Horníci možná půjdou do důchodu dřív. A co tanečnice a tanečníci?

Jana Bohutínská. Foto: Petr Kurečka.

Autor Jana Bohutínská

Ministerstvo práce a sociálních věcí, zosobněné ministryní Janou Maláčovou, předložilo v květnu Legislativní radě vlády ČR návrh důchodové reformy, na němž od ledna 2019 pracovala Komise pro spravedlivé důchody. Ministryně kolem toho udělala mediální haló, nešetřila chválou a silnými slovy.

Spravedlivé pro koho?

Reforma stojí na třech hodnotách – spravedlnost, udržitelnost, srozumitelnost. Součástí závazku spravedlnosti je i snížený důchodový věk pro náročné profese. Lidé, kteří je vykonávají, by měli mít za každých odpracovaných deset let o jeden rok nižší důchodový věk. Jedná se o profese zařazené podle kategorizace prací do 3. a 4. kategorie, tedy například o horníky, svářeče, brusiče nebo všeobecné sestry se specializací. Dodatečné výdaje by měli zaplatit jejich zaměstnavatelé zvýšeným pojistným. Dodejme, že do systému kategorizace prací spadají i OSVČ.

Nadační fond pro taneční kariéru, s nímž spolupracuji, se Komisi snažil představit situaci tanečnic a tanečníků, náročnost a zákonitosti jejich profese. Zájem nevzbudil a taneční profese není ta, s níž by se ministerstvo při zprávách o reformě chlubilo. Pokud reforma projde, což vzhledem k tomu, jak málo času zbývá do voleb, není vůbec jisté, v jednotlivých případech by se přesto mohla dotknout i tanečnic a tanečníků. Některé totiž do potřebných kategorií zaměstnavatel zařazuje. Zeptala jsem se pro příklad v pražském Národním divadle, kde jsou ve 3. kategorii sólistky a sólisté baletu (ostatní ve 2. kategorii).

Celkově vzato však je tanečnicím a tanečníkům celá důchodová reforma k ničemu. Možná pár jednotlivcům, kteří vydrží alespoň deset let na tanečním vrcholu, přiblíží penzi o rok. Při krátkosti a křehkosti tanečních kariér a při nutnosti hledat si dříve či později (často ve třiceti čtyřiceti letech) nové profesní uplatnění, to má, zdá se mi, asi takový význam, jako kdyby jim někdo při odchodu do důchodu někdy po šedesátce vrazil do ruky karafiát.

Tanečnice a tanečníci visí ve vzduchoprázdnu

To, že reforma není pro tanečnice a tanečníky příliš významná (nad rámec jejích obecných parametrů), ovšem není třeba nikomu příliš vyčítat. Doba nějakých speciálních předčasných tanečních důchodů je prostě dávno pryč. Palčivým tématem je něco jiného – možnost otevřít si během taneční kariéry nebo těsně po ní dveře k návazné pracovní cestě mimo jeviště.

Potíž je, že u nás tanečnice a tanečníci se svou specifickou pracovní situací visí už čtvrt století ve vzduchoprázdnu. Ministerstvo kultury ví o taneční profesi a délce taneční kariéry všechno, zástupkyně a zástupci tanečního oboru na ministerstvo roky dodávají informace, analýzy a návrhy na změnu. Úřad je však neakceschopný, nebo bez vůle podpořit reálné řešení. Tedy například vytvořit, respektive zaštítit podpůrný systém, který by tanečnicím a tanečníkům zjednodušil kariérní změnu a její financování, když pro to nastane čas. Nic na tom nezměnil ani v umělecké a kulturní obci celkem oblíbený ministr Lubomír Zaorálek.

Tanečnice a tanečníci tak na inteligentní politiku se skutečným zájmem o jejich profesi stále čekají (současné taneční generaci přitom navíc z již tak jepičí kariéry ukrojila pandemie nenávratně další rok a půl) a je otázka, zda se bez zvýšeného tlaku z jejich strany něco pohne. Teď platí: dělej, co umíš, pomoz si sám. A to má i svou temnou stranu. Bez neexistující podpory totiž nejednou přichází vniveč unikátní lidský potenciál a vedle dechberoucích příběhů kariérních změn se odehrávají i zoufalé lidské tragédie. Zdá se mi, že jsme se to bohužel naučili akceptovat.

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.