iLANDing: prostor pro reflexi tvůrčích postupů a partnerství s krajinou II.

Zden Brungot Svíteková. Foto: Fraňo Procházka.

Autor Zden Brungot Svíteková

Dlouhodobost a výzkum

Obě rezidenční místa sdílí důraz na trvalé a dlouhodobé zkoumání a zpochybňují tradiční koncept „díla“ jako jediný platný výsledek tvůrčí činnosti. Podporují umělecký výzkum a procesuálnost tvořivého aktu. ACL vytváří kritickou multidisciplinární platformu pro rostoucí umělecký zájem o Arktidu. Propojuje umělce, kurátory, mezinárodní odborníky a geopolitické experty. „V dnešní uspěchané době mají umělci jen zřídkakdy prostředky anebo vůli věnovat čas potřebný na porozumění grónské Arktidě. Setkání s koncem světa, neznámou a mystickou ‚Ultima Thule‘ se stalo intelektuálním fast foodem. Mise vrcholí návratem z krátké studijní návštěvy plné dojmů a názorů, které si cestovatelé vytvořili ještě před příjezdem. A po návratu se z nich stávají badatelé a odborníci. Protože tam byli,“ dočte se zájemce o rezidenci na webových stránkách ACL. 

Mechanismy a praktiky poznávání The Other (toho, nebo těch „druhých“) v nerovných mocenských vztazích a koloniální přístupy ukazují, že mapování krajiny a identity je nestabilní a neustále se mění, rekontextualizuje a znovuobjevuje. ACL usiluje o zprostředkování výměny znalostí mezi rezidenty a místními nositeli znalostí. Během dvou- až tříměsíčního pobytu podporuje, informuje a motivuje k reflexi křehkosti Arktidy a jejích kultur jako výchozího aspektu pro umělecký výzkum. I já jsem během pobytu dostávala mnoho podnětů na setkání s dalšími umělci a badateli z oblasti geologie, glaciologie či materiálního dědictví a s místními nositeli znalostí, měla jsem příležitost ke studiu materiálů nebo možnost pobýt několik dní v otevřené krajině mimo město.

BIRCA nabízí kratší a tematicky zaměřené rezidence: BIRCA Women, BIRCA Kids určené umělcům-rodičům, BIRCA Baltic Sea a Island Connect. U všech, kromě již výše uvedeného, klade důraz na spolupráci mezi jednotlivými rezidenčními umělci a ekologii tvorby. Vedení BIRCY iniciovalo RØSK (Refleksjonsrom for Økologisk SceneKunst, prostor pro reflexi ekologického performativního/živého umění). Spouštěčem bylo dílo Bruna Latoura a Nikolaje Schultze On the Emergence of an Ecological Class. Autoři v něm rozvíjejí myšlenku nové ekologické třídy, sjednocené společným zájmem o boj proti produkční logice a pro ochranu podmínek obyvatelnosti naší planety, a kladou si otázku: jak může hrdá a sebevědomá ekologická třída vzniknout a podniknout účinné kroky k utváření naší společné budoucnosti? V manifestu RØSK stojí kromě jiného i toto: „Ptáme se, kdo je publikum, a klademe otázky o pozici tvorby a účasti na ní prostřednictvím rozšířeného povědomí. Patří mezi příjemce a účastníky umění také původ, okolí, místo, které je zapojeno a ovlivněno? Jakým způsobem je okolní živý svět spoluvytvářejícím partnerem?

Chceme skoncovat s nadprodukcí, hyperprodukcí, instrumentalizací, konkurencí a logistikou růstu v živém umění. Chceme upozornit na potenciál toho, že život díla vždy přesahuje okamžik jeho manifestace. Jak daleko můžeme jít?

Chceme podpořit posun od pozorování umění k účasti na umění a dále k obývání umění, které nás zajímá, abychom prozkoumali smyslové a percepční možnosti takto rozšířeného života.“

Prostor a místo

Obě rezidence vedou lokálně i mezinárodně dobře zasíťovaní kurátoři / umělečtí ředitelé Susanne Danig a Andreas Hoffmann. Susanne působí v kontextu performativního a tanečního umění v Dánsku i zahraničí již několik dekád a BIRCU převzala před několika lety, kdy opustila svět produkce a touringu. Andreas působil v asi pěti evropských zemích a zastával širokou škálu profesních rolí a funkcí. Dnes kromě ACL vede i Historické muzeum a Muzeum umění v Ilulissatu a působí v umělecké radě muzea na Aljašce. V českém kontextu je také známý, působil zde několik let a mluví plynně česky. Je to člověk mnoha životů, širokého rozhledu i kontaktů a schopnosti nabízet nové kontexty i úhly pohledu.

Sdílení životního prostoru je součástí filozofie obou rezidencí. Vědomě vytváří podmínky pro potkávání a výměnu. V případě ACL se vždy potkávají minimálně dva rezidenti, závisí to i na místě, kde rezidenti bydlí. V době mého pobytu to byl větší dům téměř v centru Ilulissatu. Za dva měsíce se v domě prostřídalo osm lidí a díky Andreasovým kontaktům jsem měla možnost se potkat s víc než desítkou dalších umělců, kurátorů a vědců, kteří městem procházeli nebo tam chvíli působili v rámci výzkumu. Ubytovací kapacity BIRCY pojmou dvanáct lidí. Na tematické rezidence přijímá dle mé zkušenosti šest jednotlivců nebo šest (rodinných) jednotek, aby měl každý svůj privátní prostor. BIRCA vychází vstříc umělcům s malými dětmi. Na rezidenci, které jsem se účastnila, měla kolegyně s sebou rodinu (osmiletého syna a partnera).

Obě rezidence nabízí v první řadě krajinu. BIRCA, zaměřena na taneční a performativní umění, má k dispozici i jedno veliké a jedno menší studio, obě se základním vybavením. Susanne se zmínila, že umělci už ve studiu téměř nepracují, všichni zkoumají převážně v krajině. Já v něm i k mému překvapení naopak zakotvila.

Po pobytu na obou rezidencích přemýšlím o affordanci (specifické možnosti k akci) daného místa a času v souvislosti s procesem a tím, kde se v něm tvůrce právě nachází. V Kalaallitu jsem trávila absolutní většinu času v krajině. Mohla jsem v případě potřeby využít prostory místního kulturního domu, za dva měsíce k tomu však nedošlo. Párkrát jsme využili místní knihovnu sídlící v budově základní školy se studovnou v obrovské prosklené aule s výhledem na moře. Knihovna poskytovala i přístup na internet, vídávali jsme zde místní, kteří spíš než knihy zajímal právě on-line svět jejich mobilních zařízení. Pro mě se místem pro práci a partnerem stala krajina a rozlehlý nekonečný prostor, kdy pevnina plynně přechází v oceán a naopak. Obzvláště jsem si toho byla vědoma v posledním týdnu, kdy jsem měla možnost pobýt na odlehlé chatce, kde kromě nás dvou a člunů či pár lodí místních rybářů na obzoru nebylo po člověku vidu ani slechu. I liška přišla dát dobrou noc, nebo spíše sežrat rybí kosti, co jsme jí nechali. Ráj na zemi. Pouze do chvíle, kdy žena zjistí, že přišla její perioda, hygienické potřeby zůstaly v Ilulissatu a nejbližší obchod je den cesty, kterou jsme nikdy nešli a jenom jsme tušili, kudy vede. Člunem, který jsme samozřejmě neměli, by to byla cesta tak na hodinu, ovšem pozor – za dobrých povětrnostních podmínek. Poznámka na stránkách ACL „poslední slovo má počasí“ se stala každodenní žitou skutečností.

Na BIRCU jsem také mířila s úmyslem pracovat v krajině. Paradoxně jsem trávila mnoho času i ve studiu, které jsem používala jako obrovský ateliér. Umožnil mi pracovat s prostorem a objekty. Pocit kontinuální, každodenní ateliérové práce je mi vzácný. Přístup k ní má dnes, myslím, málokdo, možná kromě těch, co si ve svém obydlí zbudovali také studio.  

Finance a uhlíková stopa

Velkým rozdílem jsou finanční podmínky rezidencí. BIRCA patří k organizacím, které zvolily cestu honorované rezidence, zatímco finanční náklady na pobyt v ACL jdou za umělcem. Z mé zkušenosti je to tak na mnoha rezidencích, zvláště na Islandu. Je možné, že toto nastavení je součástí regulace procesu výběru, jelikož přijede skutečně jen ten, kdo je ochoten vyvinout úsilí a sehnat finanční zdroje. Ty ovšem nejsou ve všech zemích samozřejmostí. K rezidenci tak možná mají přístup jen ti, kde to grantová nebo stipendijní politika vlád, krajů, či univerzit umožní? Kdo ví, jaké by to bylo v případě umělce, který finance nemá šanci sehnat, chce pracovat na Arktidě a i vedení rezidence o jeho přítomnost stojí. 

Na BIRCE tato finanční selekce odpadá. Jedním z filtrů se stává geografická vzdálenost a uhlíková stopa spojená s cestováním. Kdysi sem mohli přijet ku příkladu i australští umělci. Dnes jejich přihláška neprojde, jedině že by se již nacházeli v Evropě. BIRCA se zavázala sledovat uhlíkovou stopu působení instituce. Využívá k tomu Creative Climate Tools (Tvůrčí klimatické nástroje), které vyvinula organizace Julie’s Bicycle. Je to bezplatná kalkulačka emisí uhlíku, která organizacím pomáhá zaznamenat, změřit a pochopit dopady jejich činnosti. Moje uhlíková stopa byla minimální tak napůl, z Kodaně jsem letěla. Zpátky do Prahy mě neslo letadlo s vyobrazením grónského badatele Knuda Rasmussena na ocasu. Oblouk Illulisat – Bornholm se tak i symbolicky propojil. 

Odcházím se zkušeností pobytu v zemi, kde se otiskla hybridizace a rozšiřování euroamerické suverenity včetně vzkvétajícího turismu, kde všichni chtějí selfie s mizícím ledovcem a někteří se zarytě dožadují vidět iglú. Jak pronesl britský kolega žijící v Norsku po diskuzi k uvedení filmu Twice colonised autorek Aaju Peter a Lin Alluna: „Můžeme jen tiše sedět a naslouchat.“ Moje tělo má za sebou mnoho terénních hodin zkoumání v krajině a spolupráce s kamennými hřbety stařešinů z dávnodávných dob prekambrického neoarchaika. Z BIRCY si kromě draftu partitury, textového a pohybového výzkumu přináším i přemýšlení o výstupech z umělecké činnosti v systému, který validuje převážně „dílo“ a v procesu hodnotu zatím málokdy vidí. Mám na mysli nejen kontext podpory a diseminace umění, ale i moje paradigma vlastního přemýšlení.  Přináším si také zkušenost tvůrčí kontaminace, ženského společenství, spolupráce a vzájemné podpory. A také seznam nejnovější literatury inspirovaný dobře zásobenou knihovnou BIRCY. Díky všem, kteří takovéto cesty – materiální i nehmotné – vytvářejí.