Hrdost a svoboda na taneční scéně

Nedávno jsem pro Taneční aktuality mluvila s izraelskou nezávislou umělkyní, pedagožkou a choreografkou Galit Liss. V jejích slovech zaznívala velká hrdost na její nezávislou uměleckou cestu i domácí kreativní komunitu. Hrdost, které vidím na tuzemské taneční a divadelní scéně pomálu.

Jana Bohutínská. Foto: Petr Kurečka.

Jana Bohutínská. Foto: Petr Kurečka.

Jedním z témat našeho rozhovoru byl umělecký život na volné noze v Izraeli. Galit k tomu řekla: Když si vyberete cestu nezávislé choreografky, je to proto, že nemůžete jinak. Je to silný postoj, a tak hledáte cestu, jak to udělat.“ Netvrdila, že je to v Izraeli lehké. Nedostatečný rozpočet však brala jako výzvu hledat kreativní cesty k řešení, spolupracovat, podporovat se. „A je v tom velká síla, protože děláme věci, kterým skutečně věříme,“ dodala.

Vrátilo mě to k tomu, co mě na české taneční a divadelní scéně vždycky šokovalo: nedostatek hrdosti na silnou osobní volbu. Mám teď na mysli především scénu nezřizovanou, co se jí dříve říkalo nezávislá a já se toho označení držím. I když ani jeden výraz vlastně neodpovídá realitě: vše „nezřizované“ samozřejmě vždy někdo zřizuje nebo zakládá a drtivá většina „nezávislého“ je závislá na grantech. Když si však odmyslím tyto technikálie, hrdý „freelancerovský“ postoj, hrdost na vlastní co největší nezávislost a na možnost dobývat si po svém svou uměleckou a životní cestu, v Česku zoufale postrádám. Nezávislí taneční nebo divadelní umělci a umělkyně chtějí mít své jistoty, nejraději by se nechali zaměstnat, kdyby bylo kde a kdyby se zvedly tabulkové platy, místo aby vyjadřovali podobně silný postoj jako Galit Liss. Pardon, že zevšeobecňuji – a vzdávám čest výjimkám.

Často uvažuji (hlavně u všech těch diskusí o problémech), jak velkou hodnotou je na nezávislé umělecké scéně, a mířím teď konkrétně na scénu taneční, svoboda. Svoboda jako hodnota spojená s plnou zodpovědností za sebe sama, s přesvědčením, že je správné nespoléhat se na to, co dostanu nebo jaký je systém, s možností jít svou cestou za osobními vizemi a také s ochotou něco pro svou vášeň obětovat, když je to nutné – a bez stížností. Silný postoj, jaký vyjadřovala Galit, jsem v Česku neslyšela nikdy. Možná jsem se jen ptala nesprávných lidí? Nebo jsem jenom přerostlé idealistické dítě liberálních až libertariánských devadesátek, jehož pohled už je dnes beznadějně retro? Doufám, že ne.

Témata článku

Tanec

Díky!

vložil Filip Staněk

IP: 45.84.122.21
Reaguje na:
Díky! Skvělý, odvážný a potřebný příspěvek. Ano, neptala jste se všude. Jsem hrdý, že jsem nezávislý taneční umělec. Proč? Protože nemůžu jinak.
+1 0 ! Odpovědět

Zobrazit další komentáře 1

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: