A o čem že to je?

Určitě to všichni znáte. Jdete do divadla a vlastně netušíte na co. Možná vás pozval kamarád, možná jdete neplánovaně místo ochořelé kolegyně, možná prostě nestíháte a jste rádi, že jste si vůbec vzpomněli, že máte večer program. Usednete do hlediště a konečně si můžete přečíst anotaci.

15. 6. 2022 úhel pohledu

Barbora Truksová. Foto: Dorota Špinková.

Autor: Barbora Truksová

Hluboká existenciální moudra, barvité symbolistické hříčky či ostré politické deklarace. Pane jo! Sice vůbec netušíte, co chtějí autoři říci a jak to proboha chtějí ztvárnit na scéně, ale jste si jisti, že to bude velkolepé a hluboké. Opona se rozevírá, štychy zaměřují… a vy sledujete umělce, jak se s útrpným výrazem za zvuků bušení měděných trubek o topení kroutí a hroutí a sami sebe se ptáte: „Kde přesně je ta kritika soudobé norské společnosti vyrovnávající se s postbreivikovskou kolektivní vinou?“

Nakonec si prostě vzdychnete a smíříte se s tím, že ten text je asi krapet blábol. Budete se raději oddávat potěšení z dění na jevišti, které vlastně může být i velmi povedené, a v hlavě vám bude znít hlásek zpívající o pomatených PRistech. Jenže zkuste se do nich jednou vcítit. Vstupenky se často prodávají mnoho měsíců před premiérou, kdy výsledné dílo, zejména jedná-li se o zbrusu nový autorský kus, má velmi rozmazané obrysy. Zeptáte-li se umělce, o čem bude, vysouká ze sebe dvě tři věty, případně se rozpovídá o duši, anebo prostě přizná, že vlastně neví, ale bude tam hodně světel a fakt cool kostýmy. Nevíte sice o moc více než předtím, ale z obchodního oddělení už na vás tlačí, abyste okamžitě dodali několik normostran, jinak to prodávat nebudou… A tak něco sepíšete a modlíte se, aby se váš text strefil do výsledné, dosud neznámé, scénické reality.

Zdálo by se, že v případě již existujících titulů bude situace o něco lehčí, vždyť každý přece ví, o čem je Louskáček. Ale běda vám, propagační pacholci, pokud nezdůrazníte, že se přeci trochu odlišuje od toho, co divák považuje za tradiční a obvyklé, ať už tím vlastně myslí cokoli.

Psát anotace a upoutávky je prostě nevděčná činnost. Vím to, protože je čtu z pohledu diváka, který nechce být klamán, z pohledu kritika, který se jim nemilosrdně vysmívá, okem obchoďáka, kterému budou připadat prakticky vždycky nedostatečné, a taky je vnímám optikou jejich autora, který je občas strašně, ale strašně bezradný.