Hrdost a svoboda na taneční scéně

Jana Bohutínská. Foto: Petr Kurečka.

Autor: Jana Bohutínská

Jedním z témat našeho rozhovoru byl umělecký život na volné noze v Izraeli. Galit k tomu řekla: „Když si vyberete cestu nezávislé choreografky, je to proto, že nemůžete jinak. Je to silný postoj, a tak hledáte cestu, jak to udělat.“ Netvrdila, že je to v Izraeli lehké. Nedostatečný rozpočet však brala jako výzvu hledat kreativní cesty k řešení, spolupracovat, podporovat se. „A je v tom velká síla, protože děláme věci, kterým skutečně věříme,“ dodala.

Vrátilo mě to k tomu, co mě na české taneční a divadelní scéně vždycky šokovalo: nedostatek hrdosti na silnou osobní volbu. Mám teď na mysli především scénu nezřizovanou, co se jí dříve říkalo nezávislá a já se toho označení držím. I když ani jeden výraz vlastně neodpovídá realitě: vše „nezřizované“ samozřejmě vždy někdo zřizuje nebo zakládá a drtivá většina „nezávislého“ je závislá na grantech. Když si však odmyslím tyto technikálie, hrdý „freelancerovský“ postoj, hrdost na vlastní co největší nezávislost a na možnost dobývat si po svém svou uměleckou a životní cestu, v Česku zoufale postrádám. Nezávislí taneční nebo divadelní umělci a umělkyně chtějí mít své jistoty, nejraději by se nechali zaměstnat, kdyby bylo kde a kdyby se zvedly tabulkové platy, místo aby vyjadřovali podobně silný postoj jako Galit Liss. Pardon, že zevšeobecňuji – a vzdávám čest výjimkám.

Často uvažuji (hlavně u všech těch diskusí o problémech), jak velkou hodnotou je na nezávislé umělecké scéně, a mířím teď konkrétně na scénu taneční, svoboda. Svoboda jako hodnota spojená s plnou zodpovědností za sebe sama, s přesvědčením, že je správné nespoléhat se na to, co dostanu nebo jaký je systém, s možností jít svou cestou za osobními vizemi a také s ochotou něco pro svou vášeň obětovat, když je to nutné – a bez stížností. Silný postoj, jaký vyjadřovala Galit, jsem v Česku neslyšela nikdy. Možná jsem se jen ptala nesprávných lidí? Nebo jsem jenom přerostlé idealistické dítě liberálních až libertariánských devadesátek, jehož pohled už je dnes beznadějně retro? Doufám, že ne.