Petra Dotlačilová. Foto: Michal Hančovský.
Nedávná návštěva festivalu Oktoberdans v norském Bergenu, kde jsme se setkali s téměř třiceti kritiky z celé Evropy, mě utvrdila v tom, že se všichni potýkáme s podobnými problémy. Zahraniční kritici jsou často tlačeni okolnostmi do toho, pracovat rychle, bez času na pořádnou reflexi a ověření faktů, za málo peněz, či dokonce zadarmo, zatímco tato práce mnohdy koliduje s jiným zaměstnáním. Téměř nikdo se prací kritika neživí, často je to jedna z jejich mnoha dalších aktivit, někteří dokonce působí ve zcela odlišných odvětvích a mají kritiku jen jako koníček. Praxe, vzdělání a znalost tanečního oboru silně variuje. Redakce TA také nemůže své autory zaměstnat, vždy jim ale platí a honoráře se rok od roku zvyšují, abychom drželi krok s rostoucí inflací a přispěvatele motivovali tím, že jejich práci patřičně oceníme. Spolupracujeme s autory, kteří se oboru dlouhodobě věnují, nové průběžně vzděláváme a pracujeme na jejich rozvoji. Redakce, její členové a spolupracovníci prošli za posledních patnáct let dynamickým rozvojem a mají oboru, u nás i v zahraničí, co dát.
Přesto se ale nemohu ubránit pocitu, že recenze zahraničních kritiků na české dílo má vždy větší váhu než náš „lokální“ názor. Ano, poskytnou na věc jistě jiný, čerstvý pohled, dokážou srovnat dílo se svým kontextem (zde ovšem záleží na míře zkušenosti). Na druhou stranu jim ale chybí právě ten lokální kontext a znalost dlouhodobé kontinuity, ve které dané dílo vzniklo.
A to se netýká pouze Baletu Národního divadla, který na svých sociálních sítích sdílí již pouze (nekritické) texty zahraničních autorů. Stejný vzorec se dá pozorovat u souborů současného tance; třeba soubor ME-SA minulý týden sdílel kratičkou recenzi na Soft Spot publikovanou na Springback Magazine, zatímco ohlasy českých kritiků z premiéry za to zřejmě nestály. A konečně, nedávno mě kontaktoval jeden český festival, zda bych mohla během akce vést kritický seminář. To mě samozřejmě potěšilo. Vzápětí jsem se ale dověděla, že tato nabídka přišla pouze proto, že jsem kdysi dávno absolvovala kritický workshop výše zmíněné platformy Springback. Mé téměř třináctileté zkušenosti s psaním pro české médium byly zřejmě jenom milý, avšak nedůležitý bonus. Vzdělání v zahraničí jistě obohatí, není ale samo spásné. Upřímně, ze Springback Academy v roce 2014 jsem si neodnesla o moc víc než trauma ze zběsilého tempa, ve kterém se vše odehrávalo. Pokud dnes mám co předat budoucím kritikům, je to opřeno především o to, co jsem se naučila od kolegů v TA a z mé vlastní životní a profesní cesty.
Josef Bartoš
Vážený pane doktore,předně chci říci, že nedokáži posoudit kvalitu inscenace Krajina těla, protože jsem ji neviděl.…
Krajina těla – Nezdařilá přehlídka ohebnosti a síly