 2021, Divadlo X10 2022, Jurányi Ház Budapešť 2023), který přímo vedl k jejímu uměleckému zapojení do projektu Studia ALTA On Mobilisation (2023–2025), kde se zabývá přístupnosti institucí pro rodiče malých dětí.

Výzkumný projekt Parent-Friendly Culture si získal velkou mediální i profesní pozornost. Otevírá témata, která začínají v naší společnosti velmi silně rezonovat, a dává podporu lidem, aby se mohli ozvat. Díky tomu je v poslední době zvána jako hostka do řady konferencí a sympozií (Women in Art, Co.Labs Brno 2024; Assembly of Knowledge, Theater Pfütze Norimberk 2023; Gardening Ecofeminism, Kafkárna Praha 2023, IMPACT24, PACT Zollverein Essen 2024).

https://linktr.ee/parentfriendlyculture