Minulý týden šokovala taneční svět zpráva o smrti pouze pětatřicetiletého britského choreografa Liama Scarletta. Okolnosti jeho konce nejsou zatím známy, přesto reakce řady osobností tance, zejména z řad členů Královského baletu v Londýně, jehož byl Scarlett členem, nejdříve jako tanečník a poté jako residenční choreograf, na sebe nenechaly dlouho čekat. V souvislosti s jeho obviněním z nevhodného chování vůči studentům školy Královského baletu byl Scarlett před rokem propuštěn a Královský balet s ním přerušil veškerou spolupráci. Tento postup zkopírovaly téměř všechny světové baletní soubory, které do té doby uváděly jeho balety, a tak můžeme říci, že jeho kariéra byla téměř zastavena. Přestože vyšetřování nepřineslo žádné výsledky a z ničeho nebyl usvědčen, jeho profesionální život víceméně skončil. Rozhodl se tedy ukončit i ten osobní?
Poprvé jsem Liama Scarletta zaregistrovala před lety při živém přenosu World Ballet Day, kdy diváci měli možnost nahlédnout do procesu zkoušení choreografie Sweet Violets. Jeho soustředěná práce s párem tanečníků Thiago Soaresem a Leanne Cope ve mně zanechala hluboký dojem. Jemné vystupování, klidné a citlivé vysvětlování motivací pro ten či onen pohyb a celková aura mladého chlapce, který však v sobě má i jasnou vizi choreografa, který ví, co chce, a dokáže tanečníky vést. Právem byl považován za jednu ze stoupajících hvězd baletu a během několika následujících let byl doslova na roztrhání.
Alexei Ratmansky, jeden z nejvýznamnějších baletních choreografů dneška, se minulý týden s reakcí nerozpakoval. Přímo hovoří o sebevraždě, kterou jsme zavinili my, baletní svět, který se Liamovi zcela uzavřel, zrušil jej. Ředitelé baletních souborů ani nedávali na program jeho již vytvořená díla, protože by prý „byli sežráni zaživa“. Ona „cancel culture“, kdy na základě pouhého nařčení člověka zcela odmítneme a tím naprosto ovlivníme jeho budoucnost, se v současnosti stává hrozivou normou. Vzpomeňme na jiné osobnosti světové choreografie, byly vždy bez poskvrnky, bez obvinění? A mohly by vůbec v dnešní době pracovat?
Newyorský kritik Alastair Macaulay si zase všiml kuriózní souvislosti – několik Scarlettových choreografií se přímo dotýká tématu smrti, ať už Asphodel Meadows (2010, součástí řeckého podsvětí), Acheron (2014, řeka proudící řeckým podsvětím), Die Toteninsel (2019, ostrov mrtvých) nebo Sweet Violets (2012, téma vražd z doby Jacka Rozparovače). Jako by jeho mysl proudila ke smrti i během šťastného období jeho života.
Instagram zaplavila osobní vyznání bývalých Scarlettových kolegů z Královského baletu, kteří vzpomínají na proces tvorby s ním a nešetří superlativy. Kde ale byli, když se od choreografa celý baletní svět odvracel? Až jeho sebevražda nás donutí uvažovat o jeho talentu a dát mu šanci, přestože jeho chování nebylo v minulosti správné? Nabídl mu někdo pomoc, třeba v terapeutické formě? Co asi udělá choreograf, který v jednu dobu jezdí po celém světě a uvádí svá díla nonstop a lusknutím prstů najednou nemůže tvořit ani skoro vůbec pracovat v oboru, který jej zcela definuje?
Vše jistě není jen černobílé a pár souborů Scarletta neodstřihlo – například Mnichovský balet na podzim 2020 zařadil do programu jednu z jeho choreografií a představitelé souboru uvedli, že spolupráce proběhla bez problémů a zcela profesionálně. Jenže den před jeho smrtí Dánský královský balet zrušil uvedení jeho celovečerního baletu Frankenstein, a to z důvodu „offensive behaviour“…
Úplnou pravdu a důvod choreografova odchodu se třeba nikdy nedovíme. To ale nic nemění na tom, že baletní svět přišel o jeden z velkých talentů a zřejmě si za to trochu může sám. Kolik by asi zbylo titulů na repertoáru slavných scén, pokud by se vše posuzovalo podle dnešních měřítek?
Další sloupky si můžete přečíst ZDE.
