Václav Kuneš: „Tanec mě celý život drží nad vodou.“

Soubor současného tance 420PEOPLE tanečníka a choreografa Václava Kuneše letos slaví patnáct let. Za ta léta představil řadu úspěšných inscenací. Nejnovější HeArt of Noise v choreografii Sylvy Šafkové měla premiéru na konci září. Umělecký ředitel souboru Václav Kuneš ale nepřestává tvořit dál. V posledních letech například vstoupil do světa tanečních filmů a po vzoru nizozemského souboru NDT, v němž odstartoval svou taneční kariéru, přišel s konceptem 42+PEOPLE, jenž dává prostor tanečníkům starším dvaačtyřiceti let. V prvním díle ze série, WHERE, se vrátil po delší době na jeviště po boku Heleny Arenbergerové, jež za svůj výkon získala před nedávnem Cenu Thálie, a opět se v něm probudila radost z tance a zvědavost zkoumat, co jeho tělo dokáže.

6. 10. 2023 rozhovory

Václav Kuneš. Foto: Ivan Kassa.

Autor Marie Niček

Nejen že 420PEOPLE slaví patnáct let, ale je to třicet let od doby, kdy jsi absolvoval na pražské Taneční konzervatoři. Vzpomeneš si, jak sis svou kariéru tehdy představoval?
To byla úplně jiná doba. Bylo to krátce po revoluci a během těch čtyř let se nám otevřely obzory. Začali sem jezdit zahraniční pedagogové a přiváželi repertoár a techniky, se kterými jsme se do té doby nesetkali. Na sálech začala být slyšet angličtina, mohli jsme vycestovat. Konečně jsme mohli začít snít.

Jaké jsi měl sny?
Vybavuju si jeden takový „AHA moment“. Studoval jsem na konzervatoři balet a paní profesorka Aneta Voleská se nás tehdy ptala, co bychom chtěli dělat. Obrátila se na mě a řekla: „Ty se ale baletu věnovat nechceš, viď?“ Ve mně úplně hrklo. Uvědomil jsem si, že má pravdu, že tíhnu k něčemu jinému. Nelákal mě klasický repertoár. Chtěl jsem dělat něco, čím můžu něco říct. A hlavně jsem chtěl ven. Tak jsem se přihlásil na konkurz do NDT (Nederlands Dans Theater) a klaplo to.

Splnil se ti sen založením vlastního souboru?
S Natašou Novotnou jsme toužili dělat a přivážet do Česka věci, které jsme zažili v zahraničí. V Holandsku nás fascinoval ten multikulturní melting pot a chtěli jsme rozvíjet mezinárodní spolupráci.

Řekl bys, že 420PEOPLE provází za těch patnáct let nějaká kontinuální linka?
Snažíme se nabídnout něco jiného, než co jsme dělali doposud, ať už je to výběr hudby, nebo spolupráce s novými lidmi nebo žánry. Nejde ustrnout, musíme se posunovat dopředu. Soubor se ale mění spolu s tanečníky. Není to tak, že bych začal choreografovat jinak nebo výrazně měnil styl. Každý tanečník ale přináší svou škálu pohybu a tím nabízí něco nového. Na mně pak je dát to dohromady.

Tvoří se ti s rostoucími zkušenostmi lépe?
Jsem v takovém období bilancování a řekl bych, že je to spíš horší a horší. Už jsem viděl tolik choreografií a nechci se opakovat nebo někoho kopírovat. Je těžké být originální. Ale těmito myšlenkami si házím akorát klacky pod nohy. Tak se ptám, co by mě jako tvůrce bavilo dělat? Teď je to třeba styl hudby, DJ set, který jsem použil už v představení EVER, a chtěl bych ho rozvíjet dál. Někdo by mohl říct, že Sharon Eyal to dělá už dvacet let. Já se k tomu ale dostal teď, potkal jsem se se skvělým DJem, se kterým si rozumíme, baví mě to a žene mě to teď dál.

K čemu jsi při svém bilancování dospěl?
Zatím jen k tomu, že chci být víc upřímný než originální. Přemýšlím o tom, co bude dál se mnou, se souborem, se mnou a se souborem, jestli máme pokračovat společně… Nové představení se ostatně bude jmenovat Why. Proč? Kdo jsme? Kde jsme? Mám radost, že 420PEOPLE slaví patnáct let, a pořád mě těší práce na sále a tvorba jako taková. Stojí to ale obrovské úsilí celého týmu.

Pomohla ti půlroční pauza, kterou sis před začátkem nové divadelní sezony dopřál?
To, co mi vždycky dávalo tolik energie, najednou přestalo po třiceti letech fungovat. To se mi předtím nikdy nestalo, a proto jsem cítil, že potřebuju pauzu. Myslím ale, že šlo ještě o dojezd covidu. Během pandemie jsme rozjeli spoustu nových věcí. Točili jsme filmy, dělali podcast 420PEOPLETALK a pak se to utnulo a vrátili jsme se do starých kolejí. Přijde mi škoda, že sotva jsme začali, už jsme skončili. Samozřejmě jsem rád, že můžeme zase hrát. Chci dělat divadlo. Mám ale pocit, že jsem investoval spoustu energie vniveč. Kdyby se situace zopakovala, nehnal bych se do nových projektů, ale nedělal bych nějakou dobu prostě vůbec nic.

V žádných z těch nových formátů tedy nepokračujete?
Teď se k tomu znovu dostáváme. Projekt 42+PEOPLE (účinkují v něm tanečníci starší dvaačtyřiceti let) je koncipovaný tak, že kromě samotného představení vznikne i krátký film. Pilotní představení projektu WHERE, které jsme udělali s Helenou Arenbergerovou, už je filmově zpracované.

Získaly si tě taneční filmy?
Lákají mě a hledám si k nim cestu. Fascinuje mě, jak se v nich dá pracovat s časem a místem. V divadle je všechno pevně ohraničené, ve filmu se ale můžeš posouvat v čase tam a zpět, měnit lokace. Můžeš něco zkrátit a zaměřit se na gró, jako jsme to udělali právě u filmového WHERE. Možná je to svým způsobem takové ucelenější a dokonalejší.

Během pandemie jste hodně komunikovali s diváky. Má to nějaký dopad?
To je to, co mě právě mrzí. Dvakrát denně jsem dělal taneční lekce online, které měly velký úspěch. Doufali jsme, že lidé pak přijdou tančit i do studia. To se ale nestalo. Všichni se vrátili do svého předchozího života. Také jsme si mysleli, že účastníci kurzů přijdou do divadla nebo že diváci přijdou na lekce. Všimli jsme si ale, že to tak zatím nefunguje a jsou to dvě rozdílné skupiny. Získat nové diváky je pro nás velmi důležité. Jak toho ale docílit, to je hotová alchymie.

V podcastu 420PEOPLETALK jste také nechali veřejnost nahlédnout do tanečního světa. Co lidi nejvíc zajímalo?
Padaly otázky jako: „Vzniká nejdřív hudba, nebo choreografie?“ „Jak si všechny ty kroky můžete pamatovat?“ „Jak se připravujete na představení?“ „Proč tancujete naboso nebo v ponožkách?“ Dřív se lidi hodně ptali na životní styl tanečníků a byli překvapení, že také kouříme, pijeme alkohol, tanečnice nejedí jen salát, ale dají si svíčkovou. To se změnilo a už nás nevnímají jako křehké bytosti.

Zmínil jsi nový projekt 42+PEOPLE, jehož jsi sám součástí. Za dva roky ti bude padesát. Jak se ti tančí?
Zrovna nedávno jsem měl něco s plotýnkou. Zamlada jsem byl za den dva v cajku, teď mě to bolelo asi jeden a půl měsíce. Říkal jsem si: „Tak už je to tady!“ Když ale vyjdu na jeviště, cítím se skvěle. Je to nepopsatelný pocit. Tanec sám o sobě je jedna z mála věcí, která mě celou tu dobu drží nad vodou. Je to životní záležitost, která mě nikdy neopustí.

Cílem projektu je ukázat, že i tanečníci po čtyřicítce můžou pokračovat v aktivní taneční kariéře. Jak tohle téma osobně prožíváš?
Hledáš jiné způsoby vyjádření a záleží, jestli máš co říct. Mladý tanečník se zaměřuje na fyzické výkony, plní zadání choreografa, celý den trénuje a večer jde s kolegy na pivko. Od určitého věku ale nemůžeš zkoušet šest hodin denně, tělo to už nezvládne. Stejně ale jako mě zamlada naplňovalo jet fyzicky na maximum, stačí mi teď jen pouhé gesto, dotek, oční kontakt, práce s energií, a co všechno z toho může vzniknout. Mám teď za sebou poměrně dlouhé období, kdy jsem necítil potřebu být na jevišti. Projekt 42+PEOPLE ve mně ale probudil zvědavost a mám chuť objevovat, co moje tělo ještě dokáže a kam se mohu posouvat dál. Cítím tedy, že moje cesta nekončí, ale naopak mám před sebou ještě mnoho dveří, které můžu otevřít.

Václav Kuneš (* 19. května 1975, Praha)
V roce 1993 absolvoval na pražské Taneční konzervatoři a následně získal angažmá v Nederlands Dans Theater 2. V roce 1998 se pak stal členem hlavního souboru Nederlands Dans Theater, NDT 1. Tam tančil pod vedením Jiřího Kyliána až do roku 2004, kdy se rozhodl jít na volnou nohu. V roce 2007 založil s Natašou Novotnou vlastní soubor současného tance 420PEOPLE, v roce 2018 převzal jeho vedení. V témže roce se také zapsal do povědomí široké veřejnosti jako porotce televizní soutěže StarDance …když hvězdy tančí. Od roku 2020 provozuje vlastní scénu Studio Maiselovka.