Jít, či nejít?

Parafráze na slavný Hamletův monolog se nabízí ve chvíli, kdy si vybíráte z bohaté nabídky uměleckých produkcí. Nejenže se snažíte získat co nejvíce informací o vybraném titulu, ale možná mnohé z vás zajímá, jak dalece se jedná o tzv. interaktivní dílo, tedy jak velká je možnost, že se ocitnete proti své vůli uprostřed jeviště. Když se tak stane, je to situace prekérní, nezáviděníhodná. Jsou představení, která se k zapojení publika otevřeně hlásí a bez jeho fyzického vkladu by nefungovala. Divák je tedy poučen, těší se, ví, co ho čeká, a je se svou účastí srozuměn, což je v pořádku. Někdy však čelí nečekaným výzvám.

16. 10. 2019 úhel pohledu

Lucie Dercsényiová. Foto: Barbora Škrobáková.

Autor Lucie Dercsényi

Jak jsem nedávno vyslechla od jedné účastnice na narozeninové party, kde jsme společně začaly probírat i umění. Dotyčná si kdysi vyšla do Divadla v Řeznické, a co se nestalo: sotva usedla, byla vytažena a umístěna na židli uprostřed scény, kde strávila nekonečné dvě hodiny. Nebylo úniku a namísto uměleckého zážitku, neřku-li katarze, se dostavilo trauma. Od té doby odmítá chodit do studiových, malých prostor a hoví si na sametovém polstrování v pražském Národním divadle.

A přiznejme si, že i někteří kritici raději v alternativních institucích usedají do zadních řad, protože nikdo neví, co se může stát… Sedíce face to face performerům v komorním sále se přeci jenom vystavujete většímu riziku, že se ocitnete na hrací ploše. Ne všichni tvůrci si možná uvědomují, že vtažení náhodně vybraného „šťastlivce“ (či spíše nešťastníka) do přímé jevištní akce pro něho znamená narušení osobního prostoru, citlivý zásah do tzv. kinesféry. Ne každému je to po chuti, navíc tělesný projev je také cestou do našeho nevědomí, s čímž pracuje nejedna arteteraupetická metoda, kde panují přísná pravidla ochraňující klienta.

Na divadle v uvedeném případě ovšem kráčíte bez zajištění po velmi tenkém ledu. Inscenátoři by si toho měli být plně vědomi, aby nám náhodou hlediště nezela časem prázdnotou a návštěvníci stánků umění si nemuseli klást onu osudovou otázku – „Jít, či nejít?“ – jen z čistě „bezpečnostních“ důvodů.

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.